Monty Python a Svatý Grál financovaly rockové hvězdy, místo koní ale musely stačit kokosy

Skupina složená z pěti Britů (John Cleese, Graham Chapman, Terry Jones, Michael Palin, Eric Idle) a jednoho Američana (Terry Gilliam) měla v polovině 70. let za sebou nejen čtyři sezóny milovaného i nechápaného seriálu Monty Pythonův létající cirkus, ale technicky vzato i jeden film. Snímek s názvem A teď něco úplně jiného z roku 1971 byl však jen kompilací jejich populárních skečů z pořadu. Krok do vyšší ligy, tedy celovečerního filmu, se tudíž vyloženě nabízel.

K němu však už měli nakročeno o něco dříve – natáčení totiž probíhalo mezi třetí a čtvrtou (poslední) sérií televizního Létajícího cirkusu. Provázely jej však problémy nevyhnutelně spjaté s faktem, o jak tvořivou a svéráznou kombinaci charakterů se jednalo. O režii se podělili Jones a Gilliam, skupina se tak oprostila od tmelícího prvku v podobě Iana MacNaughtona, který režíroval většinu dílů Létajícího cirkusu i následný film. O podobě filmové režie však měli oba poněkud odlišnou představu, především Gilliam chtěl mnohem více zakládat snímek na výpravě, kterou se jim navzdory velmi omezenému rozpočtu dařilo připravit.

Slavným zhmotněním kreativní práce s nedostatečným rozpočtem ve výši zhruba čtvrt milionu liber dodnes zůstávají kokosové ořechy, jejichž klapot evokuje dusot koňských kopyt. Je kouzelné, že přesně něco takto surrealistického by Monty Pythoni byli ochotni udělat i za předpokladu, že by na zapojení koní peníze skutečně měli, a tak tento prvek nijak nesnižuje působivost celkového dojmu – naopak podtrhuje nápaditost a nespoutanost prýštící z každé scénky.

Místem objevování, co všechno se dá s filmovou kamerou udělat, se staly skotské hrady Doune, Stalker a další nedaleké lokality. BBC, produkující Létající cirkus, však na film přispět nehodlala, a tak se tvůrci obrátili na své známé. Nejštědřejšími sponzory nakonec byli rockoví muzikanti v čele s Eltonem Johnem a Ianem Andersonem z Jethro Tull, dále též kapely Led Zeppelin, Pink Floyd a pár dalších subjektů. V rozhovoru pro The Guardian z roku 2002 to Terry Gilliam vysvětlil tak, že si hudebníci mohli tyto investice odepsat z daní, takže pro ně šlo o jakžtakž výhodný podnik.

Ani zasazení do hlubokého středověku, období artušovských legend, neobrousilo satirické ostří, jež pod vrstvou bizarních taškařic vždy tvořilo základ pythonovské poetiky. V postavách uměřených důchodkyň či ordinérních bankéřů v rámci Létajícího cirkusu komedianti tepali do maloměšťácké morálky a tvrdohlavé konzervativnosti a podobné smýšlení zde prostupuje i Anglií 10. století.

Pythoni využili legendy o Svatém grálu jako pojícího prvku ke skečovitým epizodkám, v nichž vždy vynikali. Každý ze šesti členů skupiny tak postupně vystřídá mnoho rolí, nechybí ani jejich dlouholetí spolupracovníci Neil Innes, Carol Cleveland či Connie Booth. Chapman ztvárňuje především Artuše, Cleese rytíře Lancelota, Idle Robina, Jones Bedivera a Palin Galahada, na tom však nakonec vlastně záleží jen pramálo – jednotlivé figurky tu více, tu méně statečných a ctnostných rytířů jsou nepředvídatelně vrhány do bizarních situací, v nichž musejí čelit třeba rozhádanému Trojhlavému rytíři, až příliš sebejistému Černému rytíři, nevyzpytatelným Rytířům, kteří říkají „Ni“, či davu rozvášněných panen.

Všechny cesty však vedou k zabijáckému králíkovi, s nímž je třeba se vypořádat pomocí svatého granátu. Hlavním nepřítelem chrabrých bojovníků je však nakonec britská policie, která svou přítomností ve filmu dává jasně najevo, že na podobné vylomeniny už dnes nikdo nemá nervy. Zároveň šlo o extrémně zábavný způsob, jak se přiznaně antikatarzně vylhat z velkolepého finále, na jehož natočení by beztak nebyly peníze.

Už úvodní titulky s falešnou švédštinou a lákáním na návštěvu skandinávské země za účelem spatření majestátním losů chytne pozornost publika a po celou hodinu a půl stopáže nepustí. Dobové recenze přesto příliš nadšením nehýřily a opakovaně zmiňovaly problémy, jež jsou pro podobné produkce typické – totiž že se autorům nepodařilo dostatečně suverénně přistoupit k formátu celovečernímu filmu a že roztroušený děj obsahuje zbytečné množství vaty.

Postupem času však snímek nabyl kultovního statutu, dokonce se dočkal i mnoha zařazení v žebříčcích nejvtipnějších komedií všech dob. V pět let starém soupisu nejlepších britských filmů podle časopis Empire se Svatý Grál umístil na pěkném 18. místě s komentářem, že „Elvis si objednal kopii téhle komediální klasiky a zhlédl ji pětkrát. Když je to dost dobré pro Krále, je to dost dobré i vás.“

Tři dekády po premiéře některé skeče a písně využil Eric Idle pro svůj broadwayský muzikál Spamalot. Dílo v režii zkušeného hollywoodského řemeslníka Mikea Nicholse (Absolvent, Podnikavá dívka, Na dotek) vyhrálo i několik divadelních cen Tony a dokonce se před pár lety poněkud paradoxně uvažovalo o jeho filmové adaptaci. Z ní však nakonec sešlo, zřejmě i kvůli nelibosti zbylých členů skupiny. Každopádně šlo o další připomínku, že o svérázná dobrodružství Artuše a jeho podivínů Kulatého stolu je stále zájem.

Gejzír nápadů a nestřídmých tvůrčích rozhodnutí můžete od čtvrtka vidět v kinech, Svatý Grál ale (s anglickými titulky) můžete momentálně zhlédnout i na Netflixu. Příští týden se v tuzemských kinosálech objeví i další pythonovské mistrovské dílo – Život Briana. Oba filmy však budou na velkých plátnech promítány pouze do konce března, takže s návštěvou raději příliš neotálejte.

Podívejte se také na žebříček nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: The Guardian, Empire, Wikipedia