15 technicky přelomových filmů, které nás dovedly až k Avatarovi a Jurskému parku

Film je jistě umění, také to je ale technický obor. Stojí za tím spousta času v laboratoři i dílně a lidé, kteří ho posunuli, byli často technici, jejichž jména se nikdy neobjevila na filmových plakátech. Vždy je problematické vybírat konkrétní tituly, jež představují danou revoluci, protože ty jsou často jen vyvrcholením mnohaleté snahy a bezpočtu neúspěšných pokusů. Podívejme se ale na 15 filmů, které představují stupínek na cestě od úplného počátku až k současnosti.

Na vynalezení filmu mnohdy vzpomínáme s poněkud romanticky zkreslenou představou – představujeme si skoro hororovou hrůzu, jakou naivní diváci a divačky na prvních projekcích zažívali. Dodnes občas slýcháme pověst, že lidé utíkali před vlakem bratří Lumièrů, protože nebyli schopní rozeznat iluzi od skutečnosti. Pravda by nemohla být víc odlišná.

19. století byla doba obrovského pokroku a lidé si zvykli, že jsou svědky zásadních civilizačních změn. Ekvivalent filmové projekce byl jedním z vynálezů, na něž se netrpělivě čekalo. V době, kdy se začaly veřejně promítat filmy, už jejich koncept nikoho