Profilový obrázek

liborek_

Libor Borák

Komentáře 628

Od nejnovějších
  1. Svatá
    Svatá (2024)
    4
    Příběh Věry Sosnarové, kterým je film inspirován, je zajímavý a nosný sám o sobě. Epstein se Strachem se ho pokusili umělecky vytěžit, ale jejich film je spíš politický manifest, než vážné dramatické dílo... Film má dvě základní WTF linky: 1. Jiří Strach filmem hlásá, že lhát je v pořádku, pokud se lže za "dobrou věc"; 2. Jiří Strach prezentuje svoje od reality zcela odtržené představy o novinářské praxi. Tyto dvě linky svazuji přímo se jménem Jiřího Stracha nejen proto, že je režisérem filmu (a proto, že ochota Marka Epsteina přizpůsobovat scénáře potřebám ostatních je známá), ale především kvůli tomu, jak se Strach poslední léta sám a dobrovolně veřejně profiluje. Jeho názory a postoje jsou prostě s tímto filmem naprosto v souladu.___ K lince 1: Lhát je prý v pořádku; dokonce je to tím lepší, čím přesvědčivěji lžeme. Stačí, když za lží je "dobrá věc". Nad tím, kdo o "dobrotě věci" rozhoduje, se film už moc nezamýšlí... Tady to Strach (který rád fantazíruje o tom, jak ho někdo umlčuje a jak se prý vracíme do padesátých let) napasoval na antikomunismus. Lhát o domnělých zážitcích z gulagu je prý přínosnější než suchopárné líčení autentických zážitků... Já teda nevím, ale mně to přijde jako urážka skutečných pamětníků (viz nepřeberné množství nahrávek např. shromážděné Institutem Paměti národa); navíc tvůrci zcela opomíjejí fakt, že postava Olgy vědomě okradla stát (a tedy své spoluobčany) o finanční prostředky na odškodnění za smyšlené utrpení (+navíc vydělává na prodeji svých knih s ukradeným příběhem). Ergo: Kradla pro dobrou věc...___ K lince 2: Redaktorka skutečně existujícího časopisu Reflex (to je vlastně třetí WTF), pracuje měsíc sama na sólokaprovi, o kterém v celé redakci v podstatě nikdo nic neví; pak šéfredaktorovi oznámí, že nic nebude, aby vzápětí nechala otisknout text, o kterém ví, že je nepravdivý. Ačkoli v podstatě prokáže podvod "národní hrdinky", usoudí, že lež je přínosnější... To fakt nejde brát vážně a nemůžu za tím opravdu vidět nic jiného, než absolutně bludné představy Jiřího "Je suis Weinstein" Stracha o novinářské práci, o práci s informacemi, o profesní etice; o tom, jak to chodí v redakcích a jaké je poslání seriózního novináře.___ Z formální stránky je Svatá banální film. Vyprávění je nudné, nezajímavé; od začátku víme, že Olga je podvodník, ale nijak se s tím nepracuje... Jen čekáme, co z toho bude... Bez napětí, bez čehokoli. Strachova režie je rutinní záběrování a řazení obrazů rezignující na propracovanější filmovou řeč. Vše je doslovné, včetně hudby, kvůli které film působí strašně lacině (viz ty směšné záběry na strop Vladislavského sálu za zvuků fanfáry z Libuše se zakončeným pohledem na prezidentskou standartu...). Vztahová linka je voláním marnosti bez uspokojívého vývoje, který občas ústí do nesrozumitelných impulzivních výbuchů Olžiny dcery Hany, které ale fakticky jen plní úlohu výplně při čekání na to "pro-podvodné" expozé v redakci Reflexu.____ Od absolutní šmíry tento film zachraňuje jen Bohdalová, která prostě hraje jinou ligu, než jsou Strach s Epsteinem schopni koučovat, a která dokáže i slabý scénář povýšit na cosi koukatelného. O "hereckém koncertu" bych ale moc nemluvil (ostatně co je to za slovní spojení - copak koncert sám o sobě nemůže být špatný?), spíš o obdivu podat v jejím věku vysoce profesionální výkon. Vlasáková s Beretovou jsou taky dobré, ale občas bylo vidět, že si s některými dialogy neví rady.____ Divím se České televizi i Reflexu, že byli ochotni svá jména spojit s tak očividným pohrdáním novinářské práce a s oním pofidérním vyznáním Jiřího Stracha, pro kterého - nemůžu se prostě toho dojmu zbavit - je tento film jakousi sebeobhajobou. Nedokážu se oprostit od analogie: Lžu o minulosti pro dobro antikomunismu -> Lžu o současné cenzuře a nové totalitě, protože chráním svobodu, protože "já si myslím", že je ohrožena (třeba novináři, kteří píší o tom, co se někomu nehodí, místo aby psali vznešené lži...).
  2. Tady Havel, slyšíte mě?
    Tady Havel, slyšíte mě? (2023)
    6
    Nevím, proč byl dokument o Havlově post-prezidentství a posledních letech jeho života uveden právě v dubnu 2024, tj. 12 a 1/3 roku po jeho smrti, ale podle výsledné podoby soudím, že dokončení nebylo pro zainteresované prioritou... Nebo prostě nevěděli, jak ho dokončit... Nehledě na zadání "natáčet zbytek života ex-prezidenta" film postrádá jakoukoli sjednocující linku, něco opravdu nosného; působí dramaturgicky bezradně. Tu je to stručný medailonek pro zahraniční publikum o Havlově významu, jinde je to film o natáčení filmu, mezi tím zase jakýsi mix zpravodajských záběrů z nejrůznějších setkání a občasných pohledů do zákulisí Havlovy kanceláře nebo soukromí; vše bez detailů a většinou vytržené z kontextů. Film celkem empaticky a dobře připomíná, že Havel byl člověk plachý a přitom velmi společenský, se stále živým zájmem o věci veřejné. Použité citáty také připomínají, že Havel měl dar brilantně formulovat myšlenky. Bohužel jejich výběr někdy působí arbitrárně, až banálně, čímž Havlovu odkazu spíš ubližuje. Koneckonců onu intelektuální Havlovu tvář film upozaďuje, jak to jen jde: V době post-prezidenství (2003-2011) byl Havel stále veřejně aktivní, ale v mnohem širším smyslu, než naznačuje tento dokument. Za celých 85 minut není ukázána žádná interakce s tehdejšími politiky (odtažitou Klausovu gratulaci k narozeninám nelze počítat); není zmíněno cokoli ze společenské, politické a kulturní reality tehdejších dnů, např.: vstup ČR do EU, celospolečenská debata o radaru v Brdech, peripetie s podpisem Lisabonské smlouvy, šaráda kolem Kaplického knihovny, Paroubkovo sestřelení českého předsednictví EU, několikeré volby... Dokument sugeruje, že nic z toho se během Havlova post-prezidentství nestalo (příp. že to bylo zcela nekontroverzní), že k tomu tedy ani neměl co říct... Občasné střípky v podobě krátkých záběrů bez kontextu (např. kratičký úryvek z projevu v europarlamentu či házení volebního lístku do urny) se nedají moc počítat. Nevíme, co si myslí o tom, co se píše v těch rozečtených Respektech a knihách, které má na stole... Zkrátka nevíme, jaké jsou jeho názory na tehdejší dění. V tomto nemůže být kontrast ke Kouteckého Občanu Havlovi, který zachycuje dobu Havlova prezidenství, větší. Václav Havel byl člověk dialogu a Tady Havel, slyšíte mě? vyloženě trpí nedostatkem dialogu. Filmu by prospěla přítomnost osobnosti, která bude s Havlem rozmlouvat. Namísto toho vidíme Havla obklopeného fanoušky, obdivovateli, přáteli a známými, kteří víceméně pouze naslouchají; film je do značné míry o nich a o tom, jak Havla uzavírají do paradoxní samoty. A počínaje tou nešťastnou mozkovou příhodou během návštěvy USA je to také časosběr chřadnutí a fyzického odcházení. Díky za neznámé záběry a tak nějak za připomenutí Václava Havla, ale jinak se vám to, pane Jančárku, moc nepovedlo.
  3. Navalny
    Navalny (2022)
    8
    Danielu Roherovi se podařilo vytvořit vícevrstevnatý kvazi-životopisný dokument, v němž osobnost, jež filmu dala i své jméno, není tím hlavním objektem zájmu, ale toliko průvodcem vrhajícím světlo na absurditu ruského režimu. A současně průvodcem po světě sociálních médií; průvodcem, který ukazuje jejich sílu, ale i jejich negativa pokud jde o snadnost šíření propagandy či o triumf kunderovské imagologie v dnešním světě. __Navalnyj byl mimořádná, ale také komplikovaná osobnost. Bezesporu to byl statečný člověk, který ale vzbuzoval falešné naděje na změnu putinovské diktatury ve svobodný demokratický stát. Podařilo se mu vytvořit iluzi, že je vůdcem opozičního hnutí v Rusku, přestože žádná jednotná (neřkuli relevantní) opozice v Rusku neexistuje; podařilo se mu přimět mnoho lidí uvěřit, že dokáže nahradit Putina a změnit směr vývoje své země, přestože je zřejmé, že pouhým odchodem Putina se nic zásadního v Rusku nezmění... O tomto film Navalny není (opravdu to není životopisný dokument), což mu ale neubírá na síle, zábavnosti, mrazivosti (i něze, když kamera zabírá Alexeje současně s Julií), protože události spojené s dočasným německým exilem jsou nosné samy o sobě a umožňují efektivně rozvíjet výše nastíněná témata. __ Viděno 3 dny poté, co byl Navalnyj v Putinově sibiřském koncentráku zavražděn. Psáno v den Navalného pohřbu.
