Deadpool s Wolverinem zbořili kina. Jsou filmové komiksy zachráněny, nebo jde o labutí píseň?

Nemá smysl pokoušet se relativizovat samotný úspěch tohohle trháku s Ryanem Reynoldsem a Hughem Jackmanem v čele. 205 milionů dolarů za první víkend pouze z amerických kin a dvojnásobek z celého světa je vskutku obludné číslo, jemuž se nevyrovná nic od Avengers: Endgame před pěti lety. Snímek si připsal osmý nejlepší start historie a ten vůbec nejlepší pro eRkový film, tedy s věkovou přístupností do sedmnácti jen s rodiči (v případě amerického trhu).

Marvel a jeho příznivci musí doufat, že to značí obracející se vítr na nejistých vlnách filmového trhu, který přestal komiksům přát. Jak to tak ale bývá, Hollywood si dost možná odnese špatné ponaučení. Úspěch snímku rozhodně ukazuje, že pořád existuje publikum natěšené na blockbustery. Nutně to však neznamená, že existuje i ochota publika vrátit se do starých kolejí a chodit opět ve velkém na několik komiksů ročně.

Úspěch třetího Deadpoola je totiž založen na mnoha unikátních okolnostech. Tou první je pečlivě kultivovaná důvěra v Reynoldsova maskovaného drzouna. Jenže pak je tu spousta věcí, jež nejdou zopakovat ani uměle vyvolat. Především angažmá Hugha Jackmana a včlenění X-Menů do Marvelu, kde jsme se s nimi (alespoň oficiálně) zatím nemohli setkat. To udělalo z Deadpool & Wolverine eventový film, který se svou popkulturní vyčleněností dá srovnat jedině s již zmíněnou Endgame nebo posledním hraným Spider-Manem, v němž se setkaly tři generace představitelů pavoučího superhrdiny.

Zájem plyne právě z toho, že jde z principu o neopakovatelný projekt (jestli zvlášť velkou výjimečností oplývá sama realizace, je jiná otázka). Jedná se na každý pád o výjimku. A na základě výjimky nejde plánovat stabilní tržní strategii. Zájem o tenhle crossover tedy nutně neznačí, že je publikum připravené vrátit se ke komiksům, ale právě naopak, že je ochotné jim věnovat pozornost jen tehdy, když se výrazně odlišují od toho, co jsme se naučili považovat za standard. Ano, na komiksy se bude chodit. Ale jen na ty, co nejsou „obvyklé“.

Často používáme přirovnání k éře muzikálů rozprostřené mezi 30. a 60. lety, kdy od půlky padesátých let žánr jednoznačně skomíral, ale studia nebyla ochotná se posunout. Jednou za čas se totiž objevil megahit jako My Fair Lady, který mylně evokoval, že tu publikum stále je. Až absolutní finanční fiasko jinak kouzelného muzikálu Hello, Dolly!, které málem vedlo ke krachu několika studií, přimělo producenty vzdát se muzikálů a hledat nový stabilní formát.

Neznamenalo to konec muzikálů, některé z nejlepších vznikly dávno po skončení jejich zlaté éry. Jen to značilo, že nemohou vznikat na běžícím pásu jako bezduché produkty, které automaticky generují zisk. I konec komiksové éry může vést ke zvýšené zprůměrované kvalitě jednotlivých filmů. Budou vznikat jen ty, co mají individuální potenciál a smysl.

Historie se samozřejmě neopakuje a cyklus může být snadno přerušen novými okolnostmi, jimiž je v tuhle chvíli hlavně úplně jiné korporátní rozložení Hollywoodu. Filmová studia jsou součástí větších konglomerátů, což může vést k menšímu riziku krachu. Studio už je jen divizí, do níž může mateřská společnost v případě potřeby hypoteticky sypat peníze takřka do nekonečna. Přičemž ale víme, že krach je tím jediným, co v minulosti donutilo producenty připustit nutnost změny. Plány Marvelu oznámené na Comic-Conu, včetně kontroverzního návratu Roberta Downeyho jr. (když jsme psali zprávu, sami jsme netušili, jak moc bude fandom rozdělen), nepřekvapivě značí snahu udržet vše při starém.

Co si myslíte vy? Značí úspěch Deadpoola možnost obrátit divácký zájem zpět ke komiksům, nebo by se studia měla začít koukat po novém žánru blockbusterů? A co by jím mohlo být?

Zdroj: The Hollywood Reporter