Kate Winslet herecky vládne jako středoevropská diktátorka. Jinak je ale Režim docela trapas

Kancléřka Elena Vernham (Winslet) vládne fiktivní zemi, která by svou lokalitou dost možná přemazala Česko, kdyby byla skutečná. Poznáváme ji rok poté, co zemřel její otec, kterého nyní vystavuje nabalzamovaného v mauzoleu, kam se s ním chodí radit a dohadovat. Ano, je to tenhle typ vladařky a její země je tímto typem diktatury.

Do kancléřského paláce, dříve luxusního hotelu, který zrekvírovala, je povolán „Řezník“ (Matthias Schoenaerts), jak mu všichni říkají. Zneuctěný voják, který se před lety účastnil masakru civilistů. Nyní ho provází noční můry, proti nimž si pomáhá sebeubližováním. Práce u de facto panovnice země by pro něj mohla být tak potřebným vykoupením. Sice se nakonec ukazuje, že jeho pracovní náplní bude pronásledovat kancléřku s měřičem vlhkosti vzduchu, aby obsloužil její hypochondrické choutky, to však vůbec nevadí. Lepší něco než nic.

Oproti očekávání všech (přijat byl právě pro svou nevýraznost) se právě Řezník dokáže dostat své šéfové pod kůži přinejmenším stejně jako ona jemu. Před očima se nám začíná tvarovat pár z pekla. Traumatizovaný voják s dlouhou historií agrese v už tak excentrické Eleně podporuje její nejméně racionální a nejvíce autoritářské choutky a během jejich tanga upadá beztak stěží stabilní země do válečného chaosu, vyčlenění ze světového řádu a nakonec revolučního povstání.

Jak asi nepřekvapí, Režim je nejsilnější ve chvílích, kdy se soustředíme prostě na to, jak Kate Winslet zvládá svou pološílenou diktátorku. Schoenaerts rozhodně odvádí rovněž skvělý výkon, ale z podstaty jejich postav se nevyhnutelně stáčí zrak na naši antihrdinku. Jako Elena přeskakuje od mramorové saně po ustrašenou malou holku, která neví, co si počít, s obdivuhodnou lehkostí a skoro se jí daří nás přesvědčit, že je fascinující tuto postavu sledovat. Tedy skoro.

Za Režimem stojí namixovaní filmaři mimo jiné z Boje o moc (Succession) a Koruny (The Crown), což je sám o sobě bizarní koktejl. První jmenované je ostrá antikapitalistická satira, druhé roajalistická propaganda fascinovaná osobními skandály členů královské rodiny. V Režimu bohužel nevidíme kombinaci toho nejlepšího z obou přístupů, naopak jsme svědky zcela nefunkčního konstruktu, který jako by nevěděl, čím chce být. Černou komedií? Politickým dramatem? Osobní tragédií?

Výsledek rozhodně zcela selhává jako politická satira. Politický systém podřízený vůli jediné vyšinuté osoby je staromilská zkratka v rovině, kdy z ní jde v dnešní době stěží vyextrahovat něco užitečného. Politika není tak jednoduchá, aby se u moci držela bláznivá osoba, která zcela nepředvídatelně hází vidle do každé zájmové skupiny a všem se kolem ní strachy třásla kolena.

Elena je za hranou dávno před tím, než se pod Řezníkovým vlivem zcela utrhne ze řetězu. Její vládu je tedy nutné číst výhradně jako metaforu. Jenže metaforu čeho? Tvůrci volí cynický postoj, kdy všechny světové ideologie a mocnosti ukazují jako nefunkční. A když se objeví revolucionáři, i oni jsou násilnými burany. Vlastně to dopředu nuluje smysl seriálu. Pokud je vše stejně špatné, proč bychom se měli trápit zrovna nad touto konkrétní špatností? Tvůrci bohužel nejsou dost specifičtí a důslední jako v Boji o moc, aby bylo podnětné samotné zpodobnění neférové struktury bez ohledu na to, že nevidí cestu ven.

Co se týče zpodobnění středoevropského prostoru, naposledy jsme si připomínali u Kosmonauta z Čech, že západní publikum rádo využívá exotický postsovětský svět pro jeho jinakost, neuchopitelnost a nečitelnost. Zpravidla bychom neměli brát osobně, v jak vratkém kontaktu bývají takové příběhy s reáliemi, které intimně známe. V drtivé většině případů je na místě nad tím pokrčit rameny a užít si daná díla, jak jsou. Sami jsme ostatně vinni zkratkovitým vnímáním zemí, které jsou exotické vůči nám. V případě Režimu je však o kus těžší být shovívaví vzhledem k tomu, jak bezohledně negativní je zpodobnění slovanského okruhu.

Je zcela jasné, že to není míněno zle. Tvůrci nás nechtějí urazit ani nám ublížit. Jednoduše se o nás nezajímají. Nemají problém si do nás projektovat ty nejhorší motivy, jaké nastřádali při sledování světové politiky, protože mají před očima zcela anonymní prostor. Bohužel nejde o výjimku, ale pravidlo – jakmile potřebují západní scenáristé anonymní/zaostalou/nefunkční zemi, umístí jí do postsovětského prostoru. Když vymyslí fiktivní jméno, kdo by se mohl zlobit?

Jak negativní důsledky to může mít, však vidíme na anglofonní části sociálních sítí, kde lidi nechápou, proč by se měli starat například o ruskou invazi, když se mezi sebou jistě beztak handrkují stejně nefunkční banánové republiky. Nejde říct, že by audiovize tuto xenofobii způsobila, je ale jejím souputníkem a u ztvárnění tak bezohledného jako v Režimu se už o tom má smysl bavit.

Režim tedy nefunguje jako politická satira na doslovné ani alegorické rovině. Funguje tedy jako osobní příběh? Je pravděpodobné, že právě tady chtějí tvůrci skórovat. Ve štábu zřejmě zvítězil vliv Koruny a veškerá politika je jen pozadím pro sledování výrazných postav emocionálně navigujících tyto výzvy.

Problém je, že tyto postavy jsou napsané stejně špatně jako v samotné Koruně. V ní však tvůrci těžili z naší znalosti předobrazů. Královna Alžběta je během šesti sérií poměrně nekonzistentní, z epizody do epizody dokáže dokonale vyměnit morální kompas. Jenže jde o „naší“ Alžbětu, kterou tak dobře známe, takže její kontinuitu považujeme za danou a sami si vyplňujeme mezery a vypouštíme nepadnoucí prvky.

Elena nemá stejný luxus a její nesoudržnost je tak patrná, že s tím nic nezmůže ani Winslet. Rychlost a banalita, s níž ji Řezník zcela opanuje, je antitetická vůči tomu, jak nám byla představena. A následný boj o dominanci neevokuje ani tak střet silných eg, jako spíš dva lidi, kteří každé ráno zapomínají, kým byli včera. Platí výše zmíněná chvála Kate, jež se s tím skvěle pere, ale celkový zážitek stejně trpí. Přestože minisérie je se svými šesti hodinovými epizodami relativně krátká, působí právě proto repetitivně a zdlouhavě. Během jednoho roku, kdy se příběh odehrává, se toho stane nerealisticky málo a moc najednou.