Zlo s výsměšnou tváří. Sektor 36 na Netflixu vyjadřuje selhání našeho lidství proti hrůzným zločinům
Nejde přitom jen o hromadění případů pohřešovaných dětí či mladých žen s tradičním vyšetřovacím rámcem o honu na neznámého pachatele. Skutky Prema, jenž v mládí rozsekal na kousky svého úchylného strýce, jsou od prvních scén publiku neskrývaně prezentované. Únosy dětí a jejich rozčtvrcování přitom směřují až k bohatému Bassimu, vlivnému činiteli, u něhož Prem pracuje jako domovní sluha. Bassi má plošné krytí seshora i podporu menších gangsterů a ve svém domě hrůzy zřejmě provozuje sexuálně motivované zločiny a nejspíš i kanibalismus.
Vraždy Nithari vyšly najevo roku 2006 k mezinárodnímu zpravodajskému ohlasu – nejen kvůli hrozivé nátuře nejméně pěti vražd, za něž sluha Surinder Koli vyfasoval pět trestů smrti (později je odvolali), nýbrž i přičiněním odhalené ignorace či spiknutí tamních zákonných složek. Skeptikem, jenž nahlášené zmizení dítěte zprvu svádí na nedbalost přítomného rodiče, je zprvu také vyšetřující Pande. Na 150 tisíc občanů tábora Radžív podle něj připadají pouze tři policisté z jeho oddělení. Je tedy logisticky nemožné potírat i velké zločiny – zvlášť ty spáchané na lidech z nuzných poměrů, na nichž zkrátka nikomu nesejde.
Brutální vraždy i sonda do společnosti
Také Prem mezi porcováním malých těl hltá regionální televizní obdobu Chcete být milionářem?, která i provinčním a obyčejným lidem může zprostředkovat světlejší budoucnost. Nezdá se však, že by jej život v područí nadřízeného, chlípného a chladnokrevného Bassiho výrazněji deprimoval. Jako potomek sociální bídy v jejím traumatizujícím rozsahu chová vůči ostatním zášť a apatii. Jeho činy mu přináší zadostiučinění a nepovažuje je za nijak extrémní, což mrazivě deklamuje v dlouhé sekvenci policejního výslechu, na niž jen tak nezapomenete. Z morálního a empatického kompasu vychýlený muž se s úsměvem a nefalšovaným zaujetím přiznává k vraždám, čímž staví na hlavu žánrová očekávání ve stylu Sedm a současně ve dvou třetinách filmu přesouvá pozornost do sfér šedých eminencí, jež jeho fyzické činy pomáhaly tutlat či dokonce organizovat.
Pandé mezitím prochází urychlenou evolucí a z extrémně nesympatického sobce přeřadí na svědomitého lovce ve chvíli, kdy na veřejné akci málem unesou i jeho dceru. V tomto lineárním charakterovém vývoji se Sector 36 podobá hollywoodským žánrovkám. Oproti nim ale nápadněji zdůrazňuje společenský kontext a mění formální polohy – byť neobsahuje přímo muzikálové sekvence, režisér Aditya Nimbalkar občas překvapí výrazným hudebním podkresem, který příběh oprošťuje od syrového naturalismu. Film je více svědectvím založeným na mediální reflexi reálného systémového selhání a nespravedlnosti nežli dokumentární sondou do obměněného prostředí (ve skutečnosti šlo o Sector 31 poblíž Nithari).
Lidské hyeny jsou všude
Pandého frustrující snahy o podchycení kompletního zločinu nastavují zrcadlo lidskému hyenismu, který stoupá úměrně s vidinou posunu na kariérním žebříčku. Ten má v rámci policejních složek pod palcem inspektor Rastogi (Darshan Jariwala), jenž má soukromé vazby na Bassiho a preferuje orientaci na „produktivní případy“ včetně nesouvisejícího únosu synka z bohaté rodiny, do něhož se vkládá veškerá energie. Odvrací se tím pozornost od bestiálního případu a snímek může i nepředvídatelně manévrovat s přenášením frustrace a znepokojení také na západní mainstreamové publikum, které ještě na oprávněné indické naříkání nad sociální zubožeností není zcela zvyklé. Na Netflixu dosud z kategorie tamních třídních propastí trendoval pouze černohumorný Bílý tygr z roku 2021.
Vyprávění postavené na dysfunkčnosti systému si tak může dovolit pár časových skoků do minulosti i vpřed a nemusí tolik času věnovat osobní charakteristice postav. Ty jsou v zásadě definované vzájemným zrcadlením s ohledem na to, jak se morálně staví ke svým pracovním povinnostem. Jediným dalším aktérem s měnící se povahou se kromě Pandého stává jeho podřízený Pathak, jenž v závěru svým povýšením a nabytou arogancí zvýznamňuje krutou pravdu o nezlomné zacyklenosti panujícího řádu, který má lidi pod kontrolou – a prospívá pouze těm, kteří se rozhodnou podřídit a neberou ohledy.
Může být tudíž trochu obtížné naladit se na protagonistovo snažení a zainteresovat se nad rámec popsaného lokálního významu. Sektor 36 nemůžeme sledovat jako tradiční detektivku, v níž by detektivní dedukce ústila do morálně žádoucího vyvrcholení. Taková možnost je v tomhle bezútěšně formovaném světě takřka vyloučená a jde jen o to nestát se dalším pohřešovaným. Jen někteří přitom mají příležitost zvolit si, zda se takovému nebezpečí odvážně vystaví, nebo jej pohodlně přenechají méně privilegovaným a bezbranným občanům.
75%
Netflixem hýbe aktuální dramatizovaný report o dílčím selhání permanentně vychýleného systému jurisdikce, z něhož vám po těle nebude moc dobře. Násilí nemusíme přihlížet moc názorně, jelikož jeho fyzické projevy jsou v přelidněném světě vrtkavých privilegií jen špičkou ledovce. Sektor 36 svou vyhraněnou argumentací a vloženým příběhem napraveného i prokletého hrdiny klepne přes prsty a prohloubí pochyby, zda si naše civilizace vůbec zaslouží přízvisko „lidská“.