I velcí režiséři se někdy sníží k natočení remaku. V některých případech se to ale rozhodně vyplatilo

John Huston, klasik americké kinematografie, jenž má na kontě legendární díla, jako jsou Poklad na Sierra Madre, Africká královna nebo Muž, který chtěl být králem, zahájil svou obdivuhodnou režijní kariéru dodnes uznávanou adaptací detektivního románu Dashiella Hammetta Maltézský sokol. Málo známým faktem však je, že daná kniha byla poprvé zfilmována o deset let dříve. První verze však na rozdíl od té pozdější nezaznamenala větší úspěch, proto se na ni snadno zapomnělo a klasikou je pouze Hustonova verze, která učinila z Humphreyho Bogarta hvězdu první velikosti.

Držitel Oscara za režii slavného muzikálu My Fair Lady v první polovině 40. let minulého století natočil brilantní ukázku staromódního psychologického thrilleru, vyprávějícího o muži (Charles Boyer), jenž se snaží přivést svou manželku (Ingrid Bergman) k šílenství. Plynové lampy vznikly podle divadelní hry Patricka Hamiltona, ta se však první filmové adaptace dočkala o čtyři roky dříve ve Velké Británii. Potkal ji ale stejný osud jako první filmové ztvárnění Maltézského sokola – novější ho zcela zastínila. V následujících dekádách vzniklo filmových verzí dané hry ještě několik, Cukorův počin ale nepřekonala žádná.

Ikonický biblický velkofilm a historicky první držitel rekordních jedenácti Oscarů patří mezi stěžejní díla hollywoodského velikána Williama Wylera (Nejlepší léta našeho života, Prázdniny v Římě). Monumentální příběh o pomstě židovského prince (Charlton Heston), jenž byl zrazen svým přítelem a poslán do otroctví, byl natočený podle knihy Lewa Wallace, která se prvního celovečerního zpracování dočkala už roku 1925 (film byl tedy němý). Tehdy v ní zazářil Ramon Novarro a dodnes se jedná o dobrou podívanou, na niž se nedíváte s posměchem, ale obdivem, co ve 20. letech filmaři dokázali. Ben Hur se následně dočkal ještě několika remaků (televizního, animovaného aj.), zatím poslední vznikl roku 2016. Nejslavnější a nejvýznamnější ale zůstává ten Wylerův.

O jednu z nejslavnějších a nejpopulárnějších filmových předělávek se roku 1960 postaral John Sturges, odborník na westerny (Poslední vlak z Gun Hillu, Joe Kidd) a autor klasik typu Velký útěk. Předlohou pro nestárnoucí dobrodružství o sedmi kovbojích bojujících proti početné přesile banditů bylo neméně slavné samurajské drama Akiry Kurosawy Sedm samurajů. Vedle Kurosawova epického a velmi existenciálně laděného díla, jež trvá 207 minut, je Sedm statečných především barevnou limonádou. Zatímco japonská předloha silně pracuje s kastovním a třídním systémem ve společnosti, americký remake je spíše zábavný a slučuje několik postav z předlohy do jedné. Sedm samurajů je film pro dospělé, Sedm statečných pro kluky.

Další samurajskou klasikou z dílny Akiry Kurosawy, která se dočkala kvalitního westernového remaku, je Tělesná stráž. Její dějový základ využil pro svůj první významný film italský režijní mistr Sergio Leone. Pro hrst dolarů proslavilo nejen jej, ale i představitele hlavní role Clinta Eastwooda a položilo základy pro italskou podobu tohoto žánru, tzv. spaghetti western. Dvě neméně slavná a kvalitní pokračování (Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý) na sebe nenechala dlouho čekat. Japonský originál je o něco hlubší a osudovější, protože potulný samuraj (rónin) má jiné postavení než potulný pistolník na Divokém západě. Od počátku je zbaven cti, kterou si musí zpětně vydobýt sám. Leone pracuje „pouze“ s tajuplností, nikoli s tragičností postavy.