  4. Oscar Peterson: Osud jménem jazz
    Oscar Peterson: Osud jménem jazz (2021)
    6
    Ne úplně povedený dokument o skvělém pianistovi s bohatou studiovou i koncertní kariérou. Příliš povrchního oslavování (Jona Batista mám moc moc rád, ale např. jeho vklad do filmu považuju za čistě "fanouškovský"...), nekoncepční pojetí popisu životní i umělecké cesty (v první půlce filmu se toho o umělcově soukromí moc nedozvíme, poslední třetina je však zahlcena detaily z rodinného života v jeho pokročilém věku, které nám zprostředkovává čtvrtá manželka, přičemž ty první tři jsou vzpomenuty pouze nepřímo zmínkou o třech rozvodech...), a málo o skutečném přínosu dějinám jazzu (film se bohužel soustřeďuje hlavně na výčet těch, které Peterson nějak ovlivnil...).___ Film obsahuje ohromné množství archivních záběrů, což je jistě jeho plus. Ale o Petersonově myšlení, tvůrčím procesu nebo kdy a proč přišel ten přerod z "pouhého" klavírního virtuóza v úspěšného skladatele se toho mnoho nedozvíme (nehledě na nesouměrné časové skoky)... A proč je proboha český podtitul "Osud jménem jazz", když originální "Black + White" hezky dvojsmyslně připomíná nejen nástroj, který Oscar Peterson bravůrně ovládl, ale rovněž jeho roli v americkém hnutí za lidská práva, v němž rozhodně zanechal, ačkoli se jako Kanaďan v mládí s Jimem Crowem nesetkal, důležitou stopu?
  5. Napoleon
    Napoleon (2023)
    4
    Nudný, nezajímavý, z větší části chaoticky vyprávěný film s ojedinělými povedenými scénami, který: a) se do značné míry rozchází s historickými skutečnostmi; b) není schopen se důsledně a do hloubky držet nějakého (jakéhokoli!) tématu či alespoň dějové linky; c) si s až zarážející perverzitou libuje v kýčovité přepálenosti davových (bitevních) scén, u nichž jsem si občas říkal, že jde o nepovedenou parodii na Hru o trůny... Mezi Scottovým Napoleonem a mnou jako divákem byla po většinu času neprostupná stěna; nebyl jsem schopen prohlédnout režisérův záměr, napojit se, necítil jsem žádné emoce, esteticky mě film hlavně rozčiloval... Dlouho jsem nesledoval takto ambiciozní film s takovou lhostejností, bez jakéhokoli zážitku. Po skvělém Posledním souboji a ucházejícím Klanu Gucci Scottův velmi překvapivý kvalitativní sešup...
  6. Velké nic
    Velké nic (2023)
    8
    Pěkné ohlédnutí za covidovou pandemií a meditace na téma, jak naše společnost umí zvládat krize. Neumí... Klusák s Pecháčkovou (K+P) to neříkají slovem, ale zato velmi výmluvně obrazem.___ To schéma: "počáteční afekt (euforie/dysforie) společnost sjednocující --> postupná frustrace a vzdor společnost rozdělující" se s námi táhne už od sametové revoluce až do dnešní ruské agrese vůči Ukrajině a stojí za tím, že z krizí (víceméně krátkodobých) se neučíme, ale vyrábíme krize další (avšak dlouhodobé a hlubší). A jak velmi trefně ve filmu zazní: "Nebojím se tohodle. Bojím se nás."___ Tahle meditace se K+P povedla a myslím, že jde o Klusákův nejpřístupnější, nejméně konfliktní a vizuálně nejhezčí film. Černobílý obraz ještě zesiluje ten odstup, který už teď od covidu máme, a zvýrazňuje tu meditativní náladu, která nám umožňuje zamyslet se nad tím přechodem z krize do krize (z covidu do všeobecné rozhádanosti).___ Film není bez názoru, není to "absolutně objektivní" nestranná analýza. K+P názor dávají jasně najevo střihem a řazením scén, střídáním promluv o chřipkách a konspiracích jakýchsi skrytých všemocných hybatelů světového dění s pohledy do nemocničních karantén na umírající připojené k ventilátorům. Není to ani faktografický dokument, který by každou scénu doprovázel vysvětlivkami a čísly; kontext dodává jakoby mimochodem někde v pozadí puštěná televize. Nevystupují mluvící hlavy; politici a hlavní tváře covidové doby jsou zde takřka neviditelní. Nálady zprostředkovávají tzv. obyčejní lidé (a nad tím vším ční moudrost svatého Vachka). Přes všechno, čím ten film není (ačkoli bohužel mnozí právě to od dokumentu mylně očekávají), je toto vlastně téměř ideální forma reflexe covidové doby a skvělý dokument o ní.
  7. Prezidentka
    Prezidentka (2022)
    0
    Dlouho mi u nějakého filmu nebylo za všechny herce tak trapně jako u Prezidentky. Upachtěný blábol, ve kterém vůbec nic nefunguje.
  8. Temná dcera
    Temná dcera (2021)
    8
    Jedna z nejčastějších reakcí na zjištění, že někdo nechce mít děti, bývá nařčení ze sobectví (někdy snad až z neúcty k posvátnosti a vznešené kráse mateřství). Tato (z mého pohledu nesmyslná) reakce, je ostře zproblematizovaná v tomto nenápadném, ale přitom silném filmu, který stojí nejen na skvělých hercích, ale především na velmi chytrém a komplexním scénáři.___ Maggie Gyllenhaal nám představuje profesorku srovnávací literatury Ledu, která přijela na řecký ostrov užít si dovolenou, ale místo klidu a pohody prožívá jakousi osobní krizi, při níž se vrací do minulosti a pod dojmem setkání s mladou ženou Ninou reflektuje své vlastní mateřství. V Ledě se aktivují profesní instinkty: Pozoruje chování Niny a jejího okolí a srovnává je s vlastními zkušenostmi. Ve vzpomínkách pak vidíme mladou Ledu, která se stala matkou nepřipravená na totální transformativnost toho stavu a která byla postavena před dříve neuvědomovaná dilemata, při nichž se rozhodovala mezi (nesvobodnou) prací pro rodinu a (svobodnou) prací na sobě. Tím se dostáváme k úvahám o skutečném sobectví, o společenském obrazu matky, která si uvědomí svoji nenapravitelnou "chybu"(?), a o tom, zda existuje rovnítko "špatná matka" = "špatný člověk".___ Leda na řeckém ostrově prožívá jakési regresivní stavy, při nichž se snaží vrátit k sobě samé; skrze návrat do (vzdorného a bezstarostného) dětství i skrze bizarní kompenzace zpackaného mateřství, při nichž se o "dítě" (ukradenou panenku, podobnou té, o niž vinou vlastní dcery přišla) stará, jen kdy sama chce (a jehož bezelstným "odevzdáním", po němž následuje vcelku pochopitelná reakce, se snad i chce potrestat za někdejší opuštění svých dětí), skrze toto symbolické jednání se snaží vyrovnat s vlastní minulostí a (snad - podvědomě) i varovat mladou přítelkyni před chybami, které nelze vzít zpět.___ Málo filmů se zabývá mateřstvím do takové hloubky, bez sentimentu a bez příkras, jako Temná dcera, a zcela určitě žádný neukazuje tak přesvědčivě, že skutečné sobectví krystalizuje právě až v důsledku mateřství a ne v odmítání mít děti, jak to s oblibou mnozí říkají na adresu bezdětných. Výborné herecké obsazení, atmosféra, kamera, hudba...
  9. Klan Gucci
    Klan Gucci (2021)
    6
    Zábavné a vizuálně opulentní v jednotlivých scénách, ale neuspokojivé v celku. Zpočátku to vypadalo na izolované vyprávění o vztahu Maurizia s Patrizií, ale film se postupně rozpadl do útržkovitého příběhu druhé a třetí generace podnikatelské rodiny Gucci a tohle rozmělnění při absenci jakéhokoli vysvětlujícího přesahu filmu ublížilo. I přes tříhodinovou stopáž je takové sousto prostě příliš velké. Nutně tak muselo dojít k různým rušivým zkratkám, posunům vůči skutečným událostem, epizodickým nedotaženostem a časovým skokům, které filmu neprospěly. Do značné míry tu narativní bezradnost udržovaly při životě herecké výkony, ale nevyrovnanost filmu podtrhuje zjevný kontrast mezi uměřeným herectvím (Adam Driver a Jeremy Irons) a karikaturním figurkařením (Al Pacino nebo Jared Leto). Stojí za vidění, ale nic, k čemu bych se chtěl vracet.
