Mojmír Sedláček

O Jossovi Whedonovi jsme v posledních letech mnoho neslyšeli. V roce 2020 si na něj totiž začali stěžovat herci a herečky, s nimiž spolupracoval na přetáčkách komiksové Ligy spravedlnosti (2017). Následně se ozvaly i další hlasy z Whedonovy minulosti, které spolupráci s ním popisovaly jako toxickou, neprofesionální, překypující urážkami, výhrůžkami a obecně vytvářením nepřátelské atmosféry. Dlouhotrvající mediální přestřelka s hereckými hvězdami Whedonově kariéře rozhodně neprospěla, a tak v posledních letech o příliš zajímavou práci nezavadil.

Filmař a hudebník Jeymes Samuel na sebe upozornil svérázným westernem Tím tvrdší je pád (2021), který spoustu českých diváků a divaček pobouřil tím, že si dovolil vyprávět příběh z Divokého západu s černošskými herci a herečkami. Přestože vycházel z příhod týkajících se skutečného gangu Rufuse Bucka, složeného z Afroameričanů a indiánů, leckdo se s tímto tvůrčím přístupem jednoduše nesmířil.

Michael Mann ani v 80 letech neplánuje odchod do důchodu. Ba co víc, během letošních Vánoc by se v amerických kinech měl objevit jeho nový snímek, první od nepříliš vřele přijatého Hackera z roku 2015. Ukázka z životopisného dramatu o Enzovi Ferrarim však dává jasně najevo, že Mann do starého železa ještě nepatří.

A je to tu zase. V přímém přenosu můžeme sledovat další bouři ve sklenici vody či spíše na sociálních sítích. Opět se někdo vydal hluboko do králičí nory internetu a vyštrachal notně zaprášená, ale poněkud nešťastná vyjádření, která urazila řadu fanoušků a fanynek. A co je úsměvnější, terčem kritiky je opět James Gunn.

FAMU míří už počtvrté do kina. V podobném termínu se v minulých letech objevovala v běžné distribuci pásma s názvem FAMU v kině, letos je to FAMU Four. Její součástí jsou čtyři studentské snímky, jež se dočkaly úspěšných premiér na zahraničních festivalech. Proto je skvělé, že je na plátně můžou vidět i tuzemští diváci a divačky.

Podvodníci a šejdíři (známí v zámoří pod termínem „con artist“) představují ideální filmové či seriálové antihrdiny. V ideálním a mnohem uvědomělejším světě, než je ten náš, bychom si raději vychutnali příběhy jejich obětí, soucítili s nimi a proradné padouchy nekompromisně odsoudili. Spoustu diváků a divaček však fascinují spíše různé podoby zla. Postavy podfukářů navíc obvykle působí charismaticky, jinak by jen těžko dovedly vytvořit dojem síly a moci, který jim následně umožní zneužít systém či jeho slabé články.

Aby si člověk uvědomil svou hodnotu, je třeba především věřit v sebe sama. Alespoň to hrdě hlásá oficiální anotace snímku, který stojí na popularitě několika hvězd sociálních sítí – tedy platforem, jež už skoro dvě dekády důvěru lidí v sebe sama nekompromisně podrývají. A to je jen jeden z mnoha paradoxů, jimiž nás tvůrci rádoby teenagerské komedie Cool Girl!, která teď sklízí úspěchy na Netflixu, krmí.

Psi jsou součástí kinematografie téměř od jejího zrození. Už v roce 1905 se totiž objevil šestiminutový snímek s všeříkajícím názvem Rescued by Rover, v němž chytrý pejsek pomůže dopadnout únosce dětí. Z kolie Blair, představující Rovera, se stala první psí filmová hvězda a britské dílo se stalo nejen diváckým hitem, ale i jedním ze základních kamenů pro uznání filmu jakožto umělecké formy.

Současně s ukrajinskou premiérou se do našich kin dostává historické drama Dovbuš o tamním legendárním zbojníkovi, který nemá daleko k Robinu Hoodovi, Juraji Jánošíkovi či Nikolovi Šuhajovi. Načasování přitom rozhodně není náhodné, jelikož právě dnes Ukrajinci slaví svůj Den nezávislosti. Dovbuš tedy není jen velkolepým zpracováním národního mýtu, ale zároveň i nezastíranou součástí ukrajinské propagandy.

Jen málokdo čekal, že se z Barbie vyklube hit takto gargantuovských rozměrů. Feministická satira Grety Gerwig překonala hranici jedné a čtvrt miliardy ze světových kin a „pouze“ necelých sto milionů na tržbách ji dělí od titulu kasovně nejúspěšnějšího snímku letošního roku (jímž je dosud animák Super Mario Bros. ve filmu).

Někteří umělci nás nepřestávají zásobovat bizarními prohlášeními, která stojí za důkladnější zmapování. A když jsou projevem neporozumění systému či nedostatku sebereflexe, platí to dvojnásob. V posledních měsících četnými komentáři nešetří třeba protagonista jednoho z nejméně úspěšných titulů letoška Zachary Levi.

Nedávno jsme psali o tom, že zatímco v seriálech se objevuje stále víc sexuálních scén a motivů, filmy určené pro kina se naopak drží hodně zpátky. Zatímco přístup k lechtivým momentům se postupem času z různých důvodů proměňuje, jiný kontroverzní prvek audiovizuálních děl se těší dlouhodobé popularitě.

Armáda se krátce po sametové revoluci stala oblíbeným ztělesněním neduhů socialistické společnosti. Na konci května 1991 měl premiéru komediální Tankový prapor, o pouhý měsíc později se v kinech objevila komornější, méně divácky vděčná a notně temnější Tichá bolest, která navzdory svým nesporným filmařským kvalitám právě ze zmíněných důvodů větší ohlas nevyvolala. A o další rok později spatřila přítmí kinosálů vojenská řachanda Černí baroni. Všechny tři snímky se vracely do tuhých poměrů 50. let a hořkosladce zobrazovaly absurdní byrokracii zelených hlav.

Komu nestačil letošní čtvrtý díl Johna Wicka a nemůže se dočkat spin-offu Ballerina, který by se měl objevit v kinech příští léto, může si dopřát nášup v podobě třídílné minisérie The Continental. Komu by nebylo jasné, že odkazuje na síť hotelů pro zabijáky z wickovské tetralogie, tomu napoví podtitul s názvem From the World of John Wick.

Pomalu se blíží podzim a s ním už sedmá řada soutěže MasterChef Česko. Populární kuchařská show představí 16 soutěžících, kteří se budou snažit zaujmout porotu v osvědčeném složení Přemek Forejt, Radek Kašpárek a Jan Punčochář. Letošní vítěz si odnese zvýšenou finanční odměnu, konkrétně dva a půl milionu korun.