Sněhurka slaví 85 let. Jedna z nejslavnějších pohádek ukončila kariéru hlavní hvězdě, ale Walt Disney za ni dostal velmi zvláštního Oscara

Kdo by neznal dospívající dívku Sněhurku, jejích sedm nepříliš vzrostlých pomocníků a ďábelskou královnu, jež chce svou nevlastní dceru zabít? Do popkultury se vedle ikonických postav propsalo i kouzelné zrcadlo, otrávené jablko, skleněná rakev a hned několik písní. Ať už trpasličí popěvek Haj hou či Sněhurčino prozpěvování Já hledám láskou svou (kterým se zjevně inspiroval tým Bořivoje Zemana při přípravě tuzemské pohádky Byl jednou jeden král), slavné skladby nezestárly stejně jako dodnes okouzlující a extrémně pracné animační techniky.

Megalomanství Walta Disneyho se vyplatilo. Americký inovátor a zdatný podnikatel na sebe dokázal upozornit už koncem 20. let, kdy jeho nezávislé filmové studio slavilo úspěchy s krátkým snímkem Parník Willie (1928) a se sérií Silly Symphonies, naplno využívající možností tehdy se rodícího zvukového filmu. V roce 1932 přišel další milník, na technicolorový barevný materiál natočený film Probuzení jara. Na těchto kraťasech si studio vyzkoušelo spoustu postupů a zaměstnávalo velké množství animátorů.

V polovině 30. let však uzrál čas udělat další krok a vytvořit první celovečerní barevný animák. O úplném prvenství se můžeme dlouze bavit, vždyť už o dekádu dříve v Německu animátorka Lotte Reiniger natočila film Dobrodružství prince Achmeda. Pro tradiční kreslenou animaci však Disneyho veledílo skutečně znamenalo milník.

Studio na něm pracovalo čtyři roky, během nichž kolem 750 umělců vytvořilo až dva miliony kreseb. Většina scén se Sněhurkou, princem a královnou navíc vycházela z techniky rotoskopie, animátoři tedy využili natočené záběry reálných herečka a herců. Při pohledu na rozpočet v astronomické výši 1,5 milionu dolarů Disneymu leckdo nevěřil, on si však stál za svým.

Za pravdu mu daly osmimilionové tržby, jež ze Sněhurky zhruba na rok (od premiéry 21. prosince 1937 až do uvedení Jihu proti Severu) učinily nejvýdělečnější zvukový film všech dob. Oblíbený pohádkový příběh tak vydláždil cestu dalším Disneyho celovečerákům jako Fantazie (1940), Pinocchio (1940), Dumbo (1941) či Bambi (1942) a dodnes se (s přihlédnutím k inflaci) jedná o nejvýdělečnější animovaný film všech dob.

U podobných vzpomínání na slavné filmy leckdy píšeme, že takto známý příběh ani není třeba zevrubně připomínat. V případě filmové Sněhurky jde však o něco jiného. Snímek dlouhý 83 minut totiž obsahuje jen velmi stručnou, o řadu detailů osekanou verzi původní pohádky od bratří Grimmů. Na první pohled to působí zvláštně, filmoví tvůrci totiž často bojují s tím, že standardní převyprávění pohádky zdaleka nenaplní celovečerní stopáž, a tak je potřeba děj prošpikovat hudebními čísly a komediálními vložkami.

Pod dohledem režiséra Davida Handa se však první Disneyho celovečerák ubíral trochu jinou cestou a z těchto nedostatků udělal přednost. Příběh by skutečně šlo přehrát během čtvrthodinové stopáže, ale ze snímku je patrné okouzlení novými technologiemi. Není tudíž nouze ani o písničky, ani o dlouhé sekvence upozorňující na hravost i preciznost animace z Disneyho dílen. V současnosti můžete na platformě Disney+ vidět důsledně vyčištěnou verzi, díky níž vynikne plynulost a „měkkost“ ručně kreslené animace.

Konzervativce je třeba upozornit na trochu jiná jména trpaslíků, s nimiž se v dostupné verzi setkáte. Všeobecně známá jsou totiž ta vycházející z prvního českého dabingu hned z roku 1938, která se následně propsala i do literatury: Prófa, Kejchal, Dřímal, Rejpal, Štístko, Stydlín a Šmudla, na Disney+ ale najdete novější překlad z roku 1970, kde se trpaslíci jmenují Doktor, Kejchal, Klimba, Brumla, Hopla, Stydlík a Šmudla.

Inspirací pro Sněhurčinu tvář byla slavná rakouská herečka Hedy Lamarr, opakovaně se umisťující v žebříčcích nejkrásnějších hereček všech dob. V původním znění však Sněhurku nadabovala Adriana Caselotti, která s Waltem Disneym podepsala velmi přísný kontrakt. Podle něho nesměla kdekoli jinde zpívat, aby zůstala zachovaná iluze jedinečnosti Sněhurčina hlasu. Caselotti měla ještě malou úlohu v Čaroději ze země Oz, jinak si ale žádné další filmové role nepřipsala a většinu života strávila obchodováním na burze a prodáváním nemovitostí.

