Detox
Pro mě je jedním z těchto specifických filmů thriller D-Tox se Sylvesterem Stallonem, nechvalně proslulý propadák z roku 2002. Jeho první sestřih studio dokončilo již v roce 1999, ale po špatných testovacích projekcích se premiéra oddálila, poté se přetáčelo, přestřihávalo a stejně to nepomohlo. Film si odnesl v recenzích mizerné známky a v kinech prakticky prošuměl.
A přitom začíná tak dobře! Expozice má všechno, co by měla mít. Nad výběrem snubního prstenu poznáváme Jakea Malloye (Stallone), agenta FBI, který se chce konečně usadit. Jenže v revíru řádí šílený vrah policajtů a k překvapení všech Malloyeovu milou zabije. Hrdina se zhroutí, propadá alkoholu a nakonec se pokusí o sebevraždu. Aby se dal dohromady, zajistí mu kamarád (Charles S. Dutton) léčbu ve speciální rehabilitační klinice pro policisty, která se nachází uprostřed ledového prázdna kdesi v zemi nikoho.
Trailer:
Karty jsou rozdány tak, jak by v případě podobného příběhu být měly - chápeme hrdinovu motivaci, úvodní naháněčka vraha je napínavá a jsme zvědaví, co se bude dít dál (=na klinice). A tady začíná D-Tox nejen drhnout, ale rovnou se rozpadat. Snímek nám představí řadu nových charakterů (další pacienty a personál), drama jednoho zlomeného muže ustoupí stranou a ve chvíli, kdy se začnou kupit těla, jako by si najednou někdo vzpomněl, že jde o film od tvůrce Tajemství loňského léta a prim začne hrát vyvražďovačka.
Což je to, co táhne D-Tox nejvíc k zemi. Zpočátku působivý thriller se bez zjevné motivace ve své druhé polovině zvrtne v tupou hororovou vybíjenou, kde postavy, kterých je přespříliš, neznáme dost na to, aby hra na vraha fungovala a kde na budování čehokoli ani není čas, protože nám na šachovnici najednou přibylo deset figurek, jejich eliminace zabere většinu času. Na druhou stranu jsou vážně výborně obsazené! Tom Berenger, Sean Patrick Flanery, Stephen Lang, Robert Patrick, Jeffrey Wright, Kris Kristofferson, ti všichni jsou na vrahově jídelníčku. Nikdo z nich vlastně nemá moc co hrát, ale i tak je radost vidět podobnou sestavu v jedné místnosti.
Zvolené prostředí je pak kapitola sama pro sebe. Od chvíle, kdy jsem jako dítě poprvé viděl legendární Věc Johna Carpentera, mám nevysvětlitelnou slabost pro sněhem izolované prostředí. Filmaři ho nevyužívají často (ona nepochybně není legrace to natáčet), takže oceňuji každý kousek, který umí bílé prázdno alespoň trochu obstojně prodat. A to se D-Toxu rozhodně daří.
D-Tox mohl být skvělý film a jeho potenciál mimo jiné ukazuje fakt, že měl prapůvodně veliký zájem o režii Ron Howard (ale nakonec dal přednost Grinchovi). Výsledek má bohužel k dokonalosti daleko a také platí rovnice, že je film s postupujícími minutami spíše horší. Odhalení nemá čím šokovat, protože v tak nahodilém scénáři by mohl být vrah doslova každý a Slyova finální efektní likvidace zabijáka už den nezachrání. Ale pořád jde o devadesát minut ve skvělé společnosti, s obstojným tempem, vysokým bodycountem a atmosférickou kulisou. A i když pokaždé vím, že mě zdaleka nečeká dokonalý zážitek, minimálně jednou za rok se k D-Toxu rád vracím.
Pokud jste sovy, můžete si film naladit dnes pět minut po půlnoci na Nova Cinema. A pokud máte, stejně jako já, pro tenhle snímek slabost, určitě si přečtěte mou recenzi na původní verzi, která loni nečekaně vyšla na Blu-ray.