  10. The Beatles: Get Back
    The Beatles: Get Back (2021)
    10
    Revoluční dokument, jemuž se nic z minulosti nepodobá, a je vysoce pravděpodobné, že co do hloubky, rozsahu a významu jej dlouho (pokud vůbec někdy) nic nepřekoná. A pokud si někdo stěžuje na délku, nechápe, co se tady doopravdy děje. Obávám se, že v krátkém komentáři není možné v úplnosti vystihnout, v čem je tento observační dokument tak unikátní, nicméně pokusím se alespoň heslovitě vyzdvihnout základní témata, z nichž mnohá budou jistě zajímavá i pro ty, kteří o The Beatles neví vůbec nic.___ 1. Jacksonovi se konečně podařilo rozbít desítky let tradovaný mýtus o rozpadu skupiny (a definitivně "očistit" Yoko Ono). Řečeno s nadsázkou: Po tomto dokumentu už se na propagátory onoho mýtu můžeme dívat svrchu jako na "popírače"... Příběh o tísnivé atmosféře a rozhádanosti, kterou eskaluje neustálá přítomnost malé černovlasé Japonky, je už zkrátka neudržitelný. Ve skutečnosti vidíme dospělé muže na prahu třicítky, jejichž vztahy jsou přátelské a u nichž lze pozorovat pochopitelné zrání a posun v životních prioritách, ale rozhodně ne ve smyslu destrukce značky The Beatles. Lze u nich cítit profesní frustraci, tvůrčí krizi a nejistotu ohledně dalšího směřování po smrti Briana Epsteina, nicméně Yoko do atmosféry oněch lednových dnů roku 1969 vnáší oproti zažitému mýtu pozitivní prvek (negativitou občas do jisté míry srší stále-ještě-dětinský Harrison).___ 2. V osmihodinovém sestřihu (!) máme možnost sledovat detailní anatomii tvůrčího procesu. V některých případech (píseň Get Back) dokonce od okamžiku vzniku prvního nápadu, přes postupný vývoj (včetně slepých uliček) melodií, harmonií, textu apod., až po zkoušení písně včetně pořízení finální nahrávky. To je unikátní samo o sobě, zvláště pokud jde o hit toho největšího kalibru.___ 3. Tomu, kdo zná osmdesátiminutový dokument Let It Be z roku 1970, který vychází ze stejného materiálu, Jacksonův dokument až brutálním způsobem odhaluje manipulativní potenciál střihu. Vyznění finálního díla pod vedením Michaela Lindsay-Hogga je naprosto odlišné od toho, které nám po padesáti letech předložil Peter Jackson. Film Let It Be lze považovat za jeden ze základních kamenů onoho mýtu a my teď zcela zřetelně vidíme proč...___ 4. Jackson ukazuje členy Beatles jako lidi z masa a kostí; neodděluje jejich uměleckou stránku od jiných. Vidíme jejich spontánnost, přemýšlivost, zaujetí, tvořivost... Vidíme jejich schopnost reflexe, jak se vnímají navzájem nebo jak je vnímá okolí. Přímo vizionářsky vyzní McCartneyho hláška, kterou během jednoho klábosení pronese, když jsou zrovna John s Yoko pryč: "Za 50 let se bude říkat, že se Beatles rozpadli kvůli tomu, že tu s náma Yoko seděla na zesilovačích..." Význam té věty samotné se také dá interpretovat různě (viz bod. 3), ale právě kontext, situace a nálada, během nichž byla ta věta pronesena, jsou významotvorné (a to je jeden z důvodů, proč je ta délka dokumentu podstatná). Btw. veselé jamování, během něhož Yoko kvílí a Paul ji doprovází na bicí, je jeden z nejkouzelnějších okamžiků, které zpochybňují onen zažitý mýtus o jejich vzájemné nevraživosti.___ 5. Jackson se rozhodl zprostředkovat divákovi běžnou rutinu i hluché neproduktivní okamžiky. A bylo to chytré rozhodnutí. Jde proti obecnému trendu dnešní doby vyhýbat se rutině a nudě, vše urychlovat, lakovat vše narůžovo a vyvolávat iluze.... Právě tahle rutina způsobuje, že je osmihodinový dokument tak vtahující. Tvůrčí proces je odlehčen jednoduchými vtípky (Ringo: "I've farted. I thought I've just let you know."; George Martin: "Thank you."), kouzelnými rodinnými okamžiky (stydlivá Heather), diskuzemi o různých událostech, čtením bulvárních článků o sobě samých..., občas se na něco/někoho čeká, po x-té se zkouší jedna a táž skladba nebo se prostě jen tak blbne... Máme pocit, že jsme tam s nimi. Blíž už jim být bohužel nemůžeme.___ 6. V jedné z vrstev dokument nenásilně připomíná, jak se některé narativy ve společnosti neustále vrací: V jedné fázi vzniku Get Back slyšíme poněkud jiný text, než ten o sladké Lorettě Martin, na který jsme zvyklí. Namísto něho slyšíme rasistická slova o Pakistáncích, kteří berou lidem práci, čímž Paul sarkasticky narážel na (tehdy nedávný) projev konzervativního politika Enocha Powella, kritika členství Velké Británie v Evropské Unii a zapáleného bojovníka proti migraci. Povědomé...___ Dalo by se pokračovat. To cut the long story short: Je to celé fascinující a jako spokojený fanoušek žádám 60-hodinový director's cut..!
  11. V Brooklynu roste strom
    V Brooklynu roste strom (1945)
    4
    Nevýrazný produkt komerční kinematografie své doby, který je z dnešního pohledu zajímavý jen tím, že ho režíroval slavný Elia Kazan a že je jednou z mála adaptací slavného románu Betty Smith. Jenže Kazan, který měl mnohem lepší filmy, se scénáristy vytěžil z knihy naprosté minimum. Komplexní román o dospívání mladé dívky, jejíž touhou je vymanit se z osudu prvních generací evropských imigrantů živořících v periferních částech Brooklynu, je filmem zpracován do povrchního melodramatu, které se tematicky i vyzněním od originálního příběhu Fanynky Nolanové odlišuje a dost ho zplošťuje. Houževnatost a píle, které charakterizují románovou Fanynku, jsou zde zásadně potlačeny (těch pár nepodstatných zmínek o vynikajících školních kompozicích v uspěchaném závěru filmu nehrají roli). Otevřenost v popisech dětství v chudinském Williamsburgu a Fanynčiných pocitech, peripetie dospívání v prostředí čistého kapitalismu a vůbec celkové problematizování amerického snu se do kýčovitého komerčního filmu hollywoodské produkce té doby zjevně moc nehodily (kdepak řeči o nějakém americkém neorealismu) a důraz byl kladen především na vizuální stránku. Samostatnou kapitolou, která podtrhuje slabost filmu, je špatné obsazení: Životná a prosta deklamativního stylu je snad jen Joan Blondell v roli tety Sissy. Pochopitelně zde opět narážíme na klasický problém, jak se dívat na filmové adaptace románových předloh (=rozdílná média, svébytná díla); povrchnost filmu a přílišná zkratkovitost scénáře však musejí být zjevné i při neznalosti předlohy. Škoda.
  12. Oasis Knebworth 1996
    Oasis Knebworth 1996 (2021)
    8
    Jsem jeden z těch, kdo v neděli 11. srpna 1996 seděli u rozhlasového přijímače, poslouchali přímý přenos koncertu Oasis v Knebworth parku v Českém rozhlase s "komentářem" Miloše Skalky a hbitě převraceli dobíhající kazetu na druhou stranu, aby se při nahrávání ztratilo co nejméně... Tu kazetu dodnes mám. A tento film k ní po 25 letech doplňuje obraz a nostalgický komentář aktérů i diváků, kteří měli to štěstí, že akci viděli naživo. Celý film je vlastně především o nostalgii a nekritickém fanouškovství (ostatně film produkovali sami bratři G. a nechávají vzpomínat především své fanoušky). Samotný koncert (resp. oba koncerty ze soboty i neděle) ukázali pouze fragmentárně. Z předskakujících (hvězdných) kapel obrazem připomenuli pouze Prodigy. Nicméně film jako dokument obstál velmi dobře, protože autenticky připomněl atmosféru té doby, bez přehnaného patosu a s kopcem dobré muziky. Víc jsem nečekal.
  13. K zemi hleď!
    K zemi hleď! (2021)
    6
    K zemi hleď! je podbízivá fraška, která se ani nesnaží zakrýt, že jejím hlavním účelem je zesměšňování "druhé strany" polarizované společnosti. A na můj vkus to s tou fraškovitostí příliš přehání. Bohulibá snaha, která zjevně stála za vznikem filmu, totiž poukázat na neřešení hrozby globálních změn klimatu, je utopená v záplavě gagů kolísavé úrovně, které se po krátké době začnou do značné míry opakovat a jejich pointa se stane předvídatelnou. Navíc samotná metafora komety ohrožující život na Zemi je příliš zjednodušující a extrémní na to, aby podnítila reflexi - byť humornou - současného stavu debaty na toto téma (a stejně zjednodušeně a extrémně zobrazuje i mezilidské vztahy). Ano, vtipy na adresu Trumpova elektorátu (a celé mašinerie kolem) v tomto filmu jsou občas (pro liberála) zábavné, jejich konzumace však vyvolává (alespoň u mě) divnou pachuť déjà vu bez katarze; podivný pocit, že se koukám na věci, které mě v reálném životě neskutečně iritují, ale nějaké uspokojení, že se z těch věcí alespoň udělá legrace, se - oproti očekávání - nedostavuje (snad protože McKay zvolil přesně ten primitivní způsob, který nic neřeší). Nikoho k uznání existence problému a nutnosti jeho rychlého řešení (změny klimatu nebo aktuálně covid) nepřesvědčíme tím, že mu povýšeně budeme říkat, že je blbec... Film tohle dělá. Sice správně poukazuje na mediální cynismus, politický oportunismus, antiintelektuální tendence a negativní vliv technologických korporací na životy obyčejných lidí i celých společností, avšak činí tak prvoplánově a selhává v tom hlavním, co dělá satiru satirou: kritika přesahem. Vlastně pouze ukazuje, co je zjevné, a nekritizuje - pouze zesměšňuje, a to na úrovni Baldwinova fraškovitého ztvárnění Trumpa v Saturday Night Live (a nataženě do neúměrné délky). V tomto smyslu film může fungovat jako pouhý ventil frustrace, nikoli jako relevantní příspěvek "kulturní fronty" do debaty o řešení jakéhokoli problému (tedy nulový přesah + jednoduchý humor na první signální; chápu, že je těžké v dnešní době Trumpů a Babišů dělat satiru, ale pouze "ukázat" Trumpa a jeho příznivce a jeho/jejich absurdní chování ještě posunout do většího extrému prostě není humorné...). Navíc McKay sám zhusta využívá to, co tak posměšně ukazuje: Svůj film postavil na povrchní řachandě, v níž zástupci elit a pohádkově bohatých a angažovaných celebrit (DiCaprio, Streep, Blanchet, Lawrence atd.) prostřednictvím globální technologické platformy (Netflix) zneužívají své diváky a jejich frustraci pro svůj "boj", a to prvoplánovým povýšeným vysmíváním se těm méně šťastným, kteří naopak zase svoji frustraci ventilují vzdornou vírou v jiné elity a jiné globální platformy. Film, který je v celku dost roztříštěný a jako komplexní satira vůbec nefunguje, je nakonec nejsilnější ve vážných momentech, zejm. ve finální scéně rodinné večeře, kdy se dobře manifestuje potřeba kolektivního semknutí a odmítnutí prázdných únikových berliček založených na sebestřednosti a nezdravém individualismu. Příznačně pro tento film jsou tyto dobré momenty vzápětí rozmělněny v kaši trapnosti zbytečných titulkových scén.