I geniální Billy Wilder (Sunset Boulevard, Někdo to rád horké) se pustil do natočení remaku. V poslední letech své filmařské kariéry zrežíroval novou adaptaci divadelní hry Bena Hechta a Charlese MacArthura, která byla přitom předtím zfilmována už několikrát (viz Jeho dívka Pátek). Do ústředních rolí své verze satirické komedie z novinářského prostředí, která patří mezi nejpovedenější adaptace dané hry, obsadil držitel několika Oscarů jedinečné duo Jack Lemmon/Walter Matthau (šlo o jejich třetí filmové setkání z celkových deseti). Film se odehrává ve 20. letech minulého století a vypráví o předním chicagském reportérovi Hildym Johnsonovi (Lemmon), jenž hodlá pověsit řemeslo na hřebík a oženit se se svou vyvolenou (Susan Sarandon). Jeho šéf (Matthau) však nehodlá o svého nejlepšího zaměstnance přijít – a jako na zavolanou se zrovna objeví kauza, kterou nemůže psát nikdo jiný než Hildy.

V době, kdy už měl John Carpenter za sebou snímky jako Halloween, Mlha či Útěk z New Yorku, se mu naskytla příležitost natočit druhou adaptaci sci-fi povídky Kdo je tam? od Johna W. Campbella. První spatřila světlo světa v roce 1951, byla černobílá a dnes už se jedná o téměř zapomenutý snímek. Oproti tomu z Carpenterovy velmi odlišně pojaté předělávky, jež v době uvedení propadla, se stala během několika následujících let kultovní záležitost a dodnes patří ke špičce mezi filmovými sci-fi horory, pojednávajícími o boji lidí s tajemným mimozemským zlem. Jde o velmi podvratný „vánoční film“, který si dovolí skončit špatně.

Učebnicovou ukázkou skvělého a smysluplného remaku je bezpochyby Zjizvená tvář s Al Pacinem v titulní roli. První verze byla natočená roku 1932, reflektovala dobu prohibice a ústřední antihrdina byl inspirovaný nechvalně proslulým Al Caponem. V kultovním díle Briana De Palmy, jež vzniklo až o půl století později, se klasický příběh o vzestupu a pádu ambiciózního gangstera odehrává v Miami a předmětem výdělečného nelegálního byznysu je kokain. Oba filmy jsou výborné, a přitom významně odlišné: remake je mnohem delší, velkolepější (finální přestřelka se stala legendární), má hlouběji a komplexněji vykreslený titulní charakter a klade větší důraz na vedlejší postavy. V současnosti se chystá třetí verze, která by se od předchozích měla také lišit. Scénář k ní napsali bratři Joel a Ethan Coenové a režírovat by ji měl Luca Guadanino.

Zřejmě nejslavnější titul Davida Cronenberga, mistra temných a provokativních dramat a thrillerů, je velmi osobitá předělávka stejnojmenné sci-fi z padesátých let. Oba snímky sice pracují s motivem vynálezu teleportace částic, který se jeho stvořiteli stane kvůli drobné chybě osudným, každé z děl s ním však pracuje velmi rozdílně. Cronenbergova nesmírně naturalistická vize, z níž se bude slabším povahám zřejmě zvedat žaludek, je impozantní především v důsledně ztvárněné postupné proměně vědce v podání Jeffa Goldbluma v obří mouchu. Zatímco první film se zabýval jenom přeměnou lidského těla ve hmyzí, Cronenberg svůj film pojal jako metaforu stárnutí a také nastupující vlny AIDS.

Malý obchod hrůz z roku 1960 je hororovou komedií, kterou natočila legenda béčkové kinematografie Roger Corman (malou roli si v ní zahrál tehdy dvaadvacetiletý Jack Nicholson). Mnohem většího věhlasu se ale dočkala o čtvrtstoletí mladší předělávka v režii komediálního specialisty Franka Oze. Ten do příběhu o masožravé květině, které nejvíce chutná lidské maso, obsadil skvělé komediální herce (Rick Moranis, Steve Martin, Bill Murray, John Candy) a navíc z něj udělal muzikál. Film svého času propadnul a nepomohl mu ani alternativní šťastný konec. Nicméně s odstupem času jde o vynikající kousek, v něčem podobný například kultovnímuThe Rocky Horror Picture Show (1975). Jde vyloženě o postmoderní zábavu, která dělá ještě krůček dál za Krotitele duchů (1984), na něž částečně navazuje i hereckým obsazením.

