Články o Jazzový zpěvák

Každý jistě zná filmové logo s řvoucím lvem, možná ne každý si ale stihne všimnout tří latinských slov vepsaných na stuhu, která šelmu obklopuje. „Ars Gratia Artis“, tedy „Umění pro umění“. Studio Metro-Goldwyn-Mayer si je jako svůj cíl vytyčilo přesně před 100 lety, během nichž je jak vrchovatě naplnilo, tak se proti nim zpronevěřilo tak moc, jak si jde představit. Vítejte v Hollywoodu. Značka dnes žije hlavně ze svého historického katalogu, kvůli němuž si ji větší konglomeráty přehazují jako vařící brambor první jakosti. Každý ví, že MGM je poklad, i když nikdo neví, co si s ním počít. Přesto tento projekt ani po 100 letech neskončil, což není samozřejmostí.

Vše začalo v roce 2019, když Martin Scorsese prohlásil, že filmy Marvelu nejsou „opravdové filmy“, ale spíš atrakce, a internet v důsledku téhle průpovídky málem zkolaboval. Hledat hlášky velkých režisérů o stavu kinematografie, nejlépe zahrnující nějakou pasivně agresivní poznámku, která popudí fanouškovské základny populárních blocbkusterů, se od té doby stalo nezbytnou součástí pracovní náplně filmových novinářů. Pusu na špacír si teď pustil milovaný kanadský režisér Denis Villeneuve, který stojí za oběma díly Duny. Jeho slova opět provokují, ale tentokrát nejde jen o z kontextu vytrženou větu, ale předmět hodný zamyšlení.

Mezi hollywoodskými skladateli koluje rčení, že dialogy a akce ve filmu říkají, co si postavy myslí a co dělají, ale hudba nám může prozradit, co cítí. A skutečně, i výzkumy dokazují, že hudební podkres výrazně ovlivňuje, jaké pocity si z dané scény či z celého filmu odneseme.

Kinematografie už se pomalu zbavuje přídomku „mladé umění“ a stále častěji se setkáváme s jejími stoletými milníky. Toho se právě dočkalo i americké studio Warner Bros., jedno z nejvýznamnějších vůbec. Dalo nám vše od nejlacinějšího braku až po nejvyšší kvalitu. Vybudovali ho čtyři odhodlaní sourozenci.

Z očekávaného Babylonu se vyklubal komerční propadák, jedná se však o jeden z nejopulentnějších filmů roku, jehož hudbu ani obrazy z hlavy jen tak nedostanete. Tříhodinový výlet do Hollywoodu před téměř sto lety se tedy rozhodně vyplatí.

U oboru tak závislého na nových technologiích, jako je kinematografie, by se očekávalo, že se bude časem výrazně proměňovat. Při bližším zkoumání se ale zdá, že v principu se způsob vyprávění filmových příběhů v posledních sto letech vlastně moc nezměnil. Možmá máme kvalitnější kamery, filmový materiál se naučil zaznamenávat barvy a digitalizace umožnila novou úroveň speciálních efektů, nicméně jádro zůstává stejné. Tedy s jednou zásadní výjimkou. Uplynulo 95 let od premiéry Jazzového zpěváka, který přinesl poslední velký otřes v celém oboru: synchronizovaný zvuk.

Jurský svět: Nadvláda vstupuje do kin a spolu s ním další velkolepá triková exhibice. Které jednotlivé milníky musela kinematografie překročit, aby se sem distala? Podívejme se spolu na patnáct filmů, které se od dvouvteřinového záběru na rodinu kameramana dopracovaly až k tvorbě celých světů pouhou silou fantazie.