  14. Karel
    Karel (2020)
    6
    Smutný film o umírání estrádního umělce, jenž si své publikum dlouhodobou a systematickou prací na svém mýtu vychoval tak, aby v něm vidělo cosi jako modlu a národní poklad. Tento dokument je ale bohužel bezcenný, pokud jde o to kriticky zhodnotit Gottův přínos české kultuře (na to příliš opakuje a utvrzuje ony mýty). Určitá cena dokumentu spočívá v zobrazení celebrity na sklonku života, v situacích, které sice sám Gott a jeho okolí stále pevně kontrolují, ale za okolností, které nemohou ovlivnit: stáří a nemoc... Otázka je, zda toto opravdu chceme vidět (zda chceme přistoupit na tu úroveň bulvárnosti, kterou film nabízí).
  15. 25 let neviny
    25 let neviny (2020)
    8
    Nepříjemné, znepokojující, řemeslně skvěle zvládnuté a přesvědčivě zahrané drama z kategorie "justiční potrat". Ačkoli filmů na toto téma vzniklo už nepočítaně (namátkou: od srdcervoucího Sacco a Vanzetti až po nedávnou Polanskeho x-tou variaci na dreyfusiádu), život a institucionalizovaná spravedlnost přinášejí stále nové a nové náměty, které mohou dát vzniknout skvělému filmu, pokud se ho chopí zruční tvůrci. 25 lat niewinności vypráví příběh Tomka Komendy, obyčejného dobráckého maminčáka (přívlastek "prostoduchý" ve zdejším obsahu filmu je prostoduchý), který byl odsouzen za vraždu spáchanou někým jiným. Film se až fyzicky důsledně soustřeďuje na Tomkovu osobu. Především průběh věznění je podán velmi syrově a s ohromnou intenzitou. Přesto film po celou dobu neztrácí ze zřetele hlavní oběť celého případu - zavražděnou dívku. Poněkud do pozadí je však zatlačen průběh vyšetřování a falšování důkazního materiálu (k tomu se film dopracuje poněkud toporně až v samém závěru). Podobně je velmi upozaděna role vyšetřovatelů, prokurátorů a obecně celého justičního aparátu - což je na jednu stranu pochopitelné (film by to zřejmě rozmělnilo a snížilo by se tak napětí pramenící bezprostředně z Tomkovy dějové linky), avšak na druhou stranu to vytrhává celý příběh z komplikovaného společensko-politického kontextu post-komunistického Polska. Přesto se zdá, že autorský záměr soustředit se pouze na oběti (ať už justice či skutečného vraha) byla dobrá volba. Těch pár nepovedených scén mimo Tomkovu dějovou linku (interakce prokurátorů se soudci nejvyššího soudu, interakce matky s neschopným advokátem, role médií aj.) naznačuje, že tvůrci odhadli svoje schopnosti dobře...
  16. Malmkrog
    Malmkrog (2020)
    10
    Sledování tři a půl hodinového, zdánlivě bezdějového setkání lidí z vyšších kruhů vyžaduje maximální pozornost a právě kvůli nárokům, které film na diváka klade, bude mnohým vstup do tohoto Puiuova světa uzavřen. Pokud ale na podmínky (přiznané už v prvních minutách filmu) přistoupíme, oprostíme se od těkavého diváctví a nenecháme se rušit & rozptylovat okolním prostředím, pocítíme skoro až fyzickou přítomnost v sídle aristokrata Nikolaje, pocítíme chuť aktivně zasahovat do neustálého toku diskuzí, které pán domu vede se svou společností. Diskuze se točí kolem klasických otázek typu "je vražda ospravedlnitelná?", řeší se vztah dobra a zla, "dobré války a špatného míru", budoucnosti Evropy a roli Antikrista v ní... Malmkrog ale není pouze strhující debatní výměnou, kterou si užijete tím lépe, čím víc máte načteno. Ostatně tyto diskuze už z podstaty probíraných témat nemohou mít jasný výsledek (pro postavy filmu, ani o více než sto let mladší diváky), protože debaty tohoto typu jsou historicky a kulturně podmíněné a každá doba si je musí absolvovat znovu (se změněnými výchozími podmínkami a jinou historickou zkušeností). Malmkrog je ale také úžasným psychologickým dramatem, v němž vztahy mezi postavami jsou odhalovány postupně s každým detailem, přičemž rostoucí napětí lze cítit nejen z vášnivé argumentace, ale i z pouhého odkašlání, otočení hlavy... Bezdějovost v Malmkrogu je zdánlivá, děje se toho tam tolik! A to i mimo samotný debatní kroužek - v pozadí mezi služebnictvem nebo díky dalším obyvatelům domu. Toto by nebylo možné bez puntičkářské režie, skvělých herců a naprosto úchvatné práce se zvukem. Je to velkolepé dílo, rozkročené mezi kinematografií, divadlem, literaturou, filosofií a vlastně i výtvarným uměním. Tři a půl hodiny...? Nicneříkající bezvýznamný časový údaj...
  17. Isonzo - Der Krieg in den Bergen (2014)
    6
    Taková delší reportáž ve stylu cestovatelského Objektivu, která nabízí velmi zajímavý pohled na to, jak Velká válka zformovala dnešní podobu italsko-slovinského pohraničí, ale o samotných bitvách na sočské frontě z let 1915-1917 toho zas tak moc neříká. Film přináší rozhovory s nadšenci, sběrateli a udržovateli historické paměti tragických událostí, která za sebou nechala mj. cca 50 tisíc mrtvých Čechů, jejichž jména můžeme číst na pomníčcích rozesetých po České republice takřka v každé vesničce; ukazuje působivé záběry na smaragdově zbarvenou Soču razící si cestu západní části Julských Alp prošpikovaných pozůstatky opotřebovávací války, ale také historické obrázky (pohyblivé i statické) přímo z bitev - za ty díky především.
  18. Allen vs. Farrow
    Allen vs. Farrow (2021)
    4
    Nemám silný názor na ne/vinu Woodyho Allena, nevím, jestli udělal něco nemravného, či nikoli, zda někomu ublížil nebo porušil zákon. Neměl jsem ho před týdnem a nemám ho ani teď po zhlédnutí Allen vs. Farrow. Jestliže totiž tato dokumentární série něčím není, pak upřímným hledáním pravdy. Není vlastně ani prezentací pozice jedné strany ve známém sporu, není ani zpovědí oběti a rekapitulací argumentů obžaloby v procesu, který (bohužel?) nikdy nebyl. I jednostrannost může být vůči divákovi poctivá... Tato série je v mých očích pouze nástrojem ve válce dvou osobností, Allen vs. Farrow je bitvou o sympatizanty v prostředí, kde na tlaku veřejnosti záleží. Od začátku může divák s otevřenou myslí leda zkoumat, jak je jím manipulováno, které techniky na něj už byly použity a jak silný účin mají. Právě to vědomí, že je mnou poměrně nepokrytě manipulováno (umocněno faktem, že prostor nedostal nikdo, kdo by Allena přímo hájil nebo jeho směrem rozšířil kontext - opakované zdůrazňování, že Allen nabídku k rozhovoru nevyužil lze také považovat za způsob manipulace), mi znemožňuje brát sérii jako relevantní zdroj informací pro utváření názoru o tomto konkrétním případu (o obecnějším fenoménu nemluvě). Nezpochybňuju Dylanino trauma (její výpověď patří k nejautentičtějším momentům - subjektivně cítěno, to se dost dobře měřit neda...), ale o jeho skutečném původu mě tento dokument nepřesvědčuje. Celek tohoto audiovizuálního díla připomíná velmi promyšlenou a vykalkulovanou frontální ofenzivu po letech mlčení, kdy Allen byl v před-#MeToo éře v mnohem silnější pozici (která mu dozajista umožnila manipulovat veřejným míněním podobně, jak činí tvůrci zde). Trochu se nabízí srovnání s Leaving Neverland o možných mravnostních lumpárnách Michaela Jacksona. Ač podobnost končí u jednostrannosti pohledu na obvinění ze sexuálního zneužívání dětí celebritou, troufám si tvrdit, že Leaving Neverland je přesvědčivější, autentičtější, s větším přesahem na obecný fenomén (paradoxně méně osobní/útočný) a s mnohem menší mírou manipulace divákem.
  19. Krajina ve stínu
    Krajina ve stínu (2020)
    6
    Krajina ve stínu předkládá poměrně rutinní interpretaci událostí let 1939-1945 v českoněmeckém pohraničí, a to v atraktivním kabátku, který má však děravou podšívku. Film dost možná naštve národovce a komunisty, ale ani toho, komu nejede hlava na děrné štítky a opustil časy elektronek, film neohromí a nijak nepodnítí k přemýšlení, protože nenabízí v podstatě nic jiného než dnes už banální pravdy (o vině, pomstě, identitě apod.). Co si počít s tím množstvím postav bez historie, bez vývoje a existujících ve vesnici, kterou cloumají "velké dějiny", aniž by byl reflektovaný lokální kontext...? To ani nejde nazvat epizodičností! Sledujeme pouhé nahodilé střípky jakéhosi velkého příběhu, jehož podstatná část je nám zatajena a v němž takřka stereotypní postavy samy o sobě nemají význam; jejich motivace jsou buď banálně triviální nebo jen povrchně načrtnuté a jejich mikropříběhy často postrádají jasnou kauzalitu (ačkoli herecké výkony patří mezi to nejlepší, co film nabízí). Záměrem možná bylo představit v hlavní roli "kolektiv" namísto konkrétní postavy, ale i kdyby tomu bylo tak, absence přesvědčivých vazeb a místního kontextu znemožňuje i toto čtení. Můžeme se kochat pěknou kamerou a věrohodnými obrazy zapadlé vesnice přelomu 30.-40. let 20. století, ale protože se skoro nehneme z místa, brzy se i toto omrzí... Film uchopil silné téma, kterému se dost lidí stále vyhýbá a mnoho jich před ním zavírá oči, či ho rovnou popírá, ale uchopil ho tak, že výsledkem je instantní zážitek.
