Céline Sciamma

Céline Sciamma je francouzská režisérka, scénáristka a feministka. Narodila se 12. listopadu 1978 ve francouzském Pontoise a na tomto pařížském předměstí i vyrůstala. Jako dítě se více zajímala o literaturu než film, zájem o něj přišel až v pubertě. Jeden z jeho zdrojů představovala autorčina babička, milovnice starých hollywoodských snímků. Dalším důležitým momentem ve sbližování s filmem byly hojné návštěvy artového kina Utopia. Přesto se však Sciamma nejdříve rozhodla věnovat francouzské literatuře na Paris Nanterre University. Až po získání magisterského titulu studovala v letech 2001-2005 scenáristiku na přední francouzské filmové škole La Fémis. Tvorba Céline Sciammy vyniká v první řadě schopností vymodelovat mnohorozměrné ženské postavy a přesvědčivě zachytit vztahovou dynamiku mezi nimi. Již její celovečerní režijní debut Akvabely (2007) se odehrává v prostředí dospívajících dívek. Vypráví o blízkostí mezi patnáctiletou Marií a kapitánkou akvabel Floriane. Snímek byl uveden na filmovém festivalu v Cannes v soutěžní sekci Un certain regard. V následujícím filmu Klukanda (2011) režisérka sleduje desetiletou Lauru, která chce vypadat a chovat se jako kluk. Film byl uveden na Berlinale a získal cenu Teddy za nejlepší film s queer tématikou. Holčičí parta (2014) pojednává o snaze dospívajících obyvatelek pařížského předměstí proklestit si cestu k sebevyjádření nehostinným macho prostředím špinavých sídlišť, na nichž vládnou mužská pravidla. V San Sebastianu byl film oceněn TVE cenou za jiný pohled. Precizně vykreslený a skvěle odstínovaný Portrét dívky v plamenech (2019), jeden z nejlepších filmů desetiletí, zase divačkám a divákům zprostředkovává erupce zakázané touhy dvou mladých žen v 18. století, aniž by na plátně promluvil jediný muž. V Cannes si vysloužil cenu za nejlepší scénář a Queer Palmu. Zároveň byl za nejlepší scénář oceněn v rámci European Film Awards. Vysloužil si ale i celou řadu dalších uznání. Nejčerstvější z nich je jeho umístění jako 30. nejlepšího filmu všech dob v rámci prestižní ankety Sight and Sound. V Mamince (2021) se Sciamma tentokrát vydává do krajiny dětství, zvládá se přitom vyhýbat nutně hrozící sentimentalitě i kýči a připravuje značnou výzvu pro všechny, kdo její film chtějí vylíčit slovy a vyhnout se klišé stejně úspěšně jako ona.