Recenze: Liga spravedlnosti Zacka Snydera se zrodila z bolesti. A možná i proto nabízí jeden z nejsilnějších zážitků DCEU

Snyder si šel v rámci DCEU vždy svou cestou. Upřímně patetickou, plnou velikých proslovů, silných emocí a s nějakým tím povinným digitálním bordelem (který je nicméně spíše výsledkem evoluce filmového komiksu). A v méně pastelových barvách, než konkurenční Marvel. Což nutně neznamená snahu o větší míru realismu. Zatímco bratři Russoovi vnesli do MCU styl, který přibližuje Avengers světu, v němž skutečně sami žijeme, DCEU zůstává stylizovaným prostředím, připomínajícím více Batmana Tima Burtona než pozdějšího Temného rytíře od Christophera Nolana. Zkrátka a dobře je - navzdory temnějšímu hávu - Snyderova vize pro DCEU komiks ve své ryzí naivitě. V něm hrdinové svému poslání skutečně věří a věty o významu osudu pronáší s vážnou tváří (neboť na konci světa nic legračního není).

Což je jeden z důvodů, proč kinoverze Ligy spravedlnosti nemohla fungovat.

Snaha o dodání více nadhledu totiž do Snyderova vesmíru nepasuje. Podkopává podstatu většiny postav (až na mladíčka Flashe), zlehčuje jejich poslání i motivaci a tím pádem i odhodlání. Pokud postavám jejich úděl nevěříme a nesoucítíme s nimi, odcizují se a nemáme důvod jim fandit.

Liga spravedlnosti Zacka Snydera, kterou nelze označit za prodloužený sestřih kinoverze, protože jde o zcela odlišný film (leč zápletka o třech krychlích přirozeně zůstala), jde naopak chytře po postavách. Ty jsou alfou a omegou celé podívané a je jim věnována dobrá polovina čtyřhodinové podívané. Je otázkou, zda jsou všechny scény podstatné pro celek, rozhodně ale umožňují, aby měla každá akce řádnou expozici. Najednou tu nemáme jen hrdiny v ikonických pózách, ale plnohodnotné figury s jasně definovaným příběhovým zázemím. Vzhledem k výchozímu materiálu sice nejde o nic nevídaného (to by Snyder a jeho tým museli překopávat samotné základy předlohy), konečně je ale pochopitelný postoj a přístup všech členů ligy.

Dostatek času navíc umožňuje, aby "vytvoření formace" nepůsobilo jen jako něco, co se děje čistě proto, že si to scenárista přeje. Zdejší stmelení týmu se nese spíše v duchu filmové klasiky Sedm statečných (případně - ať jsme trošičku "blockbusterovější" - Armageddonu), kdy se skupinka underdogů k problému společně postaví prostě proto, že to nikdo jiný udělat nemůže.

A pak jsou tu emoce. Snyder se jich všeobecně nebojí, což se mu ne vždy vyplatí - stačí vzpomenout na nechvalně proslulou Martha scénu z Batman v Superman. Ve své Lize spravedlnosti ale dle mého našel tu správnou míru. Každý tu prožívá nějaké osobní drama, jež následně formuje jeho myšlenky. A funguje to proto, že postavy reagují na něco, co s nimi divák prožil. Někoho samozřejmě může podobný přístup otravovat (dvakrát tolik, když se tu víc "cítí", než bojuje), ale právě zvolený přístup dělá ze Snydera výrazně schopnějšího vypravěče než kým je například Paul W.S. Anderson, který se naopak vzhlédl v adaptacích videoher. Oba režiséři si zakládají na silném vizuálu, protože ale Anderson věří, že k charakterizaci stačí jen dobrý záběr, je často jeho výsledek plochý a postavy prázdné (v Monster Hunter je to až obludně evidentní). Snyderovu Ligu spravedlnosti lze vinit z toho, že až příliš tlačí na emoce. Rozhodně ji ale nelze upřít, že se o své hrdiny zajímá.

