Medvěd (2022)
8
1 222
Uživatel o sobě nic nenapsal.
Středočeský, Mělník, Česká republikaHodnocení 1 171
Komentáře 10
Medvěd (2022)
8
The Bear je velkým překvapením v malém kulinářském podání. Seriál se zaměřuje na mladého a talentovaného šéfkuchaře Carmena, který se vyrovnává se smrtí svého staršího bratra prostřednictvím práce v upadajícím rodinném podniku, který po něm znenadání zdědil. Život hlavního hrdiny je převrácen ze dne na den, přičemž chaos v jeho hlavě je velice šikovně vyobrazen specifickou stylistikou založenou na rychlém prostřihu krátkých záběrů doplněných o intenzivní soundtrack. Divák už od počátku pociťuje napětí, které pomyslně bublá pod pokličkou, a trpělivě čeká na okamžik, kdy mu všechny ty Carmovy potlačované emoce explodují přímo do tváře. Třicetiminutová stopáž jednotlivých epizod ten vnitřní tlak ještě více umocňuje, přičemž shledávám za rozumné, že první série má pouze 8 dílů. Kdo chce, může si toto konverzační drama zhltnout v rámci jediného dne, a i tak se seriálem nebude cítit přehlcen. Osobně považuji za velmi zajímavý prvek retrospektivní (místy až snové) sekvence v úvodu každého dílu, které představují jakýsi klid před bouří a které zároveň člověku pravidelně připomínají, že aktuálně sleduje něco skutečně neobvyklého. Zakončení první série prostřednictvím nepřerušovaného emocionálního monologu narušujícím jinak chaotické tempo celého seriálu je výborným krokem, J. A. White zde má velice lidský přednes, který člověka vrátí do reality. Jsou to ale momenty jako právě tento, které mě vedou k myšlence, že zařazení seriálu do žánru komedie není úplně šťastné. Humor je zde spíše vedlejším efektem absurdity realistického způsobu zachycení lidského života, nikoliv prvoplánovým prostředkem pro ždímání emocí. V tomto směru tak mohou být někteří diváci (ne)mile překvapeni rozdílem mezi realitou a vlastními očekáváními. Já osobně jsem ale za vážnější notu vděčná, jelikož je zpracována kvalitně a s pokorou... Informace o druhé sérii mě trochu znepokojily, protože ta první má relativně uzavřené téma, finální cliffhanger ale zaujal, tak se nechme překvapit tím, jestli si The Bear svoje kvality udrží, anebo padne do propasti mainstreamu…
Avatar: The Way of Water (2022)
8
Ačkoliv původní Avatar a The Way of Water nejsou ve své podstatě o tolik rozdílné filmy, tak ve mně TWoW v jakožto relativním fanouškovi jedničky zanechává překvapivě vlažné pocity. O zjevných kvalitách audiovizuální stránky tohoto filmu není třeba dlouze polemizovat, jen málokdo by před návštěvou kina uváděl jinou hlavní motivaci k jeho zhlédnutí než právě vizuál. Na tom filmu je vidět, že do něho někdo vložil svoji duši, a to je zkrátka něco, od čeho se divák i napříč dlouhé stopáži nedokáže ani na jediný okamžik odtrhnout. To, na čem film opětovně upadá, je bohužel slabý scénář, který zde nelze