Mrtví pejsci, zneužívané ženy a nejlepší český film za hodně dlouhou dobu. To je výběr FAMU

Leitmotivem hodinového pásma jsou traumata z období dětství či dospívání, od žádného ze čtyř snímků tedy nelze čekat úplně odlehčenou podívanou. Nápaditá a stylisticky odlišná díla se věnují rovněž tématům spojeným s ženským údělem, z čehož se vymyká jen animovaná elegie Deniska umřela.

Tento osmiminutový animák také celé pásmo zahajuje. Dílo Phillipa Kastnera se dočkalo zvláštního uznání v rámci dětské sekce Generation KPlus na letošním Berlinale a od té doby se objevilo na desítkách dalších festivalů. Režisér měl v rámci cvičení druhého ročníku dokumentárně zpracovat nějaký vlastní zážitek. Vybral si vzpomínku na smrt milovaného pejska, a přestože se snímek s přibývajícími minutami od realistického pojetí, jež si s dokumentární tvorbou obvykle spojujeme, značně odchyluje, spojnic se skutečností je v něm stále víc než dost.

To může jistě potvrdit každý, kdo někdo o zvířecího mazlíčka přišel. Kastner s citem pro vystižení  detailů jak v animaci, tak i v pocitech popisuje nejen okolnosti, za nichž se musel s Deniskou rozloučit, ale i snovou představu, co se dělo s psí duší poté. Atmosféře pomáhá i originální a procítěná hudba, kterou Kastner skutečně složil nedlouho po Denisčině smrti a která se naplno rozezní s blížícím se koncem do té doby velmi tlumeného snímku.

Navzdory omezené stopáži se Kastner nezdráhá pouštět do načrtnutí dalších vztahových rovin – třeba soužití psů a koček či jeho dílčích neshod s matkou. Ukazuje se, že přátelství člověka a psa je součástí širší vztahové sítě a ztráta jednoho jejího článku ovlivní i všechny ostatní; a že odchod blízkého tvorba ve fyzickém světě ještě nemusí znamenat konec tohoto vztahu na jiných úrovních.

Absolventský snímek Osmý den Petra Pylypčuka se letos dočkal uvedení v Cannes. Sleduje dospívající dívku (Caroline Barnard), jež je proti své vůli součástí přísně náboženského společenství (čtěte sekty), v němž mají ženy jen podřadnou roli ochránkyň domácího krbu. Hrdinka však nechce skončit jako její matka (Kristýna Badinková Nováková) a mazat celé rodině chleby pomazánkou, a tak se rozhodne z odříznutého tábora utéct do města. Těžko říct, jestli jen na krátký okamžik, nebo rovnou napořád.

Na výpravu se nevydává sama, ale společně s kamarádem (Jan Pokorný) ze spřátelené rodiny. Variace na Adama a Evu v ráji zastoupeném českými lesy však netrvá dlouho. V mladíkovi totiž nejsou revoltující tendence tak hluboce zakořeněné, možná i proto, že jako muže jej v rámci komunity čeká výrazně svobodnější a víc naplňující život.

Termín „osmý den“ v rámci křesťanského učení odkazuje k Ježíšovu zmrtvýchvstání a podobný přerod čeká i hlavní hrdinku snímku, jež se na nikoho ze svého okolí nemůže spolehnout. Intimně natočený snímek se od svých postav téměř nevzdaluje, přesto je otázkou, zda o nich na ploše dvaceti minut říká dost. Pylypčuk údajně vycházel ze zkušeností se svou vlastní rodinou, možná proto považoval leccos za samozřejmé; diváci a divačky by přesto detailnější vykreslení dané společnosti či hlubší pohled do nitra protagonistky jistě uvítali.

Třetím příběhem je krátký animák Přes střepy, který natočila Natálie Durchánková a jenž se dostal do semifinále studentských Oscarů. Během několika minut zprostředkuje děsivou zkušenost se sexuálním napadením a nejednoduchou snahou oběti o znovunalezení cesty k sobě samé. Vzpomínání na brutální útok je značně znepokojivé, čemuž napomáhá jak detailní líčení podstoupeného násilí, tak i sugestivní animace. Ta si povětšinou vystačí s jednoduchými bílými linkami na černém pozadí, ve správnou chvíli však přitáhne pozornost i zapojením barev.

