Kruté válečné výjevy i neuvěřitelně nabité obsazení. Tenká červená linie je stále skvělá

Přesně před 25 lety totiž v Tenké červené linii dokázal propojit strhující válečný akčňák s tím, co ho obvykle zajímá mnohem víc – tedy se zachycením vztahu člověka a přírody, přemítáním nad vlastní smrtelností či nesmyslností lidského konání. Staré americké rčení říká, že pouze tenká červená linie odlišuje příčetné od šílených, což je pro dílo o snaze vybudovat si uvnitř sebe sama neproniknutelnou pevnost navzdory vnějšímu šílenství více než příhodné.

„Bejt chlap na tomhle světě nic neznamená. A jinej svět neexistuje,“ uklidňuje se nihilistický seržant Welsh (Sean Penn) a vybízí ostatní, aby se starali jen sami o sebe. S tím však radikálně nesouhlasí jeho protipól, vojín Witt (James Caviezel), vyznávající filosofii života. Na smrti nevidí nic povznášejícího a i v těžkých podmínkách bitvy o Guadalcanal během druhé světové války se snaží dívat na svět jako na nedělitelný celek, souhrn všech živých organismů. I proto se uchýlí k dezerci, po krátce trvajícím štěstí s domorodými a civilizací nezkaženými obyvateli tichomořských ostrovů je však dopaden a opět uvržen do bitevní vřavy.

Díky rozvláčnému a na přírodní krásy se zaměřujícímu úvodu se Malickovi daří vytvořit atmosféru tropického ráje, do něhož krutě a nesmyslně zasahuje člověk. Vojáci jdoucí bojovat do džungle jsou vetřelci, ničitelé panenské krajiny, což platí pro obě znesvářené strany. Velkou část stopáže zabírá snaha amerických jednotek dobýt strategicky důležitý kopec, který Japonci úporně brání. To vede k dlouhým, svou absurditou do očí bijícím jatkám, v nichž se publikum orientuje stejně těžko jako šokovaní vojáci.

Oproti památnému vylodění v Normandii v mnohem přímočařejším a divácky přívětivějším snímku Zachraňte vojína Ryana (1998) ale v Tenké červené linii nejde o emočně co nejvíc pohlcující vykreslení hrůz v první linii. Malick využívá kontemplativních a leckdy až patetických voiceoverů či flashbacků, uvádějících nás do vnitřního života vojáků, a lyrického zobrazení mlčenlivé přírody stojící v kontrastu s armádním systémem, jehož deklarované hodnoty jsou neustále zpochybňované. Dílčí mise ukazují, jak nevypovídající je zisk válečných vyznamenání, jak snadno může akt osobní statečnosti a vzpoury vůči autoritě zachránit lidské životy nebo že smrt je spíš otázkou náhody než pečlivého výcviku či vhodných osobnostních charakteristik.

Srovnání s pátráním po vojínu Ryanovi se nabízí ještě v jednom ohledu. Zatímco Spielbergův opus lze využít jako náborové video americké armády, jasně odlišující dobré od těch zlých a nakonec vyzdvihující „ty správné“ hodnoty, Malick je spíše nadnárodním humanistou a nepředvídatelný chaos války zobrazuje se zjevným odporem. „Jako by film říkal, že válka je něčím víc než pouhým konfliktem mezi dvěma skupinami mužů. Válka je v Tenké červené linii podána jako útok na lidskou přirozenost a jako přímá urážka boha,“ píše Joshua Klein v knize 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. Doplňuje, že Spielbergovo dílo zasahuje spíš emočně, zatímco Malick zaujímá skoro až teologickou pozici.

„Válka lidi nepovznáší, dělá z nich psy, otravuje duši,“ říká kdosi z ansámblu téměř bezejmenných, především však zaměnitelných postav. Vojáci jsou sice lidmi toužícími po pospolitosti a jednotě, vytvářená přátelství jsou však nejistá a krátkodobá. Když někdo zemře nebo je převelený jinam, na jeho místo hned nastoupí další tvář.

I proto je vlastně jedno, zdali zrovna sledujeme Bena Chaplina, Johna Cusacka, Jareda Leta, Woodyho Harrelsona, Adriena Brodyho, Eliase Kotease či v miniroličkách George Clooneyho a Johna Travoltu. Na místě každého z nich by snadno mohl být kdokoli jiný, proto Malick divákům a divačkám znesnadňuje napojení. O všech se dozvídáme jen zcela nahodilé útržky, které nám ve výsledku téměř k ničemu nejsou. Individuální linky nemívají hollywoodsky uspokojivý závěr, kdokoli může v jakoukoli chvíli zemřít či se prostě jen nezúčastňovat klíčových momentů další bitvy.