  20. Plechová kavalerie
    Plechová kavalerie (1979)
    2
    Plechová kavalérie ukazuje snad nejlíp, že to s těmi scénáristickými schopnostmi Jaroslava Dietla nebylo ve skutečnosti tak slavné, jak se traduje, že jeho "znalectví" obyčejných lidí a jejich každodenních problémů je mýtus, který se zbortí v okamžiku, kdy začneme víc do hloubky zkoumat psychologii jeho postav a jejich vzájemné (zejména milostné) interakce. Zbyde nám něco, co dnes můžeme konzumovat pouze jako nechtěnou parodii schopnou vyvolat potoky slz smíchu. Jak jinak než parodii brát od stolu z pera vycucané epizody ze života kombajnérů "bojujících o zrno" (a občas proti pribináčkům)? Jak jinak než parodii brát např. Hanzlíkovu postavu "sukničkáře" Vildy Muclingera, který by ve své červené havajské košili, ve které chodí, pracuje, jí i spí, mohl umění lásky "vyučovat na Karlovce"...? (Scéna, v níž svádí svou bytnou (Geprtová) - výjimečně v košili bílé - je bezkonkurečním kabaretním vrcholem celého seriálu). Jak jinak než parodii brát celý motiv boje za uznání autority, když hlavní postavou je tak neprůbojná figurka, jakou představuje Víťa Kubánek? Komičnost byla ze strany tvůrců jistě v mnoha ohledech záměrná a odpovídá tomu funkce některých postav (viz skvělí Menšík, Filipovský aj.), ale ryzí směšnost tryská především ze scénáristické marnosti (u níž jsou bizarní zápletky pouze jedním z projevů). A pokud to nebyl vyloženě subverzivní Dietlův & Dudkův záměr (čemuž moc nevěřím), seriál kromě toho dokonale manifestuje zoufalou nekompetentnost pod vládou jedné strany. Podobně jako např. v Zákonech pohybu se zde bez obalu ukazuje všudypřítomné podvádění, nepořádek a špína (zrezlé plechy kombajnů), příšerná infrastruktura, špatné zásobování, machismus a ryze nesoudružské vztahy... Pěkná ilustrace normalizačního marastu, která tehdy prošla jen díky klapkám na očích.__ Faktem je, že Plechová kavalérie byla propadákem už ve své době: Rudé právo tehdy seriál odbylo jako neúspěch, který "rezignuje na všechno náročnější" a že si vystačí "s něčím na způsob kulisy" [RP, 9.2.1980, s. 5], dobový komentář v Tvorbě pak dále zmiňuje "pseudokonfliktnost zápletek", "pohádkový svár dobra a zla" a "figurkaření namísto vytváření plnokrevných, životných postav" [Tvorba, 9.1.1980, s. 6] a bohyně české kritiky Mirka Spáčilová tehdy natvrdo napsala, že Plechová kavalérie je "jedním z nejslabších seriálů původní tvorby, které se v poslední době objevily na obrazovce" [MF, 29.12.1979, s. 7]. Ostatně jak moc mimo tento seriál (i jeho autoři) byl už tenkrát, naznačuje vážně míněná úvaha samotného Dietla o tom, proč nepřítomnost hlavní ženské postavy nahrazuje licitovaný mariáš: "zdá se mi, že ten mariáš sem strašně patří, že je to ten střelný prach, který voní každému mužskému" [Květy, 20.12.1979, s 47]. Toto je ten pověstný skvělý vypravěč a znalec obyčejného člověka...? Hvězdička za ty slzy smíchu.
  21. Sociální dilema
    Sociální dilema (2020)
    6
    Sociální dilema nepřináší vůbec nic nového. Že uživatelé sociálních sítí jsou sami produktem a kam takový "business model" povede, bylo těm důvtipnějším zřejmé od samého počátku, nejpozději však od skandálů spojených s Cambridge Analytica. Celý problém spočívá především v tom, že se do hybatelských pozic dostali inženýři. Z němčiny na to máme nádherné slovo: Fachidiotismus. Řešení úzce zaměřených technických problémů bez širšího pohledu (sociálního, kulturního, etického...) příp. bez náležité regulace nemůže vést k ničemu jinému, než co alarmisticky zobrazuje tento film. Ostatně o tomto strašáku psal před více než 70 lety (tj. už dávno před vynálezem internetu) např. Josef Šafařík ve svých listech Melinovi: "Jeden z nejpopulárnějších receptů dneška zní: Více technizace, více technického myšlení! (...) Jsme technickým myšlením a nazíráním prosycení do té míry, že již bezmála ničemu přírodnímu a přirozenému nerozumíme." Pokud čistě technicky a neregulovaně optimalizujeme zisk (přičemž nástrojem i produktem je manipulace uživatele), nedivme se rostoucí polarizaci společnosti, nárůstu psychických problémů souvisejících s komplexem méněcennosti, nárůstem sebevražd atd... Tvrzení jednoho ze zpovídaných ex-insiderů, že "toto nás vůbec nenapadlo" je proto charakteristické pro vládu inženýrů: Nemají žádný vzoreček na vztah mezi technickým optimem a mravností. Takový vzoreček ani existovat nemůže, protože algoritmus nepozná pravdu (jak ve filmu správně zaznělo). Ovšem i o tomto psal zmíněný Šafařík před více než sedmdesáti lety: "Hodnoty technické nejsou pravdivé nebo nepravdivé, dobré nebo špatné, krásné nebo ošklivé, jsou správné nebo nesprávné pro (...) konstrukci lešení (...), pro 'zde' a 'nyní' divákovo." Film podává dost přesný popis problému, ale činí tak kontraproduktivně. Namísto většího důrazu na celostní pohled (sociologický, psychologický, filosofický, historický) a slovo nezávislých odborníků je těžiště dokumentu ve zpovídání bývalých členů managementů sociálních sítí, kteří se nějakým způsobem vyviňují... Namísto komplexní diskuze o problému se divákovi hrozba přibližuje podivnou až trapnou dramatizací, v níž jsou algoritmy personifikovány (v jedné scéně si dokonce jeden algoritmus absurdně položí etickou otázku - jak už víme, algoritmus nic takového nikdy umět nebude). V konečném důsledku (a fakt, že film je z produkce Netflixu, je třešnička na dortu) používá tento dokument podobné techniky manipulace k udržení pozornosti, jako kritizované sociální sítě. Snad může přiblížit existující hrozbu masám uživatelů sociálních sítí, ale dost pochybuju o tom, že by to mělo (bude mít), nějaký reálný dopad na zlepšení.
  22. Žaluji!
    Žaluji! (2019)
    8
    Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda!
  23. Bourák
    Bourák (2020)
    2
    Dramaturgické selhání epických rozměrů. Ve filmu nedává vůbec nic smysl, žánrově se skáče páté přes deváté, jednotlivé scény vypadají, jako by byly natočeny podle různých verzí scénářů. Zpočátku se zdá, že příběh je "vyprávěn písní" zpěvákem rockabilly kapely, pak zase jakože ne... Hrůzostrašným způsobem se nakládá se zlem, které je zde vsazeno do dost nepatřičného komediálního rámce. Celý film působí dojmem, že si tvůrci snad i byli vědomi, že to nikam nevede, ale snažili se film nějak uplácat dohromady, aby to vydalo na celovečerák, protože zastavit produkci by se jim finančně nevyplatilo... Hvězdička za pár izolovaných skečů a za Trojana, kvůli kterému je koukání alespoň trochu snesitelné.
  24. Americká vražda: Rodina od vedle
    Americká vražda: Rodina od vedle (2020)
    8
    Tento film je pozoruhodný na tolika úrovních, že je docela těžké shrnout dojmy do krátkého odstavce. A je zajímavé, že nepochopení či odmítnutí některé z těchto úrovní občas vede k tak snadnému odsudku filmu. Hlavní kvalitu filmu vidím v té několikaúrovňové konfrontaci autenticity a stylizace: 1. Celý film je tvořen výhradně autentickými záběry a komunikacemi, nicméně finální podoba závisí na selekci materiálu a střihu (což je podstata kinematografie); 2. Film těží především z posedlosti exhibovat na sociálních sítích a permanentně vylepšovat svůj obraz, přičemž realita mimo záběr, prezentovaná ve filmu prostřednictvím soukromých zpráv a policejních záběrů, je zcela jiná (což je charakteristické pro éru narcismu); 3. Předmětem filmu je nepochopitelný čin s jednoznačným viníkem, přesto je část viny přisuzována oběti (což je motiv, s nímž pracuje pachatel, konzumenti dobového zpravodajství i diváci tohoto filmu); 4. Autentické záznamy lze dle autorství obecně klasifikovat jako "insiders" a "outsiders", přičemž pouze jejich vzájemné doplňování vytváří ten správný divácky efekt (zde je důležité zdůraznit, že soukromé záznamy poskytli filmařům členové zúčastněných rodin); 5. V případu, jenž je ve filmu rozplétán, hrají podstatnou úlohu autenticita a stylizace emocí (což je důležitý prvek v rozlišení psychopatické poruchy osobnosti); 6. Pachatel, zdá se, má přehnané sebevědomí a (snad) věří, že mu to nějak projde, ale realitě prostě nedokáže vzdorovat (ten přechod je ve filmu zajímavě zachycený).__ Autenticita X Stylizace. Nemá tedy cenu zabývat se pouze tou nejpovrchnější (a nejšokantnější) částí, jíž je samotný zločin. Tento film nabízí mnohem více. Nemá to cenu i z toho důvodu, že v 80 minutách nelze obsáhnout všechny dostupné záznamy s cílem o jakousi maximální objektivitu nebo informační úplnost (i zasvěcenci se shodují, že ani po prostudování všech dostupných informací se nelze dopátrat odpovědi na otázku "Proč?" - a tento film nemá tuto ambici). Zato má rozhodně cenu vnímat film v širším kontextu jako pozoruhodnou syntézu anatomie jednoho zločinu a dokumentu jedné doby: Ne kvůli tomu, že by se snad podobný zločin nemohl v jiné době stát (to je nesmysl), ale kvůli určitému životnímu stylu, který je pro tuto dobu charakteristický, kvůli vyšetřovacím metodám, podobách zpravodajství, digitální stopě, kterou po sobě všichni zanecháváme (a díky níž je vlastně stále obtížnější páchat "dokonalé" zločiny). Ve svém důsledku velmi nepříjemný, ale myšlenkově podnětný film.