Martin Scorsese je nejvíce spojovaný se znamenitými snímky z mafiánského prostředí (Mafiáni, Casino). Nejednou už ale dokázal, že velmi dobře zvládá i různá jiná témata a žánry. V první polovině 90. let natočil remake černobílého thrilleru ze začátku 60. let, v němž čerstvě propuštěný zločinec (Robert Mitchum) začne terorizovat žalobce (Gregory Peck), jenž ho dostal na několik let do vězení. Scorsese však ve své verzi učinil pár zásadních změn, které ji učinily důmyslnější a hlavní postavy méně jednoznačné. Do role zákeřného kriminálníka obsadil svého oblíbence Roberta De Nira a šikanovanou oběť ztvárnil Nick Nolte. Výsledkem byl pohlcující a nervydrásající žánrový majstrštyk, jenž svého předchůdce překonal skoro ve všem a ani po třiceti letech neztratil nic ze své působivosti a rafinovanosti. V případě Scorseseho pak stojí za zmínku ještě krimi Skrytá identita, která mu vynesla jeho prvního Oscara za režii. Jde totiž o předělávku skvělého hongkongského snímku Volavka, opět pojatou zcela odlišně od originálu.

F. F. Coppola se zapsal do dějin kinematografie primárně trilogií Kmotr a válečným dramatem Apokalypsa, mezi jeho nevýraznější režijní počiny ale patří i vysoce svérázná adaptace legendárního románu Brama Stokera Drákula. Ten se v dějinách kinematografie dočkal ohromného počtu nejrůzněji pojatých adaptací. Coppolova nadmíru výtvarně výrazná verze ale dozajista patří mezi nejzdařilejší. Má působivou romanticko-gotickou stylizaci, skvělou hudbu a také prvotřídní herecké obsazení v čele s Garym Oldmanem, Anthonym Hopkinsem a Keanu Reevesem. Na rozdíl od mnoha jiných verzí Drákuly se zaměřuje na romantickou linii a vykresluje upíra jako tragickou bytost. Sání krve se rovněž víc zdůrazňuje jako druh drogové závislosti a proměna v upíra je metaforou šíření sexuálně přenosných chorob. Film je rovněž unikátní svou studiovou, záměrně přiznanou umělou stylizací, odkazující k rané etapě kinematografie, do níž zasahují jako monstrózní prvek moderní digitální efekty.

Hororový román Mary Shelley se podobně jako Stokerův Drákula dočkal zfilmování nesčetněkrát. V polovině 90. let se pro adaptaci rozhodl i vyhlášený specialista přes filmové verze divadelních herWilliama Shakespeara. Branagh udělal z děsivého nadčasového příběhu strhující dobové drama takřka antických rozměrů, které kromě zběsilého tempa, špičkové výpravy či úchvatné hudby Patricka Doylea spoléhá hlavně na bezchybné herecké výkony samotného Branagha v titulní roli umanutého vědce, který chtěl pokořit smrt, a Roberta De Nira jakožto jeho hrozivého výtvoru. Film zapadá do linie adaptací a remaků, které posilují romantickou linku původních románů. Monstrum je zároveň méně agresorem a více obětí.

Nedávno zesnulý Richard Donner byl velký žánrový všeuměl. V 70. letech natočil výtečný horor Přichází Satan! a legendárního Supermana s Christopherem Reevem, ve druhé polovině 80. let pak rozjel Smrtonosnou zbraň, nejúspěšnější sérii parťáckých akčních krimi komedií. V nich ztvárnil jednu z hlavních rolí Mel Gibson, s nímž si Donner zjevně hodně rozuměl. Kromě zmíněné série spolu natočili ještě psychothriller Spiknutí, ale hlavně vynikající westernovou komedii Maverick. Ta je přitom remakem u nás zcela neznámého stejnojmenného seriálu z 50. let, kde si titulního hrdinu zahrál James Garner, jenž dostal jednu z klíčových úloh i v Donnerově báječném snímku. Jedná se o jeden z mála povedených komediálních westernů; od té doby Hollywood točí spíše už westernové parodie a pastiše, které navíc narušuje různými cizorodými prvky sci-fi (jako např. Wild Wild West).

