Byla to jen otázka času, a i tak to trvalo déle, než by leckdo čekal. Začátkem loňského roku se však konečně objevily přesnější informace o chystaném životopisném snímku nepojednávajícím o nikom menším než o Michaelu Jacksonovi. Nyní se objevila i informace, kdy se můžeme těšit na premiéru. Film s nekomplikovaným názvem Michael se v zámořských kinech objeví 18. dubna 2025.
Druhá Smrtonosná past (Die Hard 2: Die Harder) sice nedosahuje kvalit prvního dílu, přesto se jedná o bezproblémově důstojné pokračování. Více než dvojnásobný rozpočet je na něm vidět, a i když lze některé příběhové prvky kritizovat, dobové recenze reagovaly vcelku pozitivně a publikum v kinech ještě víc. Je tudíž na místě, abychom si i v chladných lednových dnech o tomto nestandardním vánočním filmu připomněli pár zajímavostí.
O důležitosti Spielbergových Čelistí nemá smysl pochybovat. Thriller z roku 1975 se stal prvním letním blockbusterem a založil jednu z nejpůsobivějších hollywoodských tradic. Není proto překvapením, že se krátce po masivním komerčním úspěchu filmu začalo mluvit o pokračování. To se o tři roky později skutečně dostalo do kin, a přestože Spielbergova absence byla na výsledku znát, návrat Roye Scheidera do hlavní role k velmi uspokojivým tržbám stačil.
Přestože bývá u Slavností sněženek, jedné z našich nejpopulárnějších hořkých komedií, běžně uváděn rok 1983, do kin se snímek Jiřího Menzela dostal 1. ledna 1984. Před pár dny jsme tedy oslavili 40. výročí filmu, který s hrabalovskou poetikou pracuje uctivě a citlivě, přesto poněkud nevyrovnaně.
V těchto dnech je o Jacobovi Elordim hodně slyšet. Šestadvacetiletý australský herec se totiž těsně před Vánoci objevil na platformě Amazon Prime ve stylové satiře Saltburn. Nedlouho předtím v amerických kinech premiérovalo životopisné drama Priscilla, v němž si zahrál samotného krále rokenrolu. Navíc je známý i ze seriálu Euforie (Euphoria). A nyní o něm slyšíme znovu, i když jej čeká poněkud méně fešácká role.
Naprostá většina recenzí Krvavého Johanna pravděpodobně zmíní totéž – uznalé pokývání za odvahu natočit kombinaci hororu a komedie. Není divu, že kromě ojedinělých výstřelů jako nedávného Přišla v noci či tvorby Andyho Fehu (Shoky & Morthy: Poslední velká akce, Nenasytná Tiffany) nezbývá nic jiného, než se neustále odkazovat na veskrze průměrný, svou agresivní nekonformností však i po dvou dekádách nezapomenutý Choking Hazard. Jenže body za snahu samy o sobě stačí sotva k tomu, aby výsledek atakoval pásmo průměru.
Už několik let se pravidelně dozvídáme, které horory jsou nejděsivější. Britská společnost MoneySuperMarket Broadband (dříve Broadband Choices), běžně se zaměřující na finanční a technologické služby, totiž v roce 2020 sponzorovala projekt Science of Scare (tedy Věda o strachu), jenž se snažil experimentálně určit ty nejhrůzostrašnější filmové horory.
Než se stal uznávaným a zbožňovaným režisérem, mezi filmařskou elitu se Quentin Tarantino propracovával psaním scénářů. Prvním z nich byla Pravdivá romance (True Romance), kterou sepsal už koncem 80. let a Tony Scott ji natočil roku 1993. Druhým takovým počinem se stali Takoví normální zabijáci (Natural Born Killers), kde však spolupráce s režisérem, v tomto případě Oliverem Stonem, dopadla mnohem problematičtěji.
Zásah štěstím (Coup de chance) měl premiéru na benátském festivalu a od té doby posbíral spoustu pozitivních ohlasů. Od Jasmíniných slz (Blue Jasmine) z roku 2013 si žádný snímek Woodyho Allena nevysloužil tak univerzální spokojenost z kritických i diváckých řad, a tak pokud se skutečně jedná o poslední Allenův film, mistr nebude končit s ostudou. Zároveň však jde o překvapivě malý, skoro až přehlédnutelný snímek, který se ve výčtu nejzásadnějších Allenových děl objevovat rozhodně nebude.
Tak je to tu a ani jsme nemuseli dlouho čekat. Počínaje začátkem roku 2024 vstoupila postavička Mickeyho Mouse do veřejné domény, takže s ní už každý může nakládat podle libosti. A trvalo jen pár hodin, než se objevil první adept, samozřejmě z ranku hororu. Přátelský myšák bude vraždit ve filmu Mickey's Mouse Trap,
Jen u málokterého filmu se tak často skloňuje přídavné jméno „kultovní“ jako v případě postmoderního hitu Quentina Tarantina Pulp Fiction: Historky z podsvětí (Pulp Fiction, 1994). O to nečekanější je zjištění, že tento veleoblíbený snímek mohl být z hlediska popkultury ještě významnější.
Populární seriál MASH (přesněji řečeno M*A*S*H) si získal oblibu i díky přetrvávající kvalitě scénářů, která napříč jedenácti sezónami nijak dramaticky neklesala. Naopak, na půlhodinové ploše se opakovaně dařilo vystavět nejen vtipné, ale i vypointované příběhy. Navzdory této preciznosti však občas některé zásadní momenty vznikly takříkajíc za pochodu.
Co by si filmařský tým natáčející Sám doma 2 počal bez Donalda Trumpa? Americký politik se rozepsal o svém známém cameu a samozřejmě neopomněl zdůraznit svůj přínos celému dílu i obětavost, s níž k roličce navzdory pracovní vytíženosti přistoupil.
Ze všech stran neustále slýcháme, že současné filmy jsou příliš dlouhé. Stopáže pocitově bobtnají a najít zábavný blockbuster, na který není třeba vyhradit si víc než dvě a půl hodiny, je zdánlivě stále složitější. Před pár měsíci jsme psali, že výzkumy tyto domněnky nepotvrzují a že stopáž filmů v posledních letech nijak dramaticky neroste – studia se spíš v rámci marketingových kampaní snaží u svých vlajkových lodí vyvolat dojem zásadní události, čemuž rozmáchlá délka napomáhá.
Jeden z členů skupiny Monty Python John Cleese strávil letošní Vánoce poněkud specificky. Na sociální síti X (dříve Twitter) se totiž snažil vysvětlit jeden ze svých vtipů, který online komunita nevzala úplně dobře. A nelze se jí divit – s žerty o Adolfu Hitlerovi to nebývá jednoduché.