Ukrajinský hrdina chrání lid před nepřáteli z ciziny. Epický Dovbuš je extrémně aktuální

Lidový hrdina jménem Oleksa Dovbuš žil v první polovině 18. století v karpatských horách na území dnešní západní Ukrajiny. Z obyčejného pastevce ovcí se postupem času stal obávaný loupežník, jehož horda byla postrachem šlechty i obchodníků napříč celou Haličí a Podkarpatskou Rusí. O jeho skutečném životě se mnoho neví, a tak většina historek pochází spíše z lidové slovesnosti a orální historie.

I proto dnes Ukrajinci na Dovbuše vzpomínají jako na dobráckého lapku, který po vzoru Robina Hooda okrádal bohaté a chránil chudé, tedy především tamní etnikum Huculů, které utiskovala vládnoucí polská šlechta. Součástí ukrajinského folkloru jsou i zkazky o tom, jak Dovbuš odrazil mnohem početnější armádu šlechtice Potockiho či jak se setkal s židovským mystikem Beštem. Všechny tyto momentky včetně údajné nesmrtelnosti i domnělého konce hrdiny se dostaly i do aktuálního filmu, je však otázkou, zdali je to zcela ku prospěchu věci.

V úvodu z roku 1733 se setkáváme s mladým Oleksou (Sergej Strelnikov) během služby v armádě, kde zachrání život svému budoucímu úhlavnímu nepříteli, důstojníkovi Przeluskimu (Mateusz Kościukiewicz). Odměnou je mu však několik let ve vězení a ztráta životní lásky Maričky (Daria Plakhtii), která jej považuje za mrtvého a vdá se z rozumu za staršího hospodáře. Nespravedlnost vůči Oleksovi chce pomstít jeho bratr Ivan (Oleksiy Hnatovskyy), jenž stane v čele lupičské bandy a vyslouží si přezdívku Řezník.

Časem se bratři šťastně shledají a spřádají plány proti Przeluskimu a šlechtičně Jabłonowské (Agata Buzek), kteří vykořisťují místní rolníky. Mezi sourozenci však dojde k ideovému sporu a celý příběh se dál zamotává. Láskou zmítaná Marička se dopouští nevěry s Oleksou, který věří ve svou nezranitelnost díky údajně kouzelné sekeře, zlá honorace je čím dál zlejší a zhrzený Ivan bojuje s vnitřními démony. Na plochu jednoho bezmála dvouhodinového filmu se tedy jedná o skutečně masivní množství informací, epizod a historického kontextu, jež je potřeba vstřebat.

Snad proto režisér a scenárista Oles Sanin tak spěchá. Leckteré scény ani nemají šanci emočně doznít a už se ocitáme jinde, často i ve flashbacku obaleném trochu archaicky působícím soft focusem. Prvních pár desítek minut je tedy poměrně překotných, zmatených a jen velmi pozorný divák nebo divačka se v množství postav a jejich záměrů dokáže zorientovat. S přibývající stopáží se naštěstí většina nejasností vyjasní, přesto se nelze zbavit dojmu, že takovému množství příhod a nutnosti vysvětlit dobová i regionální specifika by slušel spíš formát minisérie.

Přestože není čas na zpřehlednění vyprávění, Sanin se místy nevyhne bizarně nadbytečným scénám, ať už jde o vítězný tanec zbojníků kolem ohně či opakující se výjev hodování lapků, který jasně odkazuje na da Vinciho Poslední večeři. Náboženské motivy jako stylizace Dovbuše do role Ježíše či povznášející setkání s Beštem se však pouze snaží evokovat duchovní přesah a poměrně zbytečně přidat k odkazu lidového hrdiny ještě další vrstvu ušlechtilosti.

To však není třeba, jelikož záměr díla je naprosto jasný. Původní premiéra se měla odehrát už loni v květnu, ruská agrese však postprodukční procesy výrazně protáhla. Závěrečný titulek „boj pokračuje“ dává najevo, že příběh o partyzánském tažení odvážných hrdinů proti vojenské přesile cizí národnosti je samozřejmě stále víc než aktuální. „Nechci utíkat, chci žít svobodně tady, ve svojí zemi,“ hřímá udatný Oleksa a o důležitosti těchto myšlenek pro dnešní ukrajinské obyvatelstvo nemůže být pochyb.

Epické dobrodružství nešetří velkolepými scenériemi i bitvami zahrnujícími mnoho komparzistů, přesto z pochopitelných (tedy rozpočtových) důvodů připomíná spíš tuzemského Jana Žižku (2022) než třeba Statečné srdce (1995). Bratři Dovbušové nešetří vyhrocenými gesty, sliby věrnosti a msty, to vše za zvuků osudové hudby a s panoramaty karpatských vrcholků na pozadí; lehce přepálená epičnost však k tématu a snad i k buditelskému tónu snímku přece jen patří.