Stíny horkého léta připomínají nejen Bartoškovy bílé vlasy, ale i děsivé okupační praktiky

Už jméno hlavní postava Ondřeje Barana dává vzpomenout na známý porevoluční hit Je třeba zabít Sekala (1998), jehož protagonista nosil totožné příjmení. I atmosféra 40. let na moravské vesnici působí značně podobně, a tak vlastně ani není překvapením, že za oběma díly stojí tentýž scenárista. Jiří Křižan svůj nenávistný vztah ke komunistickému režimu, který v roce 1951 nechal popravit jeho otce, demonstroval opakovaně a ačkoli v obou těchto dílech nejsou primárními antagonisty socialisté, ozvuky Křižanova světonázoru nelze přeslechnout.

Ve Stínech horkého léta se ocitáme v roce 1947 v zapadlé beskydské vesnici. Kousek za ní, na samotě u lesa, bydlí sedlák Baran (Juraj Kukura) se svou rodinou – manželkou Terezou (Marta Vančurová), dospívajícím synem Lukášem (Robert Lischke) a nedávno narozenou dcerkou. „Jsme tu trochu daleko, ale i tady lidi musejí být,“ mudruje Baran. Když jezdí do vsi za doktorem (Gustáv Valach) či pro zásoby, slyší jen pohrdání a výsměch, což možná až příliš velkoryse přechází.

Tvrdý, ale v zásadě spokojený život osudově naruší příchod pětice banderovců, kteří si Baranův statek vyberou za útočiště právě na základě jeho příhodné osamělosti. Působení banderovců, tedy ukrajinské povstalecké armády vedené Stepanem Banderou, dodnes budí kontroverze, jelikož vedle masakrování civilních obyvatel se jednotlivé frakce podílely na bojích jak proti Němcům, tak i proti Polákům či Sovětům v zájmu osvobození ukrajinských území.

Křižanova vize vůči těmto partyzánům nijak shovívavá není a zobrazuje je jako hrubiánské okupanty, jejichž osud je sice nezáviděníhodný, ale bezskrupulóznost, s níž zajmou mladou rodinu jako rukojmí, dělá jejich činy neomluvitelnými. Pětice ozbrojených vojáků tedy obsadí Baranovo hospodářství a váhavého muže pošle do vsi pro doktora, jelikož jeden z nich je vážně zraněn. Baran poslechne, kvůli strachu o život rodiny (a také z důvodu nedůvěry vůči institucím, jež pro něj nic dobrého nedělají) banderovce nenahlásí, a navíc domů lékaře skutečně dovede.

Opravdu je tak vyděšený, že není schopen rozumného odporu, jak ho osočuje rebelující synek? Skutečně věří tomu, že až se postřelený voják uzdraví, tak celá pětice s trochou zásob odejde a nezkřiví nikomu z rodiny ani vlásek? Anebo jen krotí svou odvahu a čeká na příležitost, aby neohrozil nejbližší? Křižanovo vyprávění podtržené neuspěchanou, skoro stoickou režií Františka Vláčila nechává publikum dlouho tápat; možná až moc dlouho, jelikož stominutové historické drama místy přecházející do thrilleru má jisté problémy s udržením tempa. Díky tomu však mohou vyvstat dva klady, jež by jinak možná zanikly.

Jednak jde o nervní, zlověstné kompozice Zdeňka Lišky, možná nejvýznamnějšího tuzemského skladatele filmové hudby, jež napomáhají rytmizaci scén, v nichž se nic zásadního neděje, a umocňující tak trpělivou až trpitelskou náladu celého snímku. Nepřekombinovanost děje ale zároveň také umožňuje nacházení nenáhodných paralel se srpnovou okupací roku 1968.

Podobné analogie můžeme samozřejmě vidět téměř u každého snímku ze subžánru home invasion, vzhledem ke Křižanově minulosti by však nemuselo jít o zbytečnou nadinterpretaci. Skupina neotesaných a vůči svému přechodnému domovu necitlivých individuí vtrhne do soukromého hospodářství, jehož obyvatelé stále doufají, že pokud budou hrát podle diktovaných pravidel, přinese jim to opětovnou svobodu a klid. A i když tomu sami postupně přestávají věřit, ze strachu o své nejbližší se zdráhají riskovat a namísto plánování odporu se dál věnují péči o svůj kousek půdy. Něco takového jsme už někde viděli, že?

Hledání skrytých vyznění v soustředěném, oproti pozdějšímu Sekalovi méně přepjatém vyprávění patří k přednostem Stínů horkého léta, ačkoli se v souvislosti se snímkem poslední dobou mluvilo spíše o prorocké paruce Jiřího Bartošky. Ten ve snímku vystupuje jakožto jeden z banderovců, svou drsnost dokazuje bodáním nože mezi prsty ve stylu Bishopa z Vetřelců (1986) a ačkoli mu během natáčení bylo sotva 30 let, jeho postava se vyznačovala nepřehlédnutelně bílou kšticí.

Snímek se letos ve Varech dočkal i projekce své čerstvě restaurované verze a uvedení na tomto festivalu bylo bezesporu příhodné – Vláčilovo dílo zde totiž roku 1978 získalo hlavní soutěžní cenu, tedy Křišťálový glóbus. Nyní si jej mohou připomenout i diváci a divačky mimo festivalové dění, jelikož v takto vyčištěné verzi snímek od tohoto čtvrtka najdete ve vybraných tuzemských kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých dramat.

Zdroje: Filmový přehled, KVIFF