Americký dětský psycholog a freudiánský psychoanalytik Bruno Bettelheim se v knize Za tajemstvím pohádek zabýval velkým množstvím pohádkovým příběhů a jejich výrazným přesahům do našeho nevědomí. Jeho pozornosti samozřejmě neunikla ani Sněhurka, jejímž jádrem je žárlivost. Královna žárlí na svou nevlastní dceru Sněhurku, jež vyrůstá v krásnější ženu, než je ona sama. Zlostí sžíraná macecha proto musí zemřít (či v symbolické rovině nějak jinak zmizet), aby se dítě mohlo dál zdravě vyvíjet.

V některých verzích této pohádky sledujeme učebnicový oidipovský komplex. Nemusí totiž jít jen o krásu, nýbrž o oblibu Sněhurky jejím nevlastním otcem, manželem královny. Různá převyprávění se liší v tom, zdali se jedná o krále, hraběte či třeba myslivce, každopádně jeho družka se cítí ohrožená nespoutaným mládím „adoptované“ Sněhurky a nedokáže se přes to přenést. I Sněhurka jen těžko odolává svodům, proto okusí lákavě vypadající jablko. Zatímco však dívka se svými niternými tužbami teprve začíná experimentovat, královna už potřebě vnitřní důležitosti (prostřednictvím krásy) propadla úplně.

Trpaslíci symbolizují nezralé muže a tím pádem i důležitost vývojových etap. Bettelheim spílá Disneymu, že jednotlivé trpaslíky obdařil vlastním jménem i osobností – publikum se díky tomu na ně jistě snáze napojí, ale zároveň se tím vytrácí důraz na jejich nezralost, kterou musí Sněhurka vývojově překonat. Učí se u nich především svědomitě pracovat – je jich totiž sedm stejně jako dnů v týdnu, které by Sněhurka měla naplnit prací. O dalších rovinách, v nichž lze trpaslíky považovat až za falické symboly, snad raději pomlčme. Je však ale důležité zmínit, že ačkoli se trpaslíci snaží Sněhurce pomoct, beztak nedovedou zabránit tomu, aby k ní zlá královna v převleku nepronikla a neotrávila ji.

Není náhodou, že tak učiní pomocí jablka, tradičně symbolizujícího sexualitu a plodnost. Sněhurka totiž vstupuje do puberty, po několika letech strávených s vývojově zaseklými trpaslíky se stává ženou, a to macecha nemůže dopustit. Sněhurčino ochutnání jablka svědčí o její fyzické vyspělosti, nikoli však o psychické či emoční. Na milostný vztah si musí ještě nějakou dobu počkat, což je zobrazené zdánlivě smrtelným spánkem ve skleněné rakvi, ve skutečnosti však čekáním na prince.

Samozřejmě se můžeme smát tomu, že se Sněhurka v rakvi nerozkládá či co má princ za podivné touhy, když líbá mrtvolu. Takto doslovné a povrchní čtení však pohádku oklešťuje o její symbolickou hodnotu, jež je skutečně hluboká a pro dětské i dospělé publikum obohacující. Znovuzrození či probuzení z hlubokého spánku totiž obvykle zastupuje výrazný přerod, postup do dalšího vývojového období. I Sněhurka je připravená na partnerský vztah, a to nejen po fyzické stránce.

Jak píše Bettelheim: „Tyto příběhy také přesvědčují posluchače, že nemusí mít strach opustit závislý dětský postoj vůči druhým, neboť člověk se po nebezpečných strastech přechodného období vynoří na vyšší a lepší úrovni a vstoupí do bohatší a šťastnější existence. A ti rodiče, kteří jako královna jednají na základě rodičovské oidipovské žárlivosti, málem zahubí své dítě a dozajista zahubí sami sebe.“

Nutno dodat, že psychoanalytické čtení rozhodně není jediným možným přístupem k tradičním pohádkám, přesto nám pomáhá rozklíčovat leckteré na první pohled podivně působící motivy. A možná takto i lépe pochopíme, proč se vlastně lidové pohádky postupem času vymodelovaly právě do své nejznámější podoby.

Snímek se dočkal (neproměněné) nominace na Oscara za hudbu, ale jeho popkulturní důležitost Akademie ocenila udělením čestného Oscara v roce 1939 za inovaci filmové techniky, což nelze zpochybnit – studio pro film vynalezlo víceplošnou kameru, díky níž si kreslené dvojrozměrné obrázky udržely hloubku, a celkově lze říct, že až do nástupu počítačů v animaci nedošlo k podobně velkému zlomu. Cena měla podobu tradiční sošky, vedle níž bylo na dřevěném podstavci příznačně umístěno ještě sedm dalších.

Už po premiéře filmu se navíc prodávalo velké množství hraček a suvenýrů, snímek posloužil i jako nevyčerpatelná inspirace pro spoustu zábavních parků, videoher, muzikálů či výstav. Komerčně vyšel soundtrack k filmu, což rovněž nebylo zvykem. O zásadním významu díla svědčí také fakt, že každá další adaptace (či volná variace) původně grimmovské pohádky se k této nejslavnější verzi musí nějak vyjádřit.

Odvážné uchopení Tarsema Singha z roku 2012 (u nás pojmenované jednoduše Sněhurka) či dvojice filmů o Sněhurce a lovci svědčí o tom, že příběh o dospívající dívce čelící žárlivosti své macechy má stále co říct. Uvidíme, s čím přijde korporát Disney v roce 2024, na kdy je naplánovaný hraný remake s Rachel Zegler v hlavní roli.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?