přehlížet s takovou lehkostí, jako to šlo u prvního dílu. Příběh TWoW se člení do 3 dějství, kdy každé by mohlo s lehkostí vystupovat jako samostatný film, jejich pospolitá funkčnost je ale něčím, co mě už v průběhu sledování filmu trochu znepokojovalo. První hodina se jednak snaží představit změny v životě Jakeovy rodiny, a jednak očima hlavního záporáka nostalgicky připomenout cestu, skrze kterou se Jake k tomuto životu dopracoval. Použití těchto linek je zcela logické, avšak zkratkovitý scénář vyvolává dojem, že tvůrci chtěli mít tuto pasáž co nejdříve z krku, a proto se vše děje velice rychle a shodou velkého množství náhod. Druhé dějství je představením nového světa, vůči kterému nelze nic vytknout, vše vypadá úchvatně a nové postavy do příběhu vplouvají zcela přirozeně. Ždímání emocí skrze zabíjení mořských tvorů zde působilo trochu nuceně, Cameron jako by zde recykloval naprosto stejné poselství o lidské hanebnosti, jako tomu bylo před 14 lety; na druhou stranu přiznávám, že tyto pasáže byly ty jediné, které na mě skutečně emocionálně působily, takže by nejspíš bylo pokrytecké jejich využití kritizovat. Třetí dějství obsahuje bitvu, která seč je vydařená, tváří se výrazně epičtěji, než jak tomu ve skutečnosti je. Osobně jsem si mnohem více užila finální konflikt jeden na jednoho, kdy se veškerá destrukce a vojáci vypařili za účelem vymezení osobního sporu mezi Jakem a hlavním záporákem... Ve věci druhého dílu a navazujících pokračování jsem se upřímně nejvíc obávala toho, jak bude příběh vlastně fungovat, bude-li upozaděn Jake coby vypravěč, protože z ukázek na mě nový herecký ansámbl nepůsobil vůbec charismaticky. V konečném důsledku ale musím uznat, že ta změna úhlu pohledu byla relativně osvěžující. Jedinou mojí drobnou výtkou by bylo místy až nepřirozené střídání pohledů mezi jednotlivými hlavními hrdiny způsobené nepříliš vhodným střihem. V prvním dílu byl Jake jediným vypravěčem a fázování jednotlivých scén tak bylo hezky plynulé, tady se příběh ale člení do vícera větví, což je výrazně náročnější na ukočírovaní… Druhý díl hodnotím z pozice náročnějšího diváka a zároveň dospělého člověka, jsem tak vůči němu i přirozeně kritičtější. A ano, ke druhému dílu mám výrazně víc výhrad, než jsem měla k jeho předchůdci. I přes uvedené skutečnosti ale hodnotím The Way of Water shodným počtem hvězd, jako jsem před lety hodnotila první díl, protože napříč všem chybám je to stále jen umělecké dílo s ambicí zahřát na duši, a tak je třeba jej brát. Napříč tomu, co si dnes mnozí s oblibou myslí, Avatar si nikdy na nic víc nehrál, a bylo by tak při nejmenším nešťastné jej soudit za nenaplnění ohromných očekávání, jež si sám ale nikdy nevytyčil. Ve smyslu barvitého, avšak jednoduchého příběhu o rodině, film funguje výborně, a slabší čtyři hvězdy tak považuji za adekvátní hodnocení.
