Zavřete oči, manipuluji! Do kin se vrací Kristian, romantický i toxický hrdina české komedie

„Zavřete oči, odcházím,“ pronáší možná největší svůdník československého filmu v ikonickém podání Oldřicha Nového okouzlené a sladkými slůvky téměř zhypnotizované Zuzaně (Adina Mandlová). Láká ji na společnou cestu životem plnou exotických krajin a nepředstavitelných dobrodružství, ve skutečnosti však svá slova do činů přetavit nedokáže.

Tajemný elegán Kristian se totiž ve skutečnosti jmenuje Alois Novák a jde o submisivního úředníčka v cestovní kanceláři, díky čemuž dovede o lákavých dálavách v čele s egyptskou Káhirou poutavě vyprávět. Doma jej však čeká upracovaná a úslužná choť Mařenka (Nataša Gollová), s níž ale muž po desetiletém svazku spokojený rozhodně není. Život protékající mezi prsty symbolizuje nazouvání papučí a každovečerní hraní domina. Kdo by proto mohl mít Aloisovi za zlé, že si jednou měsíčně chce vyrazit z kopýtka a převtělí se do bonvivánského ředitele Kristiana, jenž hýří v luxusním Orient baru?

Režisér a spoluscenárista Martin Frič vycházel z francouzské divadelní hry Yvana Noého, ve filmovém scénáři však došlo k řadě úprav a zjednodušení. Tou největší byla redukce počtu Zuzaniných nápadníků, o níž se v původní hře ucházejí hned tři muži; Frič a jeho spoluscenáristé Eduard Šimáček a Josef Gruss si však vystačili s hejskem Fredem v podání Raoula Schránila.

Největší otazníky se vznášely nad angažování hvězdné Adiny Mandlové, proti čemuž Frič ostře vystupoval – podle informací historika Pavla Taussiga popsaných v knize Český biják za to mohla Fričova manželka známá pod pseudonymem Suzanne Marwille, jež na mladší hereckou kolegyni žárlila.

Kvůli Mandlové byla do vedlejší role manželky odsunuta její skutečná kamarádka Gollová, která jinak hlavní úlohu ztvárnila v pražské adaptaci divadelní hry. Hlavní slovo však dodnes patří Oldřichu Novému, který zde ve svých téměř 40 letech ztvárnil šarmantního milovníka tak okouzlujícím způsobem, že mu tato persona zůstala až do smrti v roce 1983. Kritika pěla ódy i na jeho dovednost jemnocitně zahrát jak charismatického lamače srdcí, jenž publikum uhrane už stylovým nástupem na scénu, kde nejdříve vidíme jeho rázný krok a pečlivě upravený odraz v zrcadle, tak i protikladnou polohu uťáplého, životem zlomeného úředníčka.

Natáčelo se v napjaté atmosféře v květnu roku 1939 a snímek šel do kin 8. září téhož roku, tedy pouhý týden po zahájení druhé světové války. I tyto trudné okolnosti jistě přispěly k tomu, že se z filmu stal divácký hit – lidé se v pohnutých časech chtěli především bavit. A to se Kristianovi dařilo, jelikož zhruba dvě třetiny stominutové stopáže sledujeme dodnes zábavný a chytře seskládaný tvar upomínající na (nejen shakespearovskou) komedii omylů, která stojí na neustálých záměnách identity, nedorozumění, verbální i situační komice.

Značně odlišná je však první půlhodina i závěrečný happy end, což jsou zároveň ty nejznámější pasáže. V nich má totiž nejvíce prostoru Kristianovo svádění, které je z dnešního pohledu více než problematické. „Kristian neatakuje ženy svou fyzickou svůdností; galantní muž působící exoticky je okouzluje a oblažuje schopností snít,“ napsal Taussig ve své zmíněné knize z roku 2009 a nutno uznat, že toto hodnocení se od premiéry snímku zarylo hluboko do tuzemské popkultury.

Podíváme-li se však na Kristianovy praktiky dnešníma očima, vidíme spoustu problémů. Hlavní hrdina svou vyvolenou Zuzanu zřetelně manipuluje, vyvíjí na ni nepatřičný nátlak, nerespektuje její nahlas vyřčené prosby, aby ji nechal na pokoji. Jelikož se jedná o prominentního hosta Orient baru, personál jeho místy až predátorské chování podporuje. Kristianovi se Zuzanina bezmoc líbí, a zatímco odmítá pustit své sevření, tvrdí, že žena přece může kdykoli odejít – a že pokud tak nečiní, tak asi nechce.

Samozřejmě nemá smysl na osm a půl dekád starý film přísně uplatňovat moderní zásady konsentu, zároveň však ale nemá smysl nekriticky ospravedlňovat tyto praktiky jen proto, že „dřív byla jiná doba“. Na takzvaných romantických komediích, jež u nás každoročně vznikají v hojném počtu, je jasně vidět, že kristianovská postava hochštaplera slibující ženám modré z nebe a omamně pějící „Jen pro ten dnešní den“ je stále považována za jeden z vrcholů eskapistických fantazií.

„Potřebuju vědět, že jsem ještě neprohrál život,“ obhajuje Alois své chování, když kolegovi vypráví, že se nechce smířit s jednotvárným životem manžela a zaměstnance. Jeho problémem však ve skutečnosti není fádní manželka, nýbrž jeho vlastní neschopnost vystoupit za zajetých kolejí. Film mu přesto dává částečně za pravdu, jelikož Mařenčina světácká teta své neteři od plic říká: „Já se mu ani nedivím. Vždyť se na sebe podívej do zrcadla!“ A tak poslušná choť musí dojít proměny, aby pro svého (aspoň částečně) napraveného manžela mohla být opět středobodem zájmu. On jí ale stejnou radost nedopřeje a pouze medově zapěje: „Nesmíš se ptát, co bylo včera…“

Sympaticky emancipační jsou však pasáže v druhé polovině filmu, kdy Zuzana vykolejeným Aloisem hravě manipuluje a vrací mu tak jeho dřívější chování. Z tohoto rozměru si však tuzemské romcomy bohužel příklad obvykle neberou. „Takový už je Kristian. Zná celý svět, ale co je doma, to neví,“ laškovně pronáší Zuzana, zatímco Aloise koupe ve společensky náročné interakci s jeho šéfem. Právě v těchto momentech je snímek stále vtipný a nápaditý. I po letech tedy patří mezi významné a vlivné české veselohry – se vším dobrým i špatným, co to znamená.

Digitálně restaurovaného Kristiana můžete od tohoto čtvrtka opět vidět v kinech, případně se můžete spokojit s horší audiovizuální kvalitou a pustit si jej na platformách Voyo či Prima+. Podívejte se i na náš žebříček nejlepších českých filmů, kde Kristiana také najdete.

Zdroje: Filmový přehled; Taussig, P.: Český biják