Nejzásadnější filmy uváděné v Karlových Varech: Drastické horory i hroší odysea

Velký herecký comeback Demi Moore ji představuje v úloze stárnoucí fitness influencerky, jejíž ochabující fyzička si vyžádá aplikaci moderního regeneračního zázraku zvaného substance. Díky ní se proměňuje v mladší atraktivní verzi sebe samotné (Margaret Qualley), přičemž úbytek vrásek a celulitidy se musí něčím vyvažovat. V týdenních obměnách se protagonistka musí věnovat své omlazené a zdokonalené podobě a také svému pravému já, na které se snadno zapomíná. Pokud rovnováhu naruší, publikum čeká divoká satira idealizované ženskosti a také nechutný body horor, jímž režisérka Coralie Fargeat sedm let po drsném revenge thrilleru Pomsta navazuje na vrcholná díla Davida Cronenberga (Moucha). Dle poroty v Cannes, která se usnesla na ceně za nejlepší scénář, se to jednoznačně povedlo. Snad se originální snímek strefí také do chutí tuzemských diváků a divaček.

Třetí část hororové série, s níž Ti West pod studiem A24 oživil popularitu temných retro žánrovek, nás zavádí do 80. let za přeživší protagonistkou prvního dílu s názvem X. Aspirující herečka Maxine (Mia Goth) přijíždí po jižanském masakru do Los Angeles, ale sny o filmové kariéře jí rázem komplikuje záhadný sériový vrah. Upoutávky lákají na neonovou estetiku, kupu známých herců včetně Kevina Bacona či Elizabeth Debicki a snadno rozpoznatelný styl, jímž West odkazuje například k Brianu De Palmovi. Co do obsaženého násilí se prý na ničem nešetřilo a napojení příběhu na reálnou historii posílí tehdejší vraždící fantom Richard Ramirez, nebezpečný slídil představený v dokumentu Netflixu Night Stalker: Hon na sériového vraha.

Po třech dekádách první indický zástupce v soutěžní sekci v Cannes dokázal tamní obecenstvo okouzlit trpělivým, takřka zenovým ponořením do hektického prostředí milionové Bombaje. Dvě spolubydlící v ní kypří své touhy po lepším domově navzdory tomu, že stále nemohou zcela uniknout specifickým tradicím své země. Pozoruhodný debut dosavadní dokumentaristky Payal Kapadia probouzí vzpomínky na vrcholná autorská díla tamní kinematografie a současně nekonečnost i striktní omezení naší existence prodává formou rozjímající emancipační odysey. Ve Francii film ocenili Velkou cenou poroty a sklízí obdiv za citlivé připomenutí nesnadných společenských poměrů i niterných rozměrů lidské touhy.

Nezaměňujte s motoristickým pořadem Jeremyho Clarksona, přestože v Cannes velebená novinka portugalského režiséra Miguela Gomese má s neurvalými britskými výletníky společnou cestopisnou náturu a podvratné ironické vyprávění. Procitnuvší Edward uprchne před svatbou od snoubenky Molly a jejímu neúprosnému pronásledování se vyhýbá napříč asijským kontinentem. Dvouhodinová tragikomická výprava oceněná cenou za nejlepší režii spojuje hollywoodské prvky s experimentálními a kvazi-dokumentárními výrazy, jimiž Gomes uplatňuje kouzla filmové montáže v rámci neotřelého budování i propojování časoprostoru.

Thrillerová úvaha studia A24 na téma změny identity vypráví o muži, jenž trpí neurofibromatózou a podstoupí operativní rekonstrukci obličeje. Stane se zároveň posedlý hercem, jenž jej ztvárňuje ve hře inspirované jeho životem. Má jít o psychologický thriller o tom, jak se vidina nového začátku zvrhne v nezdravé pronásledování „normálnosti“. Ve filmu září nečekaný harcovník maskérských proměn Sebastian Stan a dosavadní ohlasy ze Sundance hovoří o psychologicky hutném počinu, v němž fyzická deformace symbolizuje duševní rozpolcenost a odtrženost hrdiny od okolního světa, který se mu potměšile vysmívá. Režisér Aaron Schimberg se podobnému tématu věnoval ve svém celovečerním debutu Spoutáni na celý život a máme počítat s tím, že o neutěšené fyzické i mentální kondici umí důmyslně pojednávat.

