Živě přímo z pekla se hlásí Spinal Tap. Hudební satira je i po 40 letech popkulturním milníkem

Ústřední postavou tohoto projektu byl Rob Reiner. Z pozice herce spojeného především s drsným sedmdesátkovým sitcomem o jedné dysfunkční rodině s názvem All in the Family začal pokukovat i po pozicích za kamerou. To vyústilo v natočení televizního skeče o fiktivní kapele Spinal Tap, jejíž členy si zahráli Michael McKean, Christopher Guest a Harry Shearer. Vznikla báchorka o hvězdné skupině parodující manýry soudobých rockových a metalových uskupení, jejíž součástí byla i častá improvizace herců a díky jejich reálným muzikantským dovednostem i vznik skutečně chytlavých, především v textech uvědoměle přepálených skladeb.

Na těchto základech pak počátkem 80. let vznikal i zárodek celovečerního filmu. Vzhledem k důležitosti improvizace se nepsal scénář, namísto toho Reiner a trio herců/hudebníků natočilo pár minut materiálu a snažili se ho nabízet studiím. Neúspěšně – žánr mockumentary, jak se podobným mystifikačním dokumentům později začalo říkat, totiž tou dobou nikdo neznal a vysvětlení konceptu o neexistující kapele tudíž nebylo jednoduché. Projektu se nakonec ujal televizní producent Norman Lear, sehnal pro Reinerův tým dva miliony dolarů a mohlo se pořádně natáčet.

Ruční šestnáctimilimetrovou kameru vzal do ruky zkušený dokumentarista Peter Smokler. Později se proslavil hlavně nasnímáním populárního sitcomu It's Always Sunny in Philadelphia, ale jistě není náhodou, že stál za kamerou i u natáčení pilotního dílu amerického remaku Kanclu (The Office) z roku 2005. Smokler vycházel z observační dokumentární poetiky známé jako cinéma vérité – cílem filmaře je nevměšovat se a pouze co nejobjektivněji zaznamenávat realitu, která se před ním otevírá. Právě díky tomuto stylistickému rozhodnutí působí celý film jako autentický záznam rozhovorů, vystoupení a zákulisních interakcí mezi členy kapely, jež kamera zdánlivě nezaujatě snímá.

Iluzi autenticity podtrhuje i zmíněný důraz na improvizaci. Většina dialogů ve filmu vznikla až během produkce, z toho důvodu se natočilo zhruba sto hodin materiálu, jež se následně musel sestříhat do svižného, ani ne hodinu a půl dlouhého tvaru. Jelikož si většina herců a hereček své repliky vymýšlela sama a do díla vnášela své vlastní zkušenosti, chtěl se Reiner podělit o scenáristický kredit se všemi členy štábu. To mu však americký cech scenáristů nepovolil, a tak jsou pod scénářem podepsáni pouze Reiner, McKean, Guest a Shearer.

Základní příběhový rámec je přitom velmi jednoduchý. Dokumentarista Marty Di Bergi (Reiner) je uchvácen hudbou britské hardrockové či heavymetalové kapely Spinal Tap a rozhodne se zmapovat jejich americké turné. To se odehrává téměř po dvou dekádách fungování skupiny a její přihlouplí členové tak čelí určité vyprázdněnosti své tvorby i snižujícímu se zájmu publika – což manažer Ian (Tony Hendra) komentuje tak, že „jejich žádanost je selektivnější“. Zpěvák David St. Hubbins (McKean), kytarista Nigel Tufnel (Guest), basák Derek Smalls (Shearer), klávesista Viv Savage (David Kaff) a bubeník Mick Shrimpton (R. J. Parnell) však i nadále hrají drsné rockové skladby o sexu, souložení, částech ženského těla či pro změnu třeba o všudypřítomné erotice.