Také James Cameron, unikátní ikona hollywoodské kinematografie posledních čtyř dekád, má ve své famózní filmografii jednu předělávku. Jeho velkolepá akční komedie Pravdivé lži, v níž Arnold Schwarzenegger ztvárnil špičkového tajného agenta bojujícího s teroristy a současně řešícího krizi s manželkou (skvělá Jamie Lee Curtis), má příběhový předobraz v u nás prakticky neznámé francouzské komedii Podtrženo, sečteno!, která vznikla o tři roky dříve v režii francouzského komediálního klasika Claudea Zidiho s Thierrym Lhermittem a Miou-Miou v hlavních rolích. Ale zatímco ta hodně zapadla, Pravdivé lži se proslavily po celém světě. Po útocích na WTC 11. září 2001 však byl film nějakou dobu na indexu, protože příliš lehkovážně pojímal hrozbu islámského terorismu. Kvůli tomu se několik let vůbec nevysílal v amerických televizích. V českých je ovšem už dávno programovou stálicí.

Ron Howard, pozdější držitel Oscara za životopisné drama Čistá duše a autor snímků jako Apollo 13 či Rivalové, natočil roku 1996 napínavý psychologický thriller, v němž je milionáři v podání Mela Gibsona unesen syn. Za jeho propuštění požadují únosci do 48 hodin dva miliony dolarů. Vydíraný muž se však rozhodne pro velmi radikální řešení situace. Povedený snímek vychází ze zapomenutého stejnojmenného filmu z 50. let, jenž vycházel z podobné zápletky, a zahráli si v něm Glenn Ford, Donna Reed a také pozdějšími parodiemi proslulý Leslie Nielsen.

Hvězdně obsazený, filosoficky laděný (proti)válečný epos o dobývání ostrova Guadalcanal v období druhé světové války byl nezaměnitelným Terrencem Malickem natočený na motivy knihy Jamese Jonese. Ta se však prvního přenesení na stříbrné plátno dočkala už roku 1964. Předchozí ztvárnění ovšem na rozdíl od toho Malickova upadlo v hluboké zapomnění. Remake byl sice v daném roce komerčně i z hlediska získaných ocenění zastíněn SpielbergovýmZachraňte vojína Ryana,svým důrazným poukázáním na nesmyslnost války a pro autora specifickým duchovním rozměrem (bojové scény jsou zde vedlejší) si Malickův vysoce ambiciózní návrat k filmu po dvaceti letech odNebeských dnůsvé (náročnější) publikum nakonec našel. V posledních dvaceti letech Malick naopak točí jeden film za druhým, přestože jeho díla nejsou (a ani netouží být) komerčními hity.

Anthony Minghella v roce 1996 natočil romantické drama Anglický pacient, z něhož se vyklubal obří oscarový hit. Jako svůj další projekt si vybral adaptaci stejnojmenné knihy Patricie Highsmith, pojednávající o úlisném podvodníkovi, jenž se zásluhou svých rafinovaných lží vyšplhá mezi společenskou smetánku. Minghellův film měl skvělé herecké obsazení (Matt Damon, Jude Law, Gwyneth Paltrow aj.) a sklidil velmi pozitivní ohlasy. Prvního zfilmování se ovšem tatáž kniha dočkala už téměř o čtyřicet let dříve – šlo o francouzsko-italský snímek V plném slunci a roli zákeřného Toma Ripleyho v něm ztvárnil Alain Delon. Na rozdíl od knihy, kde není Ripleyho sexuální orientace explicitně vyslovena, je z filmů dosti patrné, že titulní postava má být gay.

