Cooper chce Oscara, takže se šest let učil dirigovat pro jednu scénu. Není mu to nic platné

Mahlerovu 2. symfonii zahranou v Elyské katedrále v roce 1973 mnozí považují za vrchol kariéry Leonarda Bernsteina. Je tedy příhodné, že se jedná o vrcholnou scénu jeho životopisu Maestro. Filmu, který se už před svou prosincovou premiérou na Netflixu stihl stát proslulý tím, jak moc zjevné je, že se jím producent, režisér, scenárista a samozřejmě herec Bradley Cooper pokouší uzmout Oscara.

Bohužel pro něj si však vybral nesmírně nešťastnou sezónu plnou silné konkurence, takže se touhle dobou už počítá s tím, že jde o snahu marnou (i když nikdy neříkej nikdy). Což malichernost Maestra tím víc podtrhává. Abychom byli fér, najdou se tací, kteří si výsledek Bradleyho snahy zamilovali a jeho snímek oceňují. Pro podstatnou část světa se však Maestro stal symbolem špatně nastavených uměleckých priorit, kdy kvůli touze po oficiálním uznání zapadá jinak nemalý talent.

Podívejme se ale na Maestrův vrchol, šest a půl minut dlouhou scénu dirigování, na kterou se podle svých slov Cooper připravoval šest let, během nichž strávil stovky hodin nacvičováním. Nabízí se tedy otázka… Jak se mu to povedlo? V očích drtivé většiny z nás Cooper sugestivně a energicky máchá rukama, takže jsme spokojení. Ale co by řekl někdo, kdo zná pravidla vedení orchestru? Naštěstí nemusíme hledat zase tak dlouho, abychom našli hned několik vyjádření.

Jejich základní atmosféra je taktní vděk a poklona vůči Cooperově odhodlání. Žádný odborník veřejně nevystoupil, aby ho zcela srazil na kolena. Většina chválí jeho snahu a má radost, že na dirigentský kumšt někdo upozorňuje. Umělecká kritička Lillian Crawford pro magazín GQ oceňuje především, že se Cooper pěkně sžil s Bernsteinovým profesním manýrismem. „Nezveličuje ona velká gesta, ale své pohyby skutečně prožívá,“ podotýká Crawford.

Jenže pak přichází „ale“, jež shrnuje například hudební kritička Jessica Duchen: „Větší výzva je jít za zjevné povrchní znaky k samotné hudební technice, které slouží. A tady jsem Cooperovým výkonem méně přesvědčená. Cooper se chytá Bernsteinových extrémů, pod nimi ale není dirigentova preciznost, bez níž by se nikam nedostal.“ Odborníci dochází k tomu, že se na Coopera hezky kouká a rozhodně platí, že působivě zachytil Bernsteinův étos, nicméně kdyby se jeho pokyny měl opravdu řídit orchestr, tak by neuspěl. Dirigentka stojící za Youtube kanálem How I Met The Opera vysvětluje, že Cooperův pohyb není dost precizní a zřetelný, aby hudebníci při pohledu na něj mohli udržet tempo, což je samotný základ celé operace.

To je trochu smutné, protože z toho vyplývá, že šest let Cooperovy přípravy bylo vlastně úplně zbytečných. To, co hudebníci na jeho výkonu oceňují, je čiré herectví – schopnost zachytit Bernsteinova jasně rozpoznatelná specifika a přesvědčivě je zpodobnit. Dirigovat se však Cooper nenaučil. Můžeme se možná bavit o placebo efektu, kdy hudební trénink pomohl jeho psychologickému rozpoložení na place.

A pokud někdo namítne, že je přece nesmyslné požadovat po Cooperovi, aby byl ve své snaze úspěšný a stal se plnohodnotným dirigentem, nedejbože na úrovni Leonarda Bernsteina, tak má samozřejmě pravdu. Ale tady se bavíme o laťce, kterou sám sobě stanovil Bradley Cooper. Nakonec se ale nemusíme trápit tím, že se tahle superstar roky patlala s dirigentskou taktovkou jen proto, aby nakonec efektně, i když nefunkčně máchala rukama. Trochu posmívat se mu za to ale přece jenom můžeme.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Variety, GQ, Youtube