Recenze: Kosmický hřích - nová sci-fi Bruce Willise je ukrutná nuda, pokud divák nezačne hrát picí hru "poznej fake záběr"

Kosmický hřích nás přesune do roku 2524, kdy již lidská rasa 400 let úspěšně kolonizuje vesmír a snaží se navázat kontakt s jinou civilizací. Konečně se to podaří a podle očekávání nejsou vesmířané příliš přátelští. Pokud se má hrozba eliminovat než dorazí na zemi, musí generál Eron Ryle (Frank Grillo) a jeho malá jednotka (kde nechybí i Willis) vyrazit na sebevražednou misi.

Tak tu máme další kousek, který bude fanoušky Bruce Willise bolet, i pokud mají vysoký práh tolerance. Zatímco loňské Breach šlo omluvit alespoň v rámci mantinelů nechtěné zábavy a tím, že Willis vypadal, že se po delší době rolí trochu baví (jeho mechanik Clay vesměs celý film prochlastal a prohláškoval), Kosmický hřích mu chce nabídnout hrdinu tradičnějšího ražení.

Však posuďte sami - film začíná tím, že Willisův zneuctěný zelený mozek James Ford vstupuje do baru, aby si užil nějaký ten drink, než vezme další soukromou zakázku. Jeho plán mu přeruší nejen povolání do služby ve stylu "máme průser a ty jsi jediný, kdo to může zvládnout", ale přirozeně se situace zvrhne v bitku. Není těžké si představit, že taková expozice může fungovat. I tvůrci filmu jakoby na tuhle kartu vsadili a úvod je vizuálně bez debat technicky nejvypiplanější. Posun o pět set let dopředu z toho sice extra cítit není, ale poměrně jednoduchými triky dosáhli filmaři výsledku, který - bez přehánění - připomíná Cyberpunk 2077 (respektive je podezřívám z toho, že styl hry pro úvod filmu vykradli). Kdyby obdobně vypadalo i následujících 70 minut, dalo by se alespoň technicky mluvit o ucházející podívané. Začátek filmu je ale osamoceným ostrůvkem, jemuž se nic dalšího ani nepřiblíží.

A s odchodem potenciálně zajímavé vizuální stránky nezůstane vůbec nic. Bruce Willisem se filmem tradičně pronudí a i potenciální hlášky sype s absolutním nezájmem. O poznání snaživější Frank Grillo je zase jen vábničkou na plakátu, neboť se ve filmu ohřeje možná 10 minut čistého času. A ostatní herci? Buď nevýrazní, nebo mizerní, případně zvládají kombinaci obojího. Nejhorší je každopádně režie Edwarda Drakea, jemuž nejde prakticky nic, od základního záběrování, aby scéna působila přehledně až po budování nějakého tempa nebo smysluplné struktury ve vyprávění. Přitom samotnému scénáři problesky snaživosti nechybí (například romantická linie okolo Forda), ale celé je to tak lajdácky a hlavně nevýrazně zpracované, že výsledek vlastně ani nestojí za kritiku. Tohle je prostě jen zbytečný pokus nadšence o sci-fi film, který nevyvolává žádné emoce. Nic v něm totiž není...

...tedy skoro nic. Dejme tomu, že jste - podobně jako já - filmový nerd. Pak si můžete sledování zpestřit znalostí filmové historie. V 70. letech minulého století v Americe vznikl tzv. grindhouse žánr, což bylo označení pro nízkorozpočtové béčkové filmy, obvykle pracující s násilím. Tahle pasáž se ke Kosmický hřích neváže. Pro grindhouse filmy nicméně často také platilo, že se trikem snažily diváky zaujmout nějakou velkou hvězdu v údajně hlavní roli. A tady už jsme doma a dostáváme se k v nadpisu slíbené chlastací hře.

V praxi to u grindhouse kousků fungovalo tak, že se někdo známější podíval na jeden den na plac, odděleně se s ním natočily scény a blízké záběry na jeho obličej a to vše se pak dosadilo do již existujícího materiálu. Když hvězda již nebyla k dispozici, vzal se jí někdo podobný a točil se zezadu. Abych to vysvětlil na příkladu - pokud máte například scénu, kdy všechny postavy něco řeší u jednoho stolu, "stálí" herci jsou natočeni na jedné straně a v celcích, zatímco hvězda přijde z druhé strany (v záběru zezadu, aby to mohl odehrát double), poté dosedne a stříhá se na její tvář. Spojením záběrů vznikne iluze, že všichni natáčeli společně, leč jde o oddělené segmenty.

Je ironií osudu, že tento specifický druh natáčení kdysi připomněl v poctě žánru Grindhouse: Planeta Teror (2007) od dua Quentin Tarantino a Robert Rodriguez sám Willis, kde přesně tahle jeho postavu filmaři snímali. Dnes tak točí běžně. V Kosmický hřích je zmíněný prvek zvýrazněn tím, že se "fejkování" netýká jen Willise, ale v ještě větší míře platí pro Grilla, jehož dle mého většina štábu nikdy ani nepotkala (jeho "finále" je až komediálně osamělé).

Kosmický hřích tak neplánovaně nabízí zábavu v rovině hledání podobných záběrů a pokud na hru "napij se pokaždé, když ho poznáš" přistoupíte, můžu vám snímek vřele doporučit. Ke konci se budete bavit přímo královsky.

V opačném případě jděte o dům dál - není tu doslova nic k vidění.

Hodnocení: 25%

P.S. Jak poznáte opravdu lacinou produkci? Že ani PR fotka není skutečná...