Mojmír Sedláček

Už brzy se dočkáme osmidílného seriálu Gentleman v Moskvě (A Gentleman in Moscow) z jedné značně pohnuté doby. Konkrétně se ocitneme v roce 1917, kdy započala bolševická revoluce. Ruský hrabě Alexander Rostov se kvůli svému aristokratickému původu ocitá v nezáviděníhodné situaci. K moci se deroucí bolševici jej však nepopraví, nýbrž jej uvrhnou do poměrně příjemného žaláře – totiž podkrovního pokoje v luxusním hotelu Metropol, který Rostov pod hrozbou smrti nesmí opustit.

Svět Duny nás ve dvou filmech Denise Villeneuve vzal hned na několik planet, přestože zde neprobíhá mezihvězdné cestování v takovém rozsahu jako u jiných sci-fi. Seznámili jsme se třeba s Caladanem, domovinou rodu Atreidů, či děsivou planetou Giedi Prime, kde sídlí Harkonnenové. Netřeba připomínat, že naprostá většina děje se odehrává na pouštní planetě Arrakis. Nabízí se však otázka, co se vlastně stalo se Zemí?

Kanadský filmař Sean Durkin si díky svým dvěma psychologickým dramatům Martha Marcy May Marlene a Klícka (The Nest) vydobyl pověst uznávaného zástupce zámořské nezávislé tvorby. Zhruba od roku 2015 chystal podklady k natočení filmu Železní bratři (The Iron Claw) o wrestlingovém klanu Von Erichů, který jej během dětství v 80. a 90. letech fascinoval. A není se čemu divit – pod vedením patriarchy Frize Von Ericha se jeho pět synů zapsalo do dějin wrestlingu, ačkoli ne pouze vrcholovými výkony v této sportovní disciplíně, nýbrž i těžko uvěřitelným množstvím tragédií, které je postihly.

Už po premiéře první Duny (Dune) v roce 2021 se hovořilo o tom, že by se měl příběh Paula Atreida uzavřít až v pokračování. To bylo tou dobou ve hvězdách a čekalo se na případný kasovní úspěch. Ten jakžtakž přišel, dvojka (Dune: Part Two) dostala zelenou a nyní až s nečekanou dravostí dobývá světová kina. Třetí a zřejmě poslední díl by tedy měl být samozřejmostí, ačkoli režisér Denis Villeneuve stále láká spíše opatrně.

„Jak jsme mohli zapomenout na Kevina?“ pokládá zničená Kate v letadle řečnickou otázku svým nejbližším. Na Catherine O’Hara, oblíbenou představitelku matky Kevina McCallistera z prvních dvou dílů série Sám doma (Home Alone, 1990 a 1992) bychom však zapomenout nemohli, a tak si právě dnes připomínáme její kulaté jubileum.

Kvůli tomu, jak se poslední dobou mluví jenom o nové Duně (Dune: Part Two), bychom málem zapomněli na… starou Dunu. Ne tedy první díl od Denise Villeneuva z roku 2021, nýbrž jedinou starší filmovou adaptaci románu Franka Herberta. Tu má na svědomí poněkud netypicky David Lynch a podivné dílo z roku 1984 dodnes svérázně vystupuje ze zbytku jeho filmografie.

Do kin vtrhla druhá Duna (Dune: Part Two) a jestli nějaký její klad musejí uznat i zapřisáhlí odpůrci poetiky Denise Villeneuva, je jím strhující vizuální stránka. Ne nadarmo se hovoří o tom, že tento zážitek je třeba si dopřát v kině, a to ideálně na co největším plátně a s co nejlepším zvukem – více srovnatelných příležitostí letos zřejmě nebude.

Superžena se prezentuje jako „romantický film o hledání sama sebe“ a s tímto tvrzením nejde nesouhlasit – film se opravdu vehementně hledá, bohužel se však během (naštěstí střídmé) 85minutové stopáže ani náhodou nenajde. Jde o dosud nejambicióznější, nejumělečtější a také nejděsivější projekt Evy Toulové, jež se navzdory svému mládí stala postrachem filmových recenzentů.

Oblíbený režisér Ron Howard slaví 70. narozeniny, a tak stojí za to si připomenout jeho bohatou kariéru trvající téměř celý jeho život. Howard se po úspěšné herecké dráze totiž chopil režie a postupně se vyprofiloval v jednoho z nejspolehlivějších a nejflexibilnějších hollywoodských filmařů. Zvládá totiž zpracovat skoro jakýkoli žánr hrané i dokumentární tvorby, klade důraz na hluboce lidské příběhy a jejich přehledné, divácky vstřícné odvyprávění. Kdo by s někým takovým nechtěl spolupracovat?

Zatímco v posledních letech Britney Spears zajímá hlavně bulvární novináře, na přelomu milénia se jednalo o jednu z nejúspěšnějších a nejmilovanějších popových zpěvaček. Není proto divu, že se pokusila svou slávu zúročit i na stříbrném plátně. Tam však její cestu zahájilo (a rázem také ukončilo) účinkování ve vysmívané coming of age dramedii s názvem Crossroads.

V roce 2002 se v roli Jamese Bonda počtvrté a naposledy objevil Pierce Brosnan. Jak bylo pro bondovky z přelomu tisíciletí typické, přepálená akce a hojné využívání nedokonalých počítačových triků vedly ke spíše rezervovanějším reakcím. Šťastnou ruku však tvůrci filmu Dnes neumírej (Die Another Day) měli minimálně s angažováním Halle Berry, která tehdy byla na vrcholu kariéry – a nechybělo mnoho k tomu, abychom s ní v hlavní roli viděli i bondovský spin-off.

V prvních záběrech se představuje třetí režijní počin Jiřího Mádla, k němuž napsal i scénář. Oproti rodinnému snímku Pojedeme k moři (2014) a dramedii Na střeše (2019) tentokrát Mádl výrazně zvětšil měřítko a Vlny se vrací do ožehavého období konce 60. let. Nepůjde ale o žádné nostalgické vzpomínání, nýbrž o na české poměry příliš nevídaný dobový thriller.

Děs a hrůza zůstávají v rodině. Ne, tentokrát neotevíráme znepokojivé psychoanalytické okénko, nýbrž narážíme na rozjíždějící se kariéru Ishany Shyamalan. Dcera slavného tvůrce šokujících thrillerů M. Nighta Shyamanala, který na letošek také chystá další děsivý kousek s názvem Trap, totiž v prvním traileru představuje svůj celovečerní debut Strážci (The Watchers), u něhož o strach taky nebude nouze.

V roce 2002 natočil David Lynch osmidílný seriál, jehož epizody se původně objevily jen na filmařových webových stránkách. Později se celkem 50 minut stopáže dočkalo i vydání na dalších platformách, ovšem nezvyklý formát není na tomto díle tím zdaleka nejvíce znepokojivým. Publikum totiž bylo vystaveno falešnému sitcomu o třech dospělých králících, který byl natolik znepokojivý, až se dočkal i zahrnutí do psychologického výzkumu.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Na sociálních sítích můžeme v posledních letech sledovat velké množství videí i komentářů, v nichž filmoví a seriáloví fanoušci lomí rukama nad temnotou vyskytující se na jejich televizních obrazovkách. Nejde však ani tak o znepokojující zobrazení odvrácených stran lidské duše, nýbrž doslova o nezřetelné obrazy, v nichž kvůli zdrcující dominanci černé barvy nelze rozpoznat, co se na nich vlastně nachází.