A když už jsem nakousl vizuální stránku, musíme zmínit IMAX formát, který se rozhodl Snyder využít i v rámci přepisu pro verzi na HBO, což... není úplně nejšťastnější volba. Lze si na něj zvyknout, kdo ale nemá pořádnou televizi, bude se cítit ochuzený (přestože jeho smyslem bylo paradoxně nabídnout obrazem více). Je zcela bez debat zvláštní sledovat v roce 2021 film, který svým poměrem stran evokuje éru VHSek. Samotné scény jsou ale parádní. Snyder, podobně jako Ridley Scott, chce v každém záběru ohromovat měřítkem. A dělá to důsledně. Jen mám obavu, že jeho styl většina diváků nedocení, protože budou mít pocit, že je zvolený formát o něco připravuje.

Netřeba si nic nalhávat. Liga spravedlnosti Zacka Snydera rozhodně není dokonalá. V rámci toho, že si Snyder mohl tentokrát dovolit doslova cokoli, je opravdu hodně dlouhá a doslovná, někdy s až přehnaným fan servisem (celá závěrečná snová sekvence je sice působivá a správně tíživá, ale pro zbytek filmu naprosto nepodstatná). Ale nenudil jsem se ani minutu. Kostky totiž mohou být vrženy jen pokud jdeme s postavami, které mají co říct. A tady film šlape. Každý je důležitý, každý má svůj příběh. A právě proto mě Liga dokázala strhnout, i když jde v rámci dramatického oblouku vlastně jen po cestě vyšlapané verzí Josse Whedona. Nemluvě o tom, že akční finále je mnohem lépe v rámci struktury vystavěné. Snad jen některé triky drhnou, ale nejde o nic, co by vyloženě kazilo celkový dojem (a v rámci vyvážení je třeba zmínit podstatně podařenější soundtrack). Málokdy se povede, aby s velkým očekáváním přišel tak velký film, který své nemalé ambice nakonec ustojí.

Vlastně je až s podivem, co producenty na Snyderově původní vizi natolik vyděsilo, že se rozhodlo o tolika drastických přetáčkách. Není tu totiž nic, co by mělo působit jako vyložený strašák. Ano, jde o - na současné komiksové poměry - drsnější podívanou (ne v záměrně přepáleném stylu Deadpoola, ale nechybí krev a nějaké to porcování protivníků). Jinak je ale Liga poctivě vystavěnou týmovkou. Je až komické pozorovat, jak se z nějakého důvodu muselo měnit prakticky úplně všechno (včetně dovětku na lodi s Lexem Luthorem), což zpětně dělá kinoverzi paradoxně o něco zajímavější.

Se závěrečnými titulky pak kromě nadšení přichází i smutek. V prvé řadě proto, že jsme si zatím nejsilnější DCEU zářez nemohli užít v kinech, kde by filmu zvolený formát slušel o poznání více. A hlavně - konečně jsou karty rozdány správně a nikam to nejspíš nepovede. Což je prostě škoda, protože je patrné, jak velká série by nás mohla čekat. Ale třeba, TŘEBA se Warneři rozhodnou jít dál touhle cestou. Přál bych si to už kvůli skvělému castingu, protože tahle silnou hereckou sestavu se málokdy povede dát dohromady.

Hodnocení: 90%

P.S. Pocitově jsem Ligu spravedlnosti Zacka Snydera vnímal spíše jako fantastickou minisérii než film. To je bezpochyby dáno jednak rozdělením snímku na několik kapitol a také rozmístěním příběhových vrcholů. Váhám ale, jestli je můj pocit ovlivněn strukturou samotného díla nebo zkrátka jen faktem, že dnes seriály vypadají podobně velkolepě a cokoli delšího než dvě hodiny mi vnitřně evokuje seriál. Kdyby dnes člověk například poprvé viděl prodlouženou verzi Pána prstenů, možná by z ní měl velmi podobný pocit.