Woman on the Run (1950)
7
Hodnocení 5 866
Komentáře 5 897
Woman on the Run (1950)
7
Tento film Noir je překvapivě vysoce ceněný, i když se jedná především o silně konverzační etudu. Přesně tak, jeden dialog následuje za druhým a všichni konverzují v téměř kulometných salvách - docela radost sledovat takový film s titulky. Každopádně dialogy jsou napsané dobře. Mají svůj patřičný říz a pro odlehčení jsou občas i vtipné. Atmosféry zdrženlivého napětí je dosaženo hlavně tím. Aby to však nebylo příliš monotónní, občas se ještě objeví exteriérová scéna, která zachycuje i něco, co má dnes nesmírnou historickou hodnotu. Ve výsledku je z dnešního pohledu vykreslení San Francisca 50. let hlavní devizou filmu, i když ho dohromady moc není. Absolutním vrcholem všeho je finále odehrávající se na horské dráze, které se po všech těch konverzacích stává akčním překvapením. Jakoby právě z tohoto pocházela pointa známého výroku: „Připadám si jako na horské dráze“. Každopádně se jedná o film, který se bude líbit snad jen fanouškům noirových filmů, protože díky zmíněným rychlým konverzacím je na dnešní dobu poněkud těžkopádný.
22 minuty (2014)
5
5. května 2010 unesli somálští piráti ruský tanker Moscow University s 23 muži na palubě ve vodách Adenského zálivu asi 648 km od somálského pobřeží. Záchrannou operaci tehdy provedla ruská vojenská loď Maršál Šapošnikov. A právě o tom je tento film, který je dalším z řady různých ruských filmů natočených podle skutečných událostí. Předem je třeba připomenout, že je rozhodně potřeba zapomenout na těžkotonážní hollywoodské akční filmy typu „smrtonosná past“ a rádoby nepřemožitelné akční hrdiny. Ohledně námořní tématiky bychom tedy měli okamžitě zapomenout na snímek „Přepadení v Pacifiku“ (1992). Ruští filmaři natočili poměrně jednoduchou zápletku, která skutečně evokuje ke srovnávání se obdobnými staršími americkými filmy, neboť děj je podobný, tedy do značné míry předvídatelný. Přesto je těžké srovnávat ruskou realitu okořeněnou fikcí v zájmu akčního filmu s naprostou fikcí americkou. Je to hlavně proto, že v centru dění je sice jeden ruský námořník, ale není to žádný svalovec, žádný specialista na bojová umění, prostě nic. Jen a pouze obyčejný námořník bez bázně a hany, takže se nedočkáme žádných jeho hrdinských akčních eskapád, jak je jinak obvyklé. Tvůrci vše pojali zkratkovitě, takže děj není nijak zvlášť rozvinutý. Osmdesátiminutová stopáž nemá prostor pro vytváření napětí na lodi a dramatizaci ve velitelském centru na souši. Scénář je tedy poměrně slabý, takže z hlediska vývoje děje není o co se opřít. Očekávané akční finále se samozřejmě koná, ale protože jde o bitvu všech proti všem, je to docela zmatek, který postrádá rytmus a atmosféru. Na ruský film je ale největším překvapením závěrečná píseň v angličtině. Důvod? Že by už ruský filmový průmysl také začal trpět tímto nešvarem? Film tedy dobře poslouží k připomenutí oné události, ale nemůže se vše odehrané brát vážně. Realita s tvůrčí vizí je scénáristicky taková, jaké je, takže s odstupem let a zapomínáním na skutečné události si film postupně získá úplně jiné renomé..