  25. Výstraha (1953)
    0
    Výstraha je zajímavá snad jen tím, že uvedla do české kinematografie kult osobnosti Klementa Gottwalda... A hned od počátku velkoryse, v barvě, s řadou prvorepublikových hereckých hvězd (Pištěk, Nedbal, Dohnal..) a s plnou podporou silových složek totalitní vlády. Jinak je to propaganda toho nejprimitivnějšího ražení cílená na ty nejméně informované občany (ve stylu "Nejdražší, Jsem XY, advokát. Zemřelých můj klient, jménem pan XZ z vaší země... V mém oddělení, jsem zjistil, opuštěné suma 17,5 L milionů GB. Můj návrh, aby si je získat Váš souhlas se vás jako Next-v-kin a příjemce s názvem mého klienta tak, aby výnosy z tohoto účtu může být vyplacena na vás."). Ukoukatelné jen ze studijních důvodu.
  26. Botostroj
    Botostroj (1954)
    0
    V první půlce jde Botostroj ještě docela dobře vnímat jako ohromně vtipnou parodii na propagandistické filmy. Toporná šablonovitost, jasné vymezení rolí, nepřehlédnutelný ideový kontext... a k tomu lahůdkové gagy, jež by se neztratily v leckterém absurdním dramatu (jako např. ten s prezentací prototypu dělnického záchodku, který se panu šéfovi nelíbí pro vysoké pořizovací náklady, a tak ho kladivem poněkud zlevní a poté s nadšením dokonale úlisného kapitalisty příjme zlepšovací návrh paní správcové oddělení pro sociální péči na odstranění zcela zbytečného sedacího prkénka). Ano, můžeme tento film brát jako guilty pleasure a důvodů pro to lze najít dost. Jenže s přibývající stopáží je alespoň pro mě dost obtížné ignorovat fakt, že toto není jen tupý propagandistický film, nad kterým se lze s bezpečným odstupem desítek let a luxusu svobodné společnosti usmívat ("Hlad tam [v Sovětském svazu] rozhodně není!"). Ten film je totiž především dost odporný hejt na Tomáše Baťu, Jana Antonína Baťu a Tomášovu manželku Ludmilu (to má být ta zmiňovaná správcová oddělení pro sociální péči), tj. nepropaguje pouze nějakou ideologii, ale podněcuje nenávist ke konkrétním lidem. Ti se mohli bránit za první republiky (byť mediálně dost sledovaný proces s autorem předlohy Svatoplukem Turkem tehdy trval nějakých pět let), v padesátých letech však zadavatelům nestálo v cestě nic a za pomoci skupinky ochotných (Vávra, Valló aj.) vytvořili neuvěřitelnou dehonestaci plnou krutých lží. A co je na tom všem nejsmutnější, kvůli čemu to od určitého okamžiku nemůžu brát jako jakýkoli pleasure, je poznání, že tato propaganda a tyto děsivé karikatury fungují, a to i dnes, kdy se v určitých bublinách lze v souvislosti s tímto filmem setkat nejen s pochopením pro takto koncipované "sociálně-kritické" dílo, ale i s jeho pozitivním přijetím (včetně zobrazení Baťovy rodiny). A to je děsivé.
  27. Kočičky
    Kočičky (2020)
    8
    Je vždy velmi pozoruhodné, když je nějaký film zatažen do kulturních válek. Kočičky to tentokrát schytaly vrchovatě a mohou skvěle posloužit jako podklad pro případovou studii toho, jak velkým faktorem ve všech kulturních válkách je iracionálno, absence soudnosti a předsudky. I přesto, že konkrétně tento film vlastně není vůbec ničím kontroverzní a jen nabízí realistický pohled na tlaky, jimž jsou v dnešní době vystavovány dívky v pre-pubertálním věku, budí neopodstatněné vášně a nespravedlivou kritiku pro domnělou sexualizaci dětí (nemohl jsem si nevzpomenout na kontroverze kolem Plechového bubínku). Nechme stranou nejkřiklavější nesmysly z hlav lidí, kteří film prokazatelně neviděli (např. jeden z největších pokrytců americké vrcholové politiky a rádoby-křesťan Ted Cruz, který tvrdí, že ve filmu holčičky pod zákonem odhalují nahá prsa), a položme si otázku, čím Kočičky propagují dětskou sexualitu neřkuli pedofili? Tím, že se 11-12leté dívky vyzývavě oblékají a provozují lascivní tanečky? Kdo vidí jen tyto vnější projevy, je naprosto necitlivý ke kontextu a skutečnému kritickému vyznění filmu.Tento film nesexualizuje děti, ale zdařile reflektuje skutečnou sexualizaci dětí, která je v době éry narcismu ve společnosti stále silnější. Copak nikdo z vášnivých kritiků nikdy neviděl, jak se děti prezentují na TikToku? Nikdy nezavadil o akce typu child beauty pageant, kde jsou dívky objektivizovány vlastními rodiči? Sexualita se na děti valí ze všech stran a děti právě v tomto věku, kdy jsou ve fázi hledání identity a vytváření širších sociálních vazeb, jsou nejzranitelnější a vůči silnému tlaku (ze strany showbusinessu, sociálních sítí apod.) méně imunní. V tomto smyslu je film naprosto průhledný a podsouvat mu ony nečisté motivace či konsekvence je jednoduše výsledkem divácké slepoty. To, co film ukazuje, je záměrně nepatřičné, pocitiy nepatřičnosti jsou v divákovi vyvolávány cíleně. Odsuzovat tento film argumenty z arzenálu jednotek bojujících kulturní války je asi tak stejné jako odsuzovat teploměr, že ukazuje horečku.
  28. Fountainhead, The
    Fountainhead, The (1949)
    4
    The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století.
  29. Toman
    Toman (2018)
    6
    Jako hraný dokument může Toman velice dobře sloužit při školních projekcích. Při výuce dějepisu může být skvělým východiskem pro vysvětlení dobových kontextů, událostí atd... Díky Trojanově profesionálně odvedené práci, vsunutým dobovým záběrům, přemíře textových titulků a úzkostlivému lpění na faktické přesnosti (včetně zohlednění vzhledů jednotlivých postav) se podařilo myslím poměrně dobře zachytit atmosféru a události přelomových let 1945-48, ale také celkem nenásilně ukázat pravou tvář komunistické strany (tj. bandy moci- a majetkuchtivých kriminálníků, která je ve skutečnosti Marxovým idejím na kolektivizované hony vzdálena...). Ale pořád je to jen lepší hraný dokument, který selhává v klasickém vyprávění, utápí diváka v množství epizod, které nijak nerozvíjí, a rezignuje na jakékoli budování napětí, čímž činí z Tomana umělecky poněkud nesmělý film. Volba Macháčka pro hlavní roli je vlastně příznačná a podtrhuje kvalitativní úroveň filmu: Vedle toho množství skutečně dobrých herců jako jsou Dulava, Finger, Plesl atd., kteří se svých rolí ujali velmi dobře, je Macháček v hlavní roli (!) křiklavým důsledkem nemohoucnosti: Vnímáme, co v dané situaci recituje, ale nic moc to s námi nedělá a pořád víme, že se koukáme na Macháčka...
  30. Forman vs. Forman
    Forman vs. Forman (2019)
    6
    Pro někoho, kdo neví o Formanovi vůbec nic, může být tento film dobrým úvodem k životu a dílu, ale z širšího hlediska (tj. bez nějakého obecného přínosu, objevnosti atd.) je to neúspěch a zklamání. Paní Třeštíková se spokojila s pouhou rekapitulací bez nějaké hlubší reflexe nebo snahy říct něco ještě nevyřčeného (k čemuž lákal slibný název s konfliktní předložkou "versus", který se ale ukázal být jen pouhou neobsažnou referencí na mnohem zajímavější dokument Chytilová vs. Forman). Výsledkem je tedy pouhý sestřih známých záběrů; výsledkem je kompilace, v níž mluví jen Forman (ať už sám nebo prostřednictvím textu čteného jeho synem, což je navíc paradoxní vzhledem k úvodní poznámce, že se Forman nerad soustředí sám na sebe) a na jejímž vzniku mají největší podíl již zmíněná Chytilová, Vojtěch Jasný a další primární autoři, bez nichž by Třeštíková neměla co stříhat. Paní Třeštíkové se sice podařilo vytvořit poměrně ucelený kompilát, který drží tvar a sám o sobě dal jistě hodně práce, ale nejsem si vůbec jistý, jestli takto vynaložené úsilí stálo za to. A vlastně i ti, kdo o Formanovi neví vůbec nic, budou tímto filmem ochuzeni, či dokonce oklamáni, protože Formanův život se zde omezuje rokem 1996: I když některé filmy byly doslova odbyty alespoň kratičkou zmínkou (Ragtime), Muž na Měsíci a Goyovy přízraky byly vynechány úplně (a stejně byla ignorována Dobře placená procházka). Tím se vlastně jen zvýraznila bezradnost závislosti na práci předchozích dokumentaristů a odsoudilo tento dokument k bezvýznamnosti.