Zápletce především v druhé polovině dominuje rostoucí vliv Davidovy přítelkyně Jeanine (June Chadwick), jež v duchu narativu kolem Yoko Ono prohlubuje tvůrčí i lidskou propast mezi Davidem a jeho kamarádem z dětství Nigelem. Díky střídmé stopáži by se snímek bez nosné linky možná i obešel, takto se ale skutečně daří budovat divácký zájem o osud kapely a závěrečná hrozba jejího rozpadu tedy skutečně emočně funguje.

Ústřední figury tohoto filmu pečlivě studovaly dřívější hudební dokumenty (především Poslední valčík a Neohlížej se, pojednávající o Bobu Dylanovi a jeho doprovodné kapele The Band či The Song Remains the Same o Led Zeppelin), navštěvovaly rockové koncerty a celkově se snažily zachytit esenci tehdejších muzikantských hvězd. A to se bezesporu podařilo. Fanoušci skupin jako Led Zeppelin, Judas Priest, Pink Floyd či třeba i The Beatles snadno porozumí spoustě narážek. Zato trochu tápat mohou hlavně zástupci mladší generace, kteří se o hudbu především 70. let moc nezajímají.

Hojně se totiž vyskytující vtípky na záhadně (a hojně) umírající bubeníky, kytarová sóla prostřednictvím houslí, opulentní jevištní dekorace v čele s nezdařenou replikou Stonehenge a obaly desek vykrádajících antické či náboženské motivy je totiž třeba chápat v určitém kontextu. Hlášky typu „užíval jsem jakoukoli východní filosofii, která šla kolem mě“ či „úřady říkaly, že by to mělo raději zůstat nevyřešené“ (v reakci na úmrtí bubeníka během zahradničení) opravdu nejsou pro každého. Obeznámené publikum se však i dnes bude skvěle bavit.

Reinerovi i ústřednímu triu muzikantů (kteří sami nahráli i soundtrack k filmu) se totiž skvěle podařilo posunout bizarnost, směšnost a nadutost tehdejších kapel jen o kousek dál, než bylo dobovým standardem – řečeno spolu s filmem, otočili hlasitost až na jedenáctku. Z toho důvodu spoustě diváků a divaček nebylo úplně jasné, zdali sledují smyšlenou komedii, anebo opravdový dokument o hudebních bohémech. Zmatenost publika se projevila i na relativním kasovním neúspěchu, avšak alespoň kritická obec formu satirického dokumentu považovala za svěží a inteligentní zábavu. I díky tomu se hravý nízkorozpočtový snímek postupně probojoval do množství žebříčků nejvtipnějších komedií všech dob.

V díle se našla také celá řada muzikantů, kteří začali používat termín „Spinal Tap“ pro něco bizarního či směšného, co se jim přihodilo. Zcela černým obalem alba z filmu se nechala inspirovat Metallica pro svou vlastní nahrávku z roku 1991. Chris Frantz z kapely Talking Heads v rozhovoru pro Los Angeles Times dokonce přiznal, že po zhlédnutí filmu mu běželo hlavou, že se už nikdy nebude moci brát vážně.

Film Hraje skupina Spinal Tap se tak nesmazatelně zapsal do popkultury, obohatil ji o řadu hlášek a takříkajíc nastavil zrcadlo do sebe zahleděným umělcům. Zároveň také zpopularizoval žánr mockumentary, jehož zástupci sice existovali už od 60. let, ale globálního zásahu se dočkal až díky zprvu britské, následně americké satiře Kancl, či dílům Sachy Barona Cohena (v čele s Boratem). U nás známe skvělý studentský film Ropáci z konce 80. let začínajícího Jana Svěráka či mystifikační hudební dokumenty Petra Zelenky. Ve snímcích Mňága – Happy End či Rok ďábla je vliv Spinal Tap neoddiskutovatelný. I díky tomu, že se tento styl uchytil a dnes jej dobře známe, působí původní Reinerův film moderně a atraktivně dodnes.

Podívejte se na náš žebříček nejlepších filmových parodií.

Zdroje: Los Angeles Times; Wikipedia; 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete