liborek_
7 283 bodů •
4
The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století.
Fountainhead, The
De opstandeling
Ein Mann wie Sprengstoff
El manantial
Halyvdines psyhes
Kun den stærke er fri
La fonte meravigliosa
Le Rebelle
Pilvenpiirtäjä
Pionjären
Vontade Indómita
Vontade Indômita