  31. Hovory s TGM
    Hovory s TGM (2018)
    6
    Když měl včera pan prezident ten svůj svátek (28. říjen à la ing. Zeman), tak jsem si při té příležitosti chtěl pustit nějaký vhodný vlastenecký film... Mno dobře, chtěl jsem si vyřešit jeden filmový rest... __ Z Hovorů s TGM jsem trochu na rozpacích, ale nemůžu říct, že bych byl úplně zklamaný. Režijní pojetí a stylizace tohoto velmi komorního filmu mě mile překvapily; tempo bylo dobře vypočítáno s ohledem na stopáž & formu filmu a ještě umocnilo jeho poměrně působivou atmosféru, která (poněkud falešně) evokuje idylu prvorepublikového Československa a přenáší nás do jakéhosi poetického bezčasí. Bohužel se ale zopakovala slabina, která je už zřejmě charakteristická pro snímky dělané dle Kosatíkových scénářů: Topornost dialogů, přehnaná edukativnost a příšerná doslovnost (červenými srdíčky počínaje a českým překladem anglické věty - oboje z Masarykových úst - , které by skutečný Čapek musel bez problémů rozumět, konče). Základem filmu, který má stát na neformálním rozhovoru dvou intelektuálů (knižní "Hovory" byly již dopsány a Čapek spěchal na vlak do Prahy za Olgou), byl bohužel Kosatíkův zavedený mechanistický princip: 'narvat do psaného scénáře co nejvíc historiografických informací a/nebo myšlenek posbíraných z různých psaných zdrojů bez ohledu na přirozenost mluveného slova (však oni si s tím herci nějak poradí)...' Tuto slabinu navíc umocňuje Budař v roli Čapka, kterému toho intelektuála (narozdíl od Huby) moc nevěřím... Ve výsledku tak filmové Hovory s TGM představují především jakýsi Kosatíkův osobní statement v krásných kulisách nebo vzkaz dnešním Čechům: Masaryk byl člověk z masa a kostí, odvážný politik, který byl poháněn zdravým lidstvím, ale současně to byl pragmatik a rváč, který se na mnoho lidí díval spatra včetně pěti "mužů 28. řijna" - a také právě na Čapka, jehož servilita je Masarykem napadnuta v jednom z mála dramatických okamžiků filmu. Víc si z tohoto filmu asi vzít nejde. Tož.... Hovory s TGM jsou typickým filmem pro školní projekce za účelem přiblížení osobnosti TGM. Ale těm studentům/žákům by měl(a) pan(í) učitel(ka) zdůraznit, že kniha (!) Hovory s TGM, je úplně o něčem jiném.
  32. Joker
    Joker (2019)
    10
    Joker je vlastně perfektním extraktem naší doby (řekněme desátých let 21. století), která se vyznačuje recyklací & referencováním ("zapomenutých") vzorců - ať už v kultuře, politice či společnosti. Ano, Joker je vykrádačka Scorseseho nejlepších filmů a stojí na ramenou obrů; je to film vystavěný na nepřeberném množství inspiračních zdrojů a do značné míry předvídatelný, ale je to současně film tak dobře a chytře napsaný, natočený a zahraný, že ho můžeme považovat za vyvrcholení současné ohlížecí tendence, za vyvrcholení syntetické formy s aktualizovaným poselstvím. A z té záplavy zjevné neoriginality vystupují dva zářivé originály: Způsob zpracování komiksového tématu a neotřelý filmový model padoucha, který typově odpovídá spoustě reálných "hodných hochů odvedle" (incely počínaje a islamistickými vlčáky konče).__ Arthurův příběh je precizní studií psychopata (ať už subjektivně nebo objektivně zneužívaného, zesměšňovaného a/nebo marginalizovaného) a Gotham temnou metaforou světa vyšinutého do extrémní sociálně-ekonomické nerovnováhy. V Arthurově nespolehlivě vyprávěném příběhu můžeme sledovat komplexní psychologickou pitvu (potlačená minulost, nepřekonatelný střet tužeb a schopností, frustrace, utkvělé představy, emoční chlad, vztek apod.), v příběhu Gothamu (modelovaném po vzoru New Yorku 70. let) můžeme naopak pitvat psychologii mas (v Canettiho smyslu, tj. agresivních manipulovatelných mas jako anonymních jednotek, opět - chcete-li - zneužívaných, zesměšňovaných a/nebo marginalizovaných), které se v nadlimitní frustraci bouří proti elitám (ať už jimi myslíme cokoli). Arthura s masami chytře pojí symbolika masky, která v obou případech dodává odvahu a odstraňuje zábrany (až mění samotný charakter: srovnej Arthura v rozhovoru s matkou nebo Arthura na pódiu před publikem s Jokerem hovořícím s Murrayem Franklinem). Závěr pak zajímavě naznačuje, jak si masy libují v symbolech, představách, dramatické choreografii, vnější prezentaci svých vůdců... (zde Jokerův taneček v okamžiku závěrečného navázání spojení s masou). Celek drží skvěle pohromadě, má dobrý spád a několik nezapomenutelných momentů (za všechny např. Jokerův výstup na schodech v rytmu písně Rock and Roll Garyho Glittera, mimochodem odsouzeného před časem na 16 let do vězení za dětskou pornografii a sex s nezletilými, což dodává scéně zajímavý podtext).__ Phillipsův Joker je zřejmě odsouzen ke kontroverzím, ale pokud odhlédnu od častých námitek, že Joker může být návodný (což je ostatně skvělá pocta, protože jeden z hlavních inspiračních zdrojů - Scorseseho Taxikář - byl přiznanou inspirací k atentátu na Reagana), kritické recenze, na které jsem zatím narazil, byly většinou poměrně plytké a nepřesvědčivé ("favoritem" je pro mě zatím Brodyho recenze v New Yorkeru, která filmu mj. vyčítá, že klíčová scéna střelby v metru - inspirovaná skutečnou událostí z r. 1984 - je ve filmu zbavena rasistického podtextu své reálné předlohy...). Zato se mi docela líbil impulzivní komentář Michaela Moorea ("... Our country is in deep despair, our constitution is in shreds, a rogue maniac from Queens has access to the nuclear codes — but for some reason, it’s a movie we should be afraid of. I would suggest the opposite: The greater danger to society may be if you DON’T go see this movie. Because the story it tells and the issues it raises are so profound, so necessary, that if you look away from the genius of this work of art, you will miss the gift of the mirror it is offering us...."). 5* je za první dojem, ale ještě ten film v sobě zpracovávám...
  33. Nejsilnější hlas
    Nejsilnější hlas (2019)
    8
    Chce-li někdo pochopit přítomnost Donalda Trumpa v Bílém domě, nutnou podmínkou je pochopení pozice Fox News v americkém mediálním prostředí. Zdařilá minisérie Nejsilnější hlas leccos napoví. Popisuje totiž vznik této zpravodajské televizní stanice mediálního magnáta Ruperta Murdocha, její roli v klíčových momentech moderních amerických dějin a především profesní příběh jejího spolutvůrce a dlouholetého šéfa Rogera Ailese, ultrapravicového šovinisty a štváče, který má lví podíl právě na tom, kdo je v čele současné Ameriky. Předem je třeba říct, že Fox News ani Ailes nevytvořili Trumpa nebo trumpismus (ačkoli v jedné scéně Ailes rozhořčeně a autoritativně tvrdí: "Dalšího amerického prezidenta vyberu já!"), a tato minisérie to ani nenaznačuje, ale vytvořili Trumpovo publikum (a podle někdejšího šéfa federální komise pro komunikaci Hundta: "Pak přišel Trump a řekl: 'V tomhle vašem cirkuse budu já principálem.'"). Fox News za Ailesova vedení akcelerovala další rozdělování americké společnosti, které existovalo už po několik dekád (viz skvělá kniha Fault Lines, která mapuje, jak byla v minulosti Amerika ideologicky rozdělená, a dokazuje, že současný stav není nic mimořádného): Vzdala se jakékoli objektivity a nepokrytě tlačila konzervativní propagandu, až se po Trumpově zvolení stala jakousi podivnou obdobou státní televize a personální líhní Trumpovy administrativy. Právě na Ailesově příkladu - a v tomto je minisérie docela důkladná - můžeme sledovat ideologické podhoubí Trumpova politického vzestupu. Ailes je vylíčen jako rasista, sexista, bigotník a odpůrce muslimů; vidíme v něm fanatického pravičáka, pro nějž vše nalevo od středu (včetně) je stalinistické komoušství, a cynického pragmatika, pro nějž je rating a prosazování konzervativní agendy důležitější než žurnalistická objektivita a integrita. Na věrohodnosti této minisérii může ubírat fakt, že jde o adaptaci jedné knihy liberálního autora a že mnohé detaily ze soukromí nelze přímo ověřit (Ailes je mrtvý a další aktéři podepsali dohodu o mlčenlivosti). Nicméně jiné zdroje potvrzují, že realita - alespoň v té veřejné oblasti - byla ještě drsnější (viz např. podrobná reportáž o Fox News v New Yorkeru). Závěr minisérie se soustřeďuje především na žalobu Gretchen Carlson na Ailese za sexuální obtěžování. Máme sice díky tomu možnost trochu lépe nahlédnout na (v Česku spíše vysmíváný a bagatelizovaný) fenomén #MeToo (cca rok předtím než se mu takto začalo říkat), ale byla kvůli tomu upozaděna výrazná proměna Fox News z murdochovsky proti-trumpovské televize, která zesměšňovala zpochybňovače Obamova původu (zastánce tzv. birtherismu, které moderátorské hvězdy Foxu O'Reilly a Beck nazývaly pomatenci a idioty - to v minisérii neuvidíme) na nepokrytě trumpovskou platformu legitimizující a šířící nejrůznější konspirační teorie (což je zásluha právě Ailese, Seana Hannityho a Tuckera Carlsona - a v minisérii se s tím do jisté míry pracuje). Potlačen je také významný fakt, že Fox News těsně před prezidentskými volbami v r. 2016 ututlala informace své vlastní reportérky o Trumpově vztahu s pornoherečkou Stormy Daniels (šéf zpravodajství to měl údajně smést se stolu slovy: "Dobrá práce, děvče. Ale Rupert chce, aby Donald Trump vyhrál, tak to nech bejt."), což mělo potenciál výrazně zasáhnout do výsledku voleb (skandál se provalil až rok po volbách). I přes tuto povrchnost a selektivnost minisérie dobře ukazuje zákulisí konzervativní elity amerického mediálního světa. Bohužel horší to je s popisem toho, proč byl Ailes takový, jaký byl; minisérie se zaměřuje na jeho profesní život a vidíme pouze střípky rodinného zázemí z konce jeho života, kdy se jeho osobnost postupně rozpadala a z Ailese se stával větší a větší paranoik. Ale to by minisérie musela být sérií o několika řadách, kdybychom chtěli sledovat Ailesův život podrobněji, včetně formativních let apod. Nejsilnější hlas je dobrá ukázka kvalitní "Quality TV". Atraktivní téma ze současnosti, skvělé obsazení (perfektně zmaskovaný Russel Crowe je v roli odporného a úlisného Ailese skvělý) a řemeslná profesionalita... A jak to tak bývá, největší problém s ní bude mít hlavně tvrdé jádro Trumpovy fanouškovské základny.
