Dlouhý film není totéž co pár dílů seriálu. Scorsese opět láteří, tentokrát se však mýlí

Víc než pro cokoli jiného z letošní mainstreamové nabídky to platí pro bezmála tři a půl hodiny dlouhý opus Martina Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce. V rozhovoru pro Hindustan Times Scorsese, zarputilý milovník kin a tradičního sledování filmů, řekl: „Zabijáky je možné sledovat i na malé obrazovce, ale aby vás opravdu pohltili, měli byste si na ně vyhradit čas. Lidé říkají, že tři hodiny jsou hodně, ale no tak, vždyť dokážete sedět před televizí třeba pět hodin. Leckdo se také tři a půl hodiny dívá na divadelní představení. Tam jsou na jevišti opravdoví herci, a tak nemůžete jen tak vstát a procházet se kolem. Dáváte tím najevo respekt a tentýž respekt si zaslouží i kinematografie.“

Vedle cinefilního lamentování nad tím, že ne každý je ochotný film sledovat právě tak, jak si filmař (třeba Christopher Nolan) usmyslí, zaujme i Scorseseho srovnání času v kině s časem stráveným před obrazovkou. Na jednu stranu je pravda, že fenomén binge watchingu oprášil slavnou hlášku z Limonádového Joea, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství; jen za ten alkohol je třeba dosadit audiovizuální obsahy.

Jde samozřejmě o velké zjednodušení a zobecnění, ale pro přehlednost můžeme říct, že seriály v televizi či na streamovacích službách mají obvykle stopáž v délce půl hodiny až hodinu a že každá epizoda zpravidla začne expozicí a skončí vyvrcholením. Během sledování několika dílů za sebou si tedy publikum opakovaně projde různými fázemi vyprávění a investice vložená do pozornosti při úvodním nastínění děje bývá ke konci epizody odměněná katarzí.

Dlouhé filmy však mívají pomalejší tempo a komplexní příběh, který od diváků a divaček vyžaduje větší pozornost napříč delším časovým úsekem než epizoda seriálu. Jednotlivé sekvence filmu od sebe navíc nejsou oddělené tak jasně jako díly seriálu, a tak může být těžší si rozvrhnout „síly“ a věnovat různým pasážím adekvátní pozornost. Zato seriály na celkové ploše desítek hodin sice odvyprávějí více, každá jednotlivá epizoda však informačně nabitá nebývá, jelikož stačí, když se příběh posune jen o kousek. I proto je necelá hodina seriálu obvykle snazším diváckým zážitkem než hodina dlouhého filmu.

Roli hraje i motivace. Představa tří či rovnou čtyřhodinového filmu je pro většinu z nás demotivující, vyžaduje velký závazek a ideálně i nutnost vyhradit si hodně času naráz. Zato epizodu o délce třeba 40 minut lze zapnout skoro kdykoli a po jejím skončení se rozhodnout, jestli máme čas a energii na pokračování. Takový formát většině publika vyhovuje a málokoho předem odradí.

A konečně je třeba zmínit i emoční investici, jež u seriálů bývá dlouhodobá. Udržuje-li si nějaký pořad kvalitu po několik sezón, jsme zvědaví na další osudy postav – s rostoucím množstvím času, který s nimi strávíme, nám na nich záleží víc a víc. Na to se ostatně spoléhají i komiksová univerza a sequely úspěšných filmů, jejichž postavy už známe a jejichž příběhy nás zajímají. Dlouhé a originální filmy (jako třeba zmínění Zabijáci rozkvetlého měsíce) však na diváky a divačky kladou velké nároky, neboť se s figurami musíme dlouze seznamovat s vědomím, že se s nimi zase (relativně) brzy rozloučíme.

Z toho všeho tedy vyplývá, že každý z nás je sice schopný sledovat audiovizuální obsahy několik hodin, avšak seriálová a filmová tvorba se od sebe v řadě ohledů liší – a to jsme ještě vůbec nezmínili vyšší míru komfortu při domácím sledování, kde je oproti kinům snazší odskočit si na toaletu či doběhnout pro občerstvení.

Scorsese má pravdu v tom, že leckteré filmy (bezpochyby včetně jeho novinky) si zaslouží velké plátno a nerušenou pozornost, a tuto nemalou diváckou investici dovedou nadmíru splatit. Zdá se však, že srovnávat sledování televize a zhlédnutí filmu v kině není úplně fér ani pro jedno z těchto médií.

zdroje: Hindustan Times, IndieWire