Zhmotněním armádní byrokracie a necitlivosti je podplukovník Tall (Nick Nolte) přistupující k vojákům jen jako k prostředkům umožňujícím jeho případné povýšení. Nejlépe tak situaci vystihuje seržant McCron (John Savage), jenž se po smrti mužů ze své čety jen blouznivě toulá bojištěm a provolává, že všichni jsme jenom prach. Nezbývá, než se společně s voiceoverem ptát, kde se všechno tohle zlo vzalo. Odpověď však k dispozici nemáme.

Je vlastně zázrak, že se Tenkou červenou linii vůbec podařilo natočit. Producenti Robert Michael Geisler a John Roberdeau se totiž s Malickem domlouvali už v roce 1988. Umělecký svéráz navrhl, že adaptuje autobiografický román Jamese Jonese, který se už jednoho pozapomenutého filmového zpracování začátkem 60. let dočkal. Malick producenty trápil obskurními požadavky na rešeršní materiál a dlouho se zdálo, že jeho text plný symbolismu a metafor ani nepůjde pořádně zfilmovat.

V polovině 90. let se jim konečně podařilo Malicka dotlačit k rozhýbání projektu. Režisér si oblíbil deštné pralesy na severu Austrálie a na jaře roku 1997 se už téměř schylovalo k natáčení. Nový šéf studia Sony John Calley však nevěřil, že Malick dokáže film skutečně dokončit v domluveném termínu a rozpočtu, a tak z natáčení málem sešlo. Nakonec přispěchalo studio 20th Century Fox a nabídlo dalších pár desítek milionů dolarů pod podmínkou, že se ve filmu objeví řada hvězdných jmen.

Výčet hollywoodských hvězd, které byly ochotné pracovat za zlomek honoráře či dokonce zadarmo, je fascinující. Malickova pověst tajemného génia tedy fungovala víc než dobře. O roličku ve filmu stáli třeba Brad Pitt, Nicolas Cage, Leonardo DiCaprio, Johnny Depp, Gary Oldman, Al Pacino, Edward Norton, Matthew McConaughey, Bruce Willis a spousta dalších.

A Malick svému renomé rozhodně dostál. Scény leckdy natáčel v různých denních dobách, aby se později mohl rozhodnout, s jakým světlem chce pracovat. Jindy zase odvrátil kameru od hrajících herců a snímal přírodní scenérie. Štábu na place pouštěl hudební motivy, které Hans Zimmer pro film dopředu zkomponoval. Woody Harrelson a John Savage strávili na place několik týdnů jen proto, aby mistra sledovali při práci. Během postprodukce Malick stříhal jednotlivé scény bez zvuku a údajně si k tomu pouštěl skladby kapely Green Day.

Není divu, že se finální verze výrazně odlišovala od toho, jak Geisler a Roberdeau o snímku původně přemýšleli. Malick se studiovými pohlaváry ještě musel svést několik bojů, nakonec však do kin dostal verzi, kterou chtěl. A která naštvala nejen zástupce studií, ale i leckteré herce, z jejichž původně důležitých charakterových oblouků zbylo jen pramálo. Party Billa Pullmana, Mickeyho Rourka a veškeré voiceovery Billyho Boba Thorntona dokonce skončily na podlaze střižny celé.

Navzdory všem těmto potížím se kasovně nejednalo o průšvih a padesátimilionový rozpočet snímek na tržbách téměř zdvojnásobil. To sice není nic světoborného, ale na nepřívětivý, bezmála tři hodiny trvající snímek jde o úctyhodný výkon. Hlavní chvály se však dílo dočkalo od kritiky, což podtrhlo i sedm (neproměněných) nominací na Oscara a zisk Zlatého medvěda na berlínském festivalu.

Dodnes se jedná o Malickův nejznámější film, který třeba oproti pozdějšímu Stromu života (2011) nabízí i dostatek akce a žánrových atrakcí, aby zaujal také publikum běžně neholdující rozjímáním nad vztahem člověka a přírody. Navzdory mnoha odchylkám od Jonesovy literární předlohy se Malickovi podařilo předat jedno z hlavních poselství knihy – totiž že válečná zkušenost zničujícím způsobem zasahuje do nitra všech vojáků, přičemž každý z nich je na své vnitřní útrapy sám. „Tenká červená linie nemá žádný skutečný začátek ani konec, a třebaže obsahuje dramatické okamžiky a vzrušující bitevní scény, slouží pouze jako přestávky v Malickových hlubokých úvahách o hledání smyslu života,“ uzavírá Klein.

zdroje: Film Comment; Wikipedia; Schneider, S. J. a kol.: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete

Podívat se můžete i na náš žebříček nejlepších válečných filmů všech dob.