Klíčovou vzpruhou v kritickém okamžiku je vzpomínka na odvážnou velšskou bohyni války Aeronwen, jasné zhmotnění neutuchající bojovnosti a vůle žít. I na velmi omezené ploše se daří zformulovat pochopitelné pocity někoho, kdo nechce do smrti vystupovat jako oběť, naopak se snaží najít ztracenou důstojnost. Vzhledem k omezenému prostoru se však dílo nestihne dostat pořádně do hloubky tématu či ústřední postavy a výsledkem je sice poutavá, ale přece jen poměrně zaměnitelná kazuistika.

Téměř celou druhou polovinu stopáže zaplňuje čtvrtý a rozhodně nejatraktivnější snímek, kvůli němuž by návštěva kina měla být téměř povinností. Electra totiž pochází z dílny Darii Kashcheevy, která za svou Dceru (2019) posbírala nejen několik tuzemských cen, ale po právu to dotáhla až na Oscary. Na ploše patnácti minut se jí podařilo rozhýbat loutky otce a dcery natolik promyšleným, emocionálně i symbolicky nabitým způsobem, že z toho vznikl jeden z nejzajímavějších tuzemských kraťasů za velmi dlouhou dobu.

Elektra se pyšní dvanácti minutami stopáže navíc a mnohem pestřejší škálou animačních i filmařských technik včetně hraných scén. Dílo už od premiéry na festivalu v Cannes provázely superlativy a téměř jednohlasné nadšení, což je zcela na místě. Kashcheeva sez talentované studentky posouvá do kategorie špičkových filmařek a nepotřebuje žádnou shovívavost ve smyslu, že za tyhle peníze to v našich poměrech lépe udělat nešlo. Ne, ono to totiž opravdu o moc lépe udělat nešlo celkově. Takto propracovaný, chytrý i strhující snímek se v rámci naší kinematografie (bez ohledu na stopáž) neurodil už řadu let.

V Electře sledujeme vzpomínky titulní hrdinky (Zuzana Částková) na oslavu desátých narozenin a její trochu tajemné okolnosti. Ty zahrnují především postavy matky (Zuzana Stivínová) a otce (Robert Jašków), ale také několik kamarádek. Kashcheeva prostřednictvím symboly přeplněných obrazů vystihuje řadu rovin dívčího dospívání, a to s psychoanalytickým důrazem na kompetitivní vztah s matkou a nenaplnitelnou snahou zavděčit se otci. A nabízejí se samozřejmě i otázky ohledně povahy a důvěryhodnosti naší paměti: Co přesně se Electře tenkrát stalo?

Přitom se však nejedná o fádně intelektuální dílo. Publiku se spousta výjevů zaryje do paměti, i když je nebude schopná na metaforické úrovni rozklíčovat. Kashcheeva totiž dokáže skvěle vystihnout emocionální podstatu dané situace, pocitové pochopení a napojení tak předchází analýze. A že by opravdu bylo co zkoumat – každý záběr je přeplněný nenáhodně zvolenými rekvizitami, jejichž barevnost a organizace v prostoru jde ruku v ruce s proměnlivými styly animace.

Fantaskní frenetičnost výjevů se mísí s pomalejšími scénami, umožňujícími usazení a zpracování viděného. Až do konce se však dílu daří překvapovat a udržet pozornost publika. O osobnější podívanou zřejmě půjde hlavně pro ženy, které nejspíš mají vlastní zkušenost se sexualizací a různými společenskými tlaky, jež jsou na ně v choulostivém věku během dětství a dospívání vyvíjené. Obzvláště ve spojení s letošním hitem Barbie, kde je zase dobře patrný tlak na fyzickou krásu, rozumné kariérní volby i péči o rodinu u dospělých žen, tedy Electra ukazuje skrytá či běžně opomíjená zákoutí ženské zkušenosti.