Accident de parcours (2011)
9
Téma viny a následků neuváženého činu je jádrem příběhu, který je poutavý, a přestože se jedná o televizní tvorbu, tvůrcům se daří udržet napětí až do posledních minut filmu. Jaký je tedy námět? Příliš spěchající novinář si v hustém dešti myslí, že autem srazil dítě čekající na školní autobus. Zpanikaří, ujede a snaží se svůj čin zakrýt. Paradoxem je, že o vyšetřování začne psát články do místního tisku. Příběh tak dokonale kombinuje drama a napětí a nevynechává ani novinářův soukromý život, kde byl využit věrný tvůrčí stereotyp. Ano, stará dobrá nevěra. Navíc s novinářkou z konkurenčních novin, která se případu věnuje také. Karty jsou tedy zamíchány a průběh děje je promyšleně vystavěn tak, že diváka chytne a nepustí zvědavost, jak to všechno dopadne. Výkony všech zúčastněných přispěly k tomu, že postavy jsou uvěřitelné a sympatické. Děj sice není složitý, ale divák smýšlející o tom, jak je vše předvídatelné, se může lehce nechat svést myšlenkovými pochody. Jednoduchý, ale pevný scénář a navíc realistické herecké výkony tak předčí očekávání. V rámci nastavené dějové jednoduchosti se sice najdou nějaké ty nedostatky a rozporuplné drobnosti, ale i, tak se jedná o televizní film, který by si obzvlášť čeští televizní tvůrci i herci měli vzít za příklad, jak se to má dělat.
Charlots connection (1984)
3
Předposlední film rockové a komediální skupiny Les Charlots a poslední společný film s jejím členem Gérardem Rinaldem, který se následně rozhodl jít svou hereckou cestou. Film patří k jejich nejméně úspěšným. Není to ani tak ovlivněno neoriginalitou námětu, jako spíše slabým scénářem, jednoduchým humorem a unylou atmosférou. Je pochopitelné, že pánové nemohou donekonečna pokračovat ve svých dřívějších výstřelcích a že se také potřebují posunout dál, ale to se jim bohužel prostě nepodařilo. Při srovnání s jinými podobnými filmy je téměř nemožné uvěřit, že se jedná o francouzskou komedii s typickým francouzským humorem. Z dnešního pohledu tak z filmu zůstává jen nostalgická atmosféra a radost fanoušků ze shledání s hlavními hrdiny. Nic víc, nic míň.
Little Women (1949)
10
Třetí filmová adaptace stejnojmenné literární předlohy Louisy May Alcott, která byla dokonce nominována na Oscara. Změna oproti předchozímu filmu, zcela první z roku 1918 se nedochoval, je především technická. Film je viditelně studiově umělecký ve vytváření pastelově barevného, romantického světa, plného nápadů na utváření sentimentu v jeho dobře provedené lehkosti. I jako kostýmní film zaujme svou opulentností. To sice poněkud sráží na kolena pomyslnou chudobu, ale nenechme si tím kazit sladký pocit z romantické a citové atmosféry. Herecké výkony jsou tak vynikající, že by si současné herečky nad svými výkony mohly z ostudy ušít kabát. Nejvíce se však přesto stále mluvilo o June Allyson v roli impulzivní Jo, a to kvůli jejímu věku, neboť byla více než dvakrát starší než její dospívající postava. Svým hereckým výkonem však věkový rozdíl rozhodně přebila. Ostatně, ani v Česku toto nebylo ojedinělé, viz role slavných studentů Ladislava Peška po své věkové třicítce. A jak mu to stále věříme. June Allyson se navíc dokázala do svého herectví natolik obout, že prý ve scéně s OʼBrien, která jí prostřednictvím své role říká, že si je vědoma toho, že brzy zemře, skutečně plakala. Nebo také i ve scéně, kdy sestry vyjdou ven a zpívají klasickou píseň „Merry Christmas Time is Here“, kterou navíc skutečně zpívají všechny čtyři herečky. Film má vzhledem k rozsahu studia možná až příliš divadelní rozměr, který je navíc zdvojnásoben improvizovaným herectvím pod vedením Jo, ale i tak po tolika letech od uvedení se daří naplnit záměr zaujmout diváky a podat jim nádherný příběh o čtyřech sestrách, které se musí vyrovnávat s drsnou realitou života a zároveň se snaží, aby jejich život byl co nejpřitažlivější, zatímco jejich otec bojuje v občanské válce. Nutno však dodat, že předchozí film rozhodně ničím nezastiňuje. Každé filmové zpracování je prostě poplatné své době, což je patrné především po technické stránce. Svou úroveň si ale oba i nadále drží. Celkově je to podmanivá a citlivá adaptace literárního díla, která si pozornost zaslouží.