Tři tisíce let touhy (2022)
6
Film Tři tisíce let touhy je podivínskou podívanou kombinující prvky historie a pohádkového fantasy. Ačkoliv trailery lákají na výpravnou epickou podívanou dokumentující tisíciletý vývoj lidstva z pohledu charismatického džina, v realitě se příběh drží až přespříliš při zemi. Z oněch tří tisíc let vidíme jen tři krátké časové výseče, které mají za cíl snímek atmosféricky napojit na sbírku příběhů Tisíce a jedné noci, případně představit velice atraktivní kulisy. Zbytek času ale odkazuje strohý scénář na fakt, že džinova lahev (nahrazující lampu) byla uvězněna na dně oceánu, což působí zbytečně lacině a zkratkovitě. Scénář je celkově hodně úsečný, fantasy prvky se nesnaží nijak vysvětlovat a přechází rovnou k jádru věci. Netvrdím, že je tato snaha o přizpůsobení se rychlé moderní době nutně na škodu, uvedený film je ale fakticky vzato jen jedním dlouhým dialogem dvou postav a jako takový by se měl opírat o co nejsilnější scénář, což se zde bohužel neděje. V čem film opravdu vyniká je jeho audiovizuální nápaditost a režie. Ačkoliv by vybraným speciálním efektům prospělo ještě drobné doladění, celkový vizuál filmu je nádherně pestrý a krásně se něj dívá. Mnoho scén mě překvapilo svojí kreativitou ve ztvárnění fantasy psychedelických prvků, a přestože film není kdejakým zázrakem, pro tyto scény se určitě vyplatí na něho podívat. Člověka to alespoň částečně vytrhne ze soudobé hollywoodské šablony. Konec filmu je dosti matoucí. Ačkoliv se příběh tváří velmi filozoficky, nenabízí žádné odpovědi, a jelikož zde ani nevznikají žádné vnitřní konflikty, charaktery jednoduše mizí do prázdna, aniž by se museli vypořádat s jakoukoliv překážkou. Při závěrečných titulcích vlastně divák nechápe, co se mu snímek vyjma několika vizuálně fascinujících scén pokusil předat. A to není nikdy dobrým znamením. Já sama jsem se na film velmi těšila, protože jeho energický trailer se mi zaryl do mysli, nyní ale musím konstatovat, že jde o relativně zapomenutelnou podívanou. Pokud bych měla na někoho směřovat své doporučení, tak spíše na artové povahy a fanoušky Idrise Elby, který napříč nedostatkům scénáře ztvárňuje svoji úlohu s grácií a šarmem.
İçerde (2016)
10
Jakožto tradiční odpůrce krimi žánru jsem zpočátku očekávala, že mě seriál Zasvěcený nezaujme a odradí už po první epizodě. Překvapivě realistické zpracování akčních scén a důvtipný scénář si mne však už po několika málo scénách naprosto získali a já zhltla všech 39 epizod (kdy každá má stopáž dosahující takřka na 2 a půl hodiny čistého času) jako malinu. Žádnou z těchto epizod bych si nedovolila hodnotit hůře než na 80%, což je stejně úctyhodné jako překvapivé. Podle synopse by totiž divák mohl očekávat stereotypní telenovelu, tento předpoklad by ovšem reálným kvalitám tohoto seriálu nemohl být vzdálenější. Zasvěcený je naplněn hádankami a překvapivými zvraty, které diváky naplní vzrušením. Zároveň napříč své délce neztrácí dynamické tempo, jak by možná mnozí očekávali. Epizodní konflikty přichází a odchází ze hry v ty přesně nejvhodnější okamžiky a dlouhodobé zápletky pak epicky vrcholí ve finálovém třetím dějství, které v rámci celého seriálu považuji za nejsilnější. Celková kvalita seriálu tak postupně vzrůstá a finálové vyústění všech dějových linek je více než uspokojivé. Pokud bych měla vyzdvihnout absolutně nejsilnější bod celého seriálu, poukázala bych na epizody 33 a 34. Jednotlivé dějové konflikty zde v jednu chvíli eskalují se silou atomové bomby a divák není schopen věřit vlastním očím. Zejména pak tvůrčí zpracování rvačky mezi dvěma ústředními hrdiny ve 33. epizodě mi svojí originalitou a surovostí doslova vyrazilo dech... Ačkoliv je smutné vyzdvihovat zde něco tak samozřejmého, je nutné ocenit, jakou mírou inteligence