Kritický miláček Yorgos Lanthimos nabírá vražedné natáčecí tempo. Jeho opěvovaní Chudáčci sotva vyklidili oscarové jeviště a už máme na talíři vypečené povídkové drama Milé laskavosti, které se vyjadřuje k motivům kolem lidské živočišnosti, sexuality, manipulace, posedlosti a křivé dominance spíš ve stylu režisérových raných řeckých kousků. V Cannes z toho byla cena za nejlepší mužský herecký výkon pro Jesseho Plemonse, jehož v nespoutaném, oslími můstky pospojovaném labyrintu doplňují Emma Stone, Willem Dafoe nebo Margaret Qualley. Recenze nejsou tak nadšené jako u Favoritky a Chudáčků, ale novinku jednoho z nejoriginálnějších světových tvůrců přece hodnotí pozitivně. Na nic jiného už v Lanthimosově případě ani nejsme zvyklí.

Dokument ověnčený cenou poroty z festivalu Sundance sugestivně i poeticky vykresluje vtažení tří umělecky založených Ukrajinců do kruté reality ruské vojenské invaze. Běžné životy hrdinů pozorujeme s citlivostí a noblesou, přičemž publikum uzemní výjevy z bojových zón, kde Ukrajinci neváhají obětovat životy za ochranu své vlasti. „Válka vybalancovaná láskou, krveprolitím i krásou,“ uvádí jedna z mnoha pochvalných recenzí od Variety. Protagonisté a novopečení filmaři se odvážně chopili kamery a jejich práce je dle Toronto Star „mocným svědectvím o vzdoru uměleckého ducha.“

Maďarské drama režiséra Gábora Reisze si vysoce považovali na loňském benátském festivalu, kde triumfovalo v sekci Orizzonty. Maturující student Ábel se trápí neopětovanou láskou ke spolužačce Jance, která pro změnu touží po starším učiteli dějepisu. Ten konfrontuje Ábela také kvůli neshodám se studentovým konzervativním otcem a univerzálně srozumitelný snímek rozvádí téma názorové roztříštěnosti a vzájemných nedorozumění, jež pomalu rozvíjený příběh vedou k tragickému rozuzlení. Vysvětlení všeho v lecčems připomene severská sociálně-kritická dramata, i když stopáž přesahující dvě a půl hodiny dle některých kritických námitek zcela neunáší.

Pepe není pouze dlouholetý stoper portugalské fotbalové reprezentace. Stejné jméno má také kolumbijský hroch, jehož přes oceán přivlekl tamní drogový baron Pablo Escobar. Netradiční filmový hrdina je po smrti, přesto ale zvládá vyprávět svou bajku o hrůzách kolonialismu, lidské krutosti i stesku po africké domovině, kam robustní zvíře před skonem dávno nepatřilo. Snímek v koprodukci Dominikánské republiky, Německa, Namibie a Francie svým vyhraněným stylem vzdorujícím mainstreamové tvorbě zaujal berlínský festival, odkud si odnesl Stříbrného medvěda za nejlepší režii.

Italský estét Paolo Sorrentino má na kontě řadu obdivovaných autorských děl v čele s Velkou nádherou, která mu vynesla Oscara za nejlepší zahraniční film. Parthenope je jeho sedmou účastí v soutěžní sekci Cannes, s níž osobitý režisér skládá poctu své rodné Neapoli. Krásná ženská hrdinka v podání Celeste Dalla Porty je lokálním mýtem a režisérovou múzou, která se zrodila z mořské pěny. V její kráse se odráží aura města, které dřív nosilo stejné jméno, a obtížně racionalizovanou mozaiku vizuálně okázalých architektonických výjevů obohacuje například elegantně kouřící Gary Oldman. Kritici tentokrát nadšením nevýskají a vyčítají ohrané postupy či nulovou emoční rezonanci. Sorrentinova novinka nicméně automaticky spadá ke sledovaným titulům, i když cílový okruh se podle všeho zužuje.

Podívejte se také na žebříček nejlepších dramat podle Kinoboxu.

Zdroj: KVIFF