I oblíbená zlodějská krimi komedie Stevena Soderbergha, v níž se sešla oslnivá herecká skvadra (George Clooney, Brad Pitt, Matt Damon, Julia Roberts a spousta dalších), se dočkala dvou pokračování a jednoho spin-offu, ve skutečnosti je ale pouze novou verzí staršího snímku nesoucího v originále stejný název (Ocean's Eleven). U nás je film známý pod názvem Dannyho jedenáctka, byl natočený roku 1960 a v hlavních rolích se v něm objevili Frank Sinatra, Dean Martin, Angie Dickinson a další. Ovšem zatímco předloha byla do jisté míry reklamou na Las Vegas a svět hazardu (Sinatra byl spojený s prominentními mafiány), Soderbergh se na tento svět dívá podvratně.

Po geniálním Mementu, které z Christophera Nolana udělalo novou scenáristickou a hlavně režisérskou hvězdu, se talentovaný filmař ujal remaku ponuré norské psychologické krimi Erik Skjoldbjærga(seriál Okupace) o pátrání deprimovaného a svědomím sžíraného detektiva (Stellan Skarsgård) po vrahovi mladé dívky na samém severu Norska. Technicky skromnější originál je přinejmenším ucházející, mnohem větší popularity se ale dostalo až Nolanově výpravnější verzi, v níž herecky excelují Al Pacino a Robin Williams. Ta se odehrává na Aljašce, je divácky vstřícnější a oproti originálu má smířlivější a jednoznačněji koncipovaný závěr.

Tony Scott, jeden z králů hollywoodských akčních filmů, u mnoha svých děl značně spoléhal na videoklipovou estetikou ovlivněnou agresivní vizualitu. Tou je velmi specifický i Muž v ohni, drsný thriller o mstícím se bývalém agentovi CIA Johnu Creasym, který už nemá co ztratit (Denzel Washington). Jeden z posledních (a možná i nejlepších) Scottových snímků je ovšem rovněž remakem akčního dramatu Muž v palbě z roku 1987, kde se v ústřední úloze objevil Scott Glenn. Oba filmy byly natočeny podle stejnojmenné knihy Muž v ohni od A. J. Quinnella, kde je ale Creasy bývalý člen zvláštní jednotky cizinecké legie, ne CIA.

Zack Snyder je v posledních letech známý hlavně svými opulentními komiksovými adaptacemi (300: Bitva u Thermopyl, Strážci, Liga spravedlnosti Zacka Snydera), svou kariéru však začal stejnojmenným remakem zombie klasiky zakladatele daného subžánru George A. Romera. Ovšem zatímco v Romerově filmu, vyprávějícím o skupině lidí, kteří se ukryjí v obřím obchodním centru, se zombie pomalu potácely, u Snydera jsou to rychlé a dravé bestie, před nimiž téměř není úniku. Remake je celkově znatelně akčnější a divočejší, což lépe pasuje k dnešní hektické době.

První filmová verze Války světů z roku 1953 je Spielbergovým oblíbeným filmem. Není proto příliš divu, že se před šestnácti lety rozhodl natočit vlastní vizi slavné sci-fi knihy od H. G. Wellse. Její děj režijní hitmaker přesadil do současnosti, do hlavní role obsadil Toma Cruise a film pojal jako temný a depresivní portrét potenciálního konce lidské civilizace způsobený nepřátelskými Marťany. Snímek z 50. let už dnes zaujme zřejmě jen pamětníky a fandy starých (a dnes už velice naivních) sci-fi, kdežto Spielbergův spektákl je zásluhou vynikající technické stránky a výborného vypravěčství nadále plnokrevným a vtahujícím velkofilmem.