postavy v tomto seriálu disponují. Naprostá většina problémů je zde řešena skrze chytrá rozhodnutí postav, nikoliv zázrakem vzniklým prázdnou potřebou scénáře. Oproti současné mainstream televizní produkci, kterou lze bezesporu označit za línou a šablonovitou, je to extrémně osvěžující změna. Upřímnou pochvalu si zasluhují herecké výkony ústřední trojice herců. Nejsem obeznámena s tím, o jak silná jména se v rámci turecké produkce jedná, ale jejich herecké výkony jsou naprosto excelentní a pro diváky zcela vtahující. Emoční paleta, kterou Cagatay Ulusoy, Aras Bulut Iynemli a Cetin Tekindor předvedli v epizodách 34 a 39, mě bude v mysli velice dlouho pronásledovat... Popravdě, už dlouho se mi nestalo, že by se mě televizní médium tolik emočně dotklo. Vím s jistotou, že k tomuto seriálu se budu kvůli inteligenci postav, scénáře a vybraným tvůrčím rozhodnutím opakovaně vracet i napříč budoucími lety. A cítím extrémní vděk, že jsem měla možnost tenhle klenot objevit, protože Zasvěcený je pro mě ukázkou toho, kam by měla dnešní televizní produkce směřovat. Měla by nabízet nadšení, slzy a napětí. Měla by nabízet vtahující akci okořeněnou špetkou velmi kvalitního humoru. Jaká škoda, že daný projekt nevznikl pod nálepkou americké produkce. Nepochybuji totiž, že by z toho byl světový fenomén... Takto to bude jen a pouze mé soukromé tajemství, které si ovšem s jistotou najde domov mezi mými nejoblíbenějšími seriálovými projekty. Hodnocení 10/10 je zcela zasloužené.
Delibal (2015)
10
Naleznout film, který by kvalitně nastavil zrcadlo realitě života s bipolární poruchou, není lehkým počinem. O to větší cítím vděčnost za to, že jsem našla odvahu zabloudit do mnohými odsuzované turecké tvorby a dostala příležitost prožít strmý pád na této emoční horské dráze. Nebýt tragické premisy patrné ze samotného úvodu, působil by film jako velice naivní pohádka. Baris je vyobrazen jako ta nejčistší bohémská duše s povahou zlatého retrívra, což by mnozí mohli považovat až za teatrální. Ona pesimistická premisa uvalující stín na celý příběh je však zřejmě tím důvodem, kvůli kterému si divák tohoto člověka zamiluje, jakkoliv se tomu z důvodu vlastní sebezáchovy brání. Film stojí (a naštěstí nepadá) právě na postavě Barise, který je tou nejpovedenější reprezentací reality života s psychickou poruchou, jakou jsem ve filmu v dohledné době viděla. Çagatay Ulusoy odvedl bravurní práci při ztvárňování kontrastu mezi oběma Barisovo polohami, zejména pak právě v těch okamžicích úplného dna. Každý emoční pád, slza i procitnutí - vše je uvěřitelné, což je u příběhu s obdobnou tématikou esenciální. Pochvala ale zaslouženě náleží i zbytku hereckého osazenstva. První dvě třetiny filmu působí skutečně naivně, jejich primárním cílem je vyobrazit ten nejnevinnější ideál lásky a osudovosti. Skrze víru ve kvalitní závěr (kterým je divák skutečně odměněn) je však jednoduché nechat se touto sladkou iluzí vést až ke třetímu dějství, které v kontrastu s dosavadním dějem představuje krutou srážku s realitou. Leč je výsledek příběhu divákovi znám již od první minuty, v těch posledních 20 se budete přistihovat v neustálém kolotoči trápení a vzdoru. Třetí dějství je nejpevnějším bodem celého filmu, emočně vyřazuje surovost, s níž filmaři přistoupili k vyobrazení fyzické potyčky v dějství druhém. Krásné propojení, které by pozorný divák neměl opomenout... Oceňuji bolestný závěr, který se nesnaží divákovi podsunout možná řešení či vysvětlení - zanechává pouze hořkosladkou prázdnotu, tak jak by tomu bylo i v realitě. Takovéto tvůrčí rozhodnutí je v současném proudu líného hollywoodu pomyslnou záplavou svěžího vánku, který mě bude i v budoucnu zajisté inspirovat k prozkoumávání tureckých filmových vod. Očividně totiž skrývají nevídané skvosty...