A to jsem jen nakousl širokou paletu popkulturních odkazů. Skoro to vypadá, že studio zkouší vytvořit druhý Ready Player One, ovšem doplněný o LeBrona a Bugse Bunnyho.
Každý seriál prochází v počáteční fázi dlouhým vývojem, kdy se může postupně změnit cokoli, od původního zasazení po hlavní hrdiny. Přesně tohle se stalo i u show, kterou kdysi připravovala stanice Fox Network a chtěla pro mužského hrdinu blonďatou sexy kolegyni.
Když Gérard Depardieu utekl do Ruska, aby nemusel v rodné Francii platit daně, vesměs to znamenalo konec hrané série o Asterixovi a Obelixovi. Ne že by fanoušci vyloženě truchlili - čtyřka Asterix a Obelix ve službách jejího veličenstva byla hodně mizerná.
Tak jsme se po letech konečně dočkali vysněné Ligy spravedlnosti Zacka Snydera. Má předlouhé čtyři hodiny, nevděčný obrazový formát a přesto dokázala vyvolat nadšení. Jistě, najdou se i nespokojené ohlasy, výborné známky ale dominují. No a protože jde o konec jedné éry (v téhle sestavě už se nejspíš hrdinové společně do kin nepodívají), mrkneme na zoubek všem dosavadním kouskům DCEU, seřazeným pěkně od nejhoršího po nejlepší.
Jsou hvězdy, u kterých má člověk pocit, že jsou s námi odnepaměti. Takový Clint Eastwood je vděčným zastáncem kategorie "ten nás snad všechny přežije". Ale o jeho neúnavné energii se všeobecně ví. Osobně mě více zaskočilo, kdo slavil tento týden.
Někdy jsou filmy tak špatné, až umí být zábavné. Byl to i případ loňské sci-fi Breach, která vykradla všemožné klasiky žánru. Novinka Cosmic Sin má podobné tvůrce, trailer nabídl několik vizuálně překvapivě solidních pasáží a vedle Bruce "v opravdu dobrém filmu se mnou už nepočítejte" Willise tentokrát naskočil na béčkovou palubu i Frank Grillo.
Všichni víme, jak dopadla kinoverze Ligy spravedlnosti. Z velkého konkurenta Avengers se stal předražený pilot seriálu s uspěchaným tempem, mizerným představením nových hrdinů a legendárně tragicky zamaskovaným knírkem Henryho Cavilla. Nyní přichází původní vize. Ve čtyřhodinové verzi, s předlouhou expozicí, v níž se šetří akcí a s obrazovým formátem, která nás neplánovaně vrací do devadesátek, kdy jsme ještě chodívali do půjčoven pro videokazety. Asi to nezní úplně lákavě. A přesto výsledek stojí za trochu té trpělivosti.
Liga spravedlnosti Zacka Snydera konečně dorazila a dopadla nad očekávání dobře. Nečekané střídání uprostřed natáčení ji jednoznačně neprospělo, přičemž nešlo o zdaleka první a určitě ani poslední film, který výměna tvůrčí síly potkala. V následujícím speciálu si představíme několik nejvýraznějších příkladů, kdy došlo ke střídání režisérů.
Jsou série, které navzdory pochybné kvalitě dlouho odmítaly zemřít a dočkaly se mnoha dílů (takový Highlander by o tom mohl vyprávět celá staletí). A pak jsou filmy, kde filmaři vytvoří úžasný svět a už se k němu nikdy nevrátí. To je i případ Pátého elementu.
V posledních letech se Wesley Snipes nečekaně našel po boku Eddieho Murphyho v komediálním žánru (Jmenuju se Dolemite, novinka Coming 2 America). V průběhu devadesátých let se ale u diváků zapsal úplně jinak - jako hvězda akčního žánru.
Prozatím v rámci streamovacích služeb nejčastěji na českém trhu slyšíme o Netflixu. I Amazon tu ale má své želízko v ohni. A jakkoli je jeho Prime Video z technického i uživatelského hlediska na hraně tragédie (rozhraní pomalé, česká podpora až na pár výjimek nulová), pokud jde o nabídku, je tu pár kousků, kvůli nimž stojí služba za hřích.
Chris Noth jako Pan Božský pobláznil v Sexu ve městě divačky po celém světě. Pokud jste nepatřili do týmu Aiden, určitě rádi uslyšíte, že svůj šarm prodává v dalším seriálu.
Bývaly doby, kde Eddie Murphy točil jednou komediální pecku za druhou, v nichž to jeho postavám hodně kecalo a humor se nedržel zpátky. Postupem let se štěstí vyčerpalo a ani přesměrování na rodinné filmy jeho kariéru nezachránilo. Doba přeje návratům a tak se na vlně nostalgie zkouší svézt i Murphy a to oživením prince Akeema v Cestě do Ameriky 2.
Herec v nedávném rozhovoru vysvětlit, proč původně odmítl roli v nejúspěšnějším filmu všech dob. A pokud se na to podíváme z jeho úhlu, smysl jeho postoj rozhodně dává.
Jsou filmy, u kterých nelze přehlédnout jejich chyby a rezervy a přesto se k nim rádi vracíme. Mají "něco", čím nás přitahují, ať už je to třeba jen zvolené prostředí, skvělý casting nebo jeden výjimečný moment, který si rádi připomínáme.