Tim Burton se stal filmařskou ikonou zejména díky svému nezaměnitelnému vizuálnímu rukopisu, čerpajícímu hlavně z německého expresionismu a gotických hororů. Úspěch a zástupy fanoušků mu přinesly hlavně snímky jako Střihoruký Edward, Batman či Ospalá díra. V jeho pestré filmografii ale najdeme i několik remaků. Některé jsou sice slabší či nepříliš zásadní (Planeta opic, Temné stíny), minimálně dva se mu ale povedly natolik, že se mohou směle řadit k jeho nejlepším dílům. Prvním je pohádková komedie Karlík a továrna na čokoládu, nové pojetí rodinného muzikálu Pan Wonka a jeho čokoládovna (oba snímky jsou adaptacemi knihy Roalda Dahla). O pouhé dva roky později pak Burton přišel s o poznání temnějším (a krvavějším) titulem – hororovým muzikálem Sweeney Todd. Ten byl již několikátou filmovou adaptací slavného divadelního představení Stephena Sondheima. A vzhledem k nevalné kvalitě většiny ostatních tou dosud vůbec nejlepší. Zatímco Karlík je ale megahit, Sweeney Todd měl výsledky slabší – jeho komerční potenciál byl od počátku nižší a jde o výrazně britský kulturní fenomén.

Uznávané bratrské duo při tvorbě rádo střídá žánry, styly i témata. A nebrání se ani remakům. Po černé krimi komedii Lupiči paní domácí, předělávce britského snímku Pět lupičů a stará dáma, se populární tvůrci pustili do nové verze westernu u nás uváděného pod názvem Maršál. V něm představitel zákona v podání Johna Waynea pomáhá mladé dívce najít vraha svého otce. Totožnou zápletku o 40 let později přivedli znovu na plátno právě oscaroví autoři kultů jako Fargo či Big Lebowski, ovšem v mnohem syrovějším a atmosféričtějším podání. Waynea, který za svůj výkon tehdy dostal Oscara, nahradil skvělý Jeff Bridges, umanutou dívku si zahrála vycházející hvězda Hailee Steinfeld a v dalších rolích se objevily jiné herecké hvězdy jako Matt Damon, Josh Brolin nebo Barry Pepper. Zatímco originál kladl důraz na proměnu hvězdného obrazu Johna Waynea, remake dává zazářit mladinké herečce.

David Fincher má pověst obrovského perfekcionisty, který své projekty nejen důkladně tvoří, i vybírá. Remaky pro něj vůbec nejsou typické, o to větší bylo překvapení, že se stal režisérem americké předělávky švédské adaptace stejnojmenného knižního bestselleru Stiega Larssona. Kvůli filmům jako Sedm, Hra či Zodiac začal být Fincher považovaný za mistra přes temné krimi thrillery a touto precizně odvedenou druhou filmovou verzí úspěšného románu své renomé znovu potvrdil. Jen je možná trochu škoda, že (dosud) nezfilmoval i další dva díly Larssonovy detektivní trilogie. Není přitom jisté, zda k tomu vůbec dojde, přestože příběh zůstal na konci otevřený a film měl relativně solidní komerční úspěch.

Přední současný britský režisér Paul Greengrass na sebe nejvýrazněji upozornil skvělými akčními snímky ze série o Jasonu Bourneovi a dokumentárně laděným Letem číslo 93, možná nejlepším filmem věnujícím se teroristickým útokům z 11. září 2001. V roce 2013 se chopil hollywoodského remaku dánského dramatu Tobiase Lindholma Únos z roku 2012, které vzniklo na základě skutečného příběhu posádky nákladní lodi, která byla v Indickém oceánu přepadena somálskými piráty. Bez ohledu na velmi kladně hodnocenou dánskou verzi Greengrass s Tomem Hanksem v hlavní roli předvedli emotivní realistickou podívanou plnou napětí.

Italský autor oscarového milostného dramatu Dej mi své jméno si před třemi lety poměrně překvapivě jako svůj další počin zvolil remake kultovního hororu Daria Argenta Suspiria. Dějově jednoduchý a dnes už v některých ohledech zastaralý žánrový kus ambiciózní Guadagnino obsahově významně rozvedl (děj zasadil do rozděleného Německa 70. let, přidal jednu zásadní dějovou linii a historický kontext), stopáž oproti originálu (100 minut) natáhl téměř o hodinu, obsadil áčkové herečky (Dakota Johnson, Tilda Swinton), dodal mu umělečtější (a divácky odtažitější) fazónu, přitom ale nepopřel jeho hutný hororový základ, pracující s motivy čarodějnictví a satanismu.Vzácný příklad vydařené transformace přiznaného braku v téměř ryzí art.