Slovenské Pelíšky čelí estébácké minulosti. A máme, co jsme chtěli ale chybí byť špetka odvahy

Ocitáme se v Banské Bystrici v početné česko-slovenské rodině, jež se s nostalgií připravuje na rozpad země, která sice neexistovala ani 70 let (když započítáme odtržení Slováků během druhé světové), přesto si v ní tři generace občanů zvykly žít.

Rodina složená z populárních slovenských a českých herců Eva Holubová, Bolek Polívka, Anna Šišková, Ady Hajdu, Jana Kovalčiková, Jan Budař, Judit Pecháček, Daniel Fischer a Dávid Hartl se chystá vzpomínat a řešit banální rodinná dramata i křtiny nového potomka. Nejstarší syn Peter (Fischer) však přichází se zpožděním a velmi rozrušen.

Získal spis StB, jenž dokazuje, že současná hlava rodiny Daniel (Hajdu) už od šedesátých let donášel na všechny okolo sebe. Když si k tomu připočteme jejich předešlé konflikty, vzešlé hlavně z Peterovy víry v jinak spíš ateistické domácnosti, máme tu pořádnou šlamastyku. Daniela po první soukromé konfrontaci přepadne infarkt a skončí v nemocnici. Rodina se musí v jeho nepřítomnosti s novými informacemi vypořádat. Peter je neúprosný, jiní členové rodiny jsou smířlivější a další nedůvěřiví.

Režisér Michal Kunes Kováč natočil snímek podle scénáře Maroše Hečka, Tomáše Dušičky a kanadského kolegy Davida Cormicana. Přestože jsme s nimi neseděli u stolu, při sledování skoro slyšíme střet několika různých hlasů ohledně toho, čím by měl výsledek být a co by měl ukázat. Způsob, jakým se objeví některé motivy, aniž by měly jakoukoliv roli pro příběh, naznačuje existenci mnoha verzí scénáře, z nichž dané nápady přežily, přestože dávno zmizel důvod jejich přítomnosti. Jako příklad za všechny jde uvést snubní prstýnek, který najde jedno z dětí na zemi a o němž ženy přemýšlí, komu je určen. Prstýnek se neustále vrací, zjevně na něj nemáme zapomenout, nakonec se však ukáže být úplně nepodstatným objektem, jehož příběh je bez jakéhokoliv důsledku vyřešen mimo dění.

Snímek oficiálně zaškrtává kolonku komedie, i když slovenští diváci už stihli správně poznamenat, jak nefunkčně jakékoliv (velmi řídké) pokusy o humor fungují. Většinu času sledujeme postavy na sebe hlasitě křičet s tím, že babička Holubová, její nápadník Polívka či český švagr Budař pronesou nějaký bonmot, který vyzní do prázdna. Tvůrci jako by směřovali k sladkobolné komedie typu Pelíšky, která mluví dramatickým a seriózním jazykem, nechává si ale prostor pro humor. Opravdové vtipy však někdo zapomněl vepsat (což je nakonec dobře, protože by se sem velmi nehodily), takže po nich ve filmu zeje díra. Využívá mechanismů komedie (ulpívání na detailech jako půlhodinové zdravení rodiny v úvodu, kdy si musí každý s každým potřást rukou), aniž by však obsahoval humor. Ne ve smyslu, že vtipy nejsou vtipné, ale že se o ně ani nikdo nepokouší.

Mohli bychom vyjmenovávat další případy nefunkční práce s motivy a postavami, soustřeďme se však na to nejdůležitější a nakonec nejvíce vypovídájící. Nosným prvkem totiž není rozpad Československa, ten představuje pouhé kulisy. Není jím ani čerstvá změna režimu, vykreslení dobového étosu je prakticky nulové. Nejde ani o střet českého a slovenského prvku, z národnosti postav nic nevyplývá. A nedozvíme se ani názor na otevření východního bloku západu, symbolizované vztahem nejmladšího syna a Kanaďanky, kterou vzal na Silvestra k rodině, přestože ji prakticky nezná.

To vše a další věci ve filmu umrle leží bez jakéhokoliv důsledku. Čemu se tvůrci aktivně věnují, je donašečská minulost v Československu. Budař, příhodně vysokoškolský učitel totalitní historie, nám o tom dokonce přednese referát. A je snad až fascinující, s jakou bezzubostí a zbabělostí tvůrci k tomuto tématu přistupují. Zbytek textu bude spoilerovat, čtěte tedy na vlastní nebezpečí.

Je zkrátka problém, když si jako hlavní téma filmu vytyčíte konfrontaci estébácké minulosti, ale nemáte dost odvahy odkrýt hlavu rodiny jako skutečného donašeče. Není vyloženě nutné, aby se Daniel odhalil jako kalkulující padouch vysávající svět okolo sebe jako budovatelský upír. Nicméně by bylo pěkné, kdyby jeho chování neslo dost ambivalence, abychom se měli o čem bavit. Tvůrci však udělají naprosto vše pro to, aby nakonec Danielovo donášení vykreslili nejen v nevinném, ale dokonce pozitivním světle. Komunistům neřekl nic důležitého, vodil je za nos a ve skutečnosti se pokoušel pomáhat odboji. Petera vypudil z domova právě a jen proto, aby nemusel bonzovat na jeho náboženskou skupinu.

Je to neuspokojivé ve všech ohledech. Čistě povrchně se tím neguje jakékoliv osobní drama. Samotný Daniel začíná působit skoro nepříčetně, když se vší silou pokouší uniknout z nemocnice, aby situaci vysvětlil – jako by neměl jistotu, že až někdo nevyhnutelně dočte jeho spis do konce, okamžitě mu nejen odpustí, ale nejspíš mu za jeho tiché mučednictví provolá slávu. Jedná se o ten typ frustrujícího příběhu, který nežene dopředu agenda postav, ale absence jedné konkrétní informace, jejíž doplnění vyřeší všechny problémy.

Scenáristé musí nejdřív hodinu a půl vymýšlet nepřirozené způsoby, jak tuto informaci zadržovat, aby nás pak (ne)ohromili jejím vyplutím na povrch. V případě A máme, co jsme chtěli mají postavy celou dobu k dispozici kompletní spis obsahující pravdu a jediný důvod roztržky spočívá v tom, že se zdržují v jeho dočtení do konce (a Hajdu v nemocnici nějakým nadpřirozeným způsobem o tom zdržování ví). Princip umělého oddalování se tím velmi obnažuje a sledování vzniklého antikonfliktu nemá čím strhnout.

Co je však mnohem horší, rozbíjí to jakékoliv tematické vyznění. Konflikt, který si tvůrci vybrali (a nutno dodat, že je k tomu nikdo nenutil) nakonec tímto způsobem jako horký brambor házejí zpět do davu. Oni otázku soužití s bývalými donašeči vyřešit nepotřebují, poraďte si sami jindy a jinde. Zazpívejme si raději naposledy československou hymnu a uznejme, jak to měli lidi těžký!

Pokusem o určitý úhybný manévr má být nejspíš závěrečný zvrat, kdy se ukáže, že se rodině nepovedlo emigrovat na základě udání Holubové s Polívkou. To je jistě obrovská morální transgrese a téma na samostatný a silný film. Tato zrada je však označena za projev majetnické rodičovské lásky, kdy chce matka zabránit dítěti, aby ji opustilo. Jedná se tedy o úplně jiný typ dilematu, donašečství tu je pouhým prostředkem, jenž se projevil značně atypicky a nemůže být zástupným příkladem celého fenoménu. Tak či onak film skončí bez jakékoliv střetu Daniela a jeho matky.

Tvůrci tedy ve vší patologičnosti natočili film o donašečství bez skutečných donašečů. Největší kontrast, který dokážou vybudovat, je mezi Danielem, který předstíral spolupráci, aby všechny okolo sebe ochránil, a doktorem v nemocnici, jehož otec odmítl jakoukoliv spolupráci a stálo ho to život. Jenže nejde o konflikt hodnot ani morálky, kterou oba muži sdílí a v jejichž jménu vše učinili. Pokud něco, vychází z toho Daniel lépe. Vždyť se na rozdíl od nekompromisního lékaře mohl postarat o svojí rodinu. Však proč by ne, když (a tvůrci to nemohou opakovat otravněji a hlasitěji) jeho donášení nikdy nikomu nezpůsobilo žádnou škodu. Skoro jako by se tvůrci pokoušeli realizovat film ve jménu nažraného vlka a celé ovce. Skutečnost je taková, že vlk hladoví a ovce absentuje.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.