  34. Nabarvené ptáče
    Nabarvené ptáče (2019)
    8
    Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*.
  35. Tenkrát v Hollywoodu
    Tenkrát v Hollywoodu (2019)
    8
    Ideální film pro pamětníky & fajnšmekry pro nějž do jisté (!) míry platí to, co kdysi Jaromír Blažejovský napsal o filmech Umělec, Holy Motors nebo Hugo a jeho bratři, tedy že jde o dojímání se nad zašlou slávou média zvaného klasická kinematografie... A ještě víc je tento film prubířským kamenem tarantinovského fanouškovství, protože na jeho přijetí/nepřijetí se celkem dobře ukazuje, nakolik mají diváci Tarantinovy filmy rádi pro jejich rafinovanou strukturu, vtipné detaily, práci s postavami, práci s pop-kulturními odkazy apod.... a nakolik kvůli povrchnějším aspektům jako jsou estetizace násilí či humorné "hlášky". Protože v tomto případě budou milovníci povrchních slupek zřejmě velmi zklamáni. Ale jestli Tarantino v něčem tímto filmem dosáhl svého dosavadního maxima, pak v rekonstrukci dobové atmosféry, hrátkami se symbolikou, v budování napětí a práci s divákovým očekáváním. Nicméně vzhledem k tomu, že film je situován do konkrétní doby a je rámován konkrétními historickými událostmi, je zřejmé, že požitek filmu je do značné míry závislý na divácké zkušenosti a také znalosti dobových kontextů (Pozn.: I když z diskuzí s přáteli a kolegy jsem poznal, že film pozitivně vnímají i ti, kdo v životě neslyšeli - a to opravdu nekecám - o Charlesu Mansonovi, Sharon Tate, Romanu Polanskem atd. Jejich čtení filmu je prostě jiné, zaměřují se na jiné vrstvy vyprávění). A od věci není rozhodně ani divácká pozornost: Je např. celkem užitečné vnímat rozdíl mezi současností děje a vzpomínkami postav (viz např. scéna s Bruce Leem) což umožňuje lépe interpretovat psychologii hlavních postav i další vrstvu dobového kontextu. Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův nejkomplexnější film, jenž ale maximálně těží z minulosti a současných témat se dotýká pouze v náznacích, které navíc budou pro značnou část diváků neviditelné (viz např. téma rasismu v adoraci Walta Disneye ze strany nevinné dívenky a v zamlčení motivů Mansonovy sekty). No a moc dobře se na to všechno kouká...
  36. Diego Maradona
    Diego Maradona (2019)
    8
    Z několika důvodů pozoruhodný film: 1. Kapadiovi se podařilo vytvořit vzrušující a napínavý dokument (!), který nabízí zážitek srovnatelný se sledováním hraného filmu, a to bez ohledu na to, zda holdujete fotbalu, či nikoli. (Ačkoli jsem např. věděl, jak dopadlo MS '90 v Itálii, v některých momentech jsem pod momentálním napětím opravdu znejistěl...) 2. Zajímavým způsobem rozvíjí úvahu Maradonova osobního trenéra Signoriniho o dualitě fotbalistovy osobnosti, což se odráží i v názvu filmu, který narozdíl od Kapadiových předchozích dokumentů Amy a Senna obsahuje jméno i příjmení. 3. Cíleným zaměřením na Maradonovo působení v Neapoli Kapadia hutně zprostředkovává atmosféru na Apeninském poloostrově v druhé polovině 80. let (s akcentem na třídní rozdělení, vnitropolitické pnutí, moc mafie apod.). 4. Tím, že prakticky celý dokument je sestaven z dobových (často unikátních) záběrů, vyjevuje se dnešnímu divákovi v maximální šíři technologický pokrok, který byl za těch cca 35 let učiněn. V době, která je do značné míry založená na vizualitě (youtube, instagram, HD, 4K apod.), musí být pro řadu mladších diváků dvouhodinové sledování nekvalitních VHS záběrů zajímavým zážitkem (nehledě na způsob zpravodajského zpracování profesionálních fotbalových zápasů v předinternetové době).___ Přes tyto nesporně pozoruhodné rysy film trpí i určitými (avšak z důvodu zvolené koncepce zřejmě nevyhnutelnými) problémy. Tím hlavním je asi útržkovitost a v mnoha ohledech povrchnost, která je dána závislostí na existenci příslušných (televizních nebo soukromých) záběrů. Kdo je byť jen trochu obeznámen s Maradonovým životem a kariérou, tak těžko najde v tomto dokumentu něco nového. Z vypravěčského hlediska je volba těžiště dokumentu o Maradonovi (Neapol) více než skvělá - střetává se zde sport, láska, mafie, zrada, nenávist, bohatství, chudoba, drogy, sex... Nicméně jsou tím dost upozaděny další dramatické stránky Maradonovy kariéry. Např. slavné diskuze o tvrdosti fotbalu vyvolané likvidačním Goikoetxeovým zákrokem na Maradonu v průběhu již rozhodnutého zápasu FC Barcelona - Atlético Bilbao v roce 1984 jsou zcela potlačeny a slavná brutální hromadná bitka přímo na hřišti po skončení finále Copa del rey mezi týmiž kluby (která byla vnímána jako odveta či pomsta za směšně nízký trest pro Goika) byla v úvodu dokumentu ukázána bez kontextu a bližšího vysvětlení (ačkoli dokonale symbolizovala onen přestup do "klidnější" Neapole). Podobně návrat do španělské a později argentinské ligy - a s tím související osobní Maradonův život - je zcela mimo zorné pole dokumentu (i když italské angažmá tvořilo pouhou 1/3 Maradonovy profesionální kariéry fotbalisty). Přesto film vyčnívá, a pokud zapomeneme na chvíli na konkrétní jméno, má v jistém ohledu Maradonův fascinující příběh svou nadčasovostí co říct i dnes (o roli celebrity v mediálním světě, o vlivu nabyté slávy na psychiku nezralého jedince, o vlivu masové zábavy na chování prekariátu apod.)
  37. Slunovrat
    Slunovrat (2019)
    6
    Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé...
  38. Krásný Serge
    Krásný Serge (1958)
    8
    Francois Truffaut kdysi napsal, že tento "Chabrolův film začíná psychologií a končí metafyzikou." A opravdu! Film začíná příjezdem Francoise do rodné vesnice, kde se chce zotavit po těžké nemoci. Francois ale velmi rychle zjišťuje, že "nemocná" je sama vesnice, její obyvatelé a zejména Serge - Francoisův někdejší kamarád a kumpán, který byl v mládí "krásným Sergem"; kingem, kterému patřil svět, ale ze kterého čas, prostředí a manželství bez lásky udělali trosku utápějící se v alkoholu, depresích a deziluzi. Z úvodní psychologické črty Chabrol rozvíjí nadčasový a v mnoha ohledech až děsivě aktuální příběh zapomenutých frustrovaných lidí s minulostí a bez budoucnosti, vědomě pasivních jedinců volících pudovost před aktivním vzdorem vůči nepřízni okolností. Přestože má Francois stejné kořeny, představuje v tomto prostředí cizí element. Serge a Francois jsou v jádru stejní a film tuto podobnost & vzájemnost reflektuje v mnoha situacích. "Osud" ale jejich role pozměnil a vedle tápajícího drsného Serge vidíme uhlazeného Francoise, v němž rostou mesiášské snahy, vrcholící v mnohovrstevnatém, takřka snovém, metafyzickém závěru. Již zmíněný Truffaut také napsal, že tento film je jako "šachová partie dvou mužů. Gérard Blain [Serge] má černé figurky a Jean-Claude Brialy [Francois] hraje bílými. V okamžiku, kdy se setkají, si barvy vymění a hra skončí remízou." Dalo by se sice polemizovat o pořadí těch barev, nicméně ten příměr je opět docela trefný. Krásný Serge je vyzrálý film, který v ničem nepřipomíná debut. Technicky perfektní se skvělou kamerou. Povedený mix neherců se skvělými profesionálními herci významně zvyšuje autenticitu snímku, který balancuje někde na pomezí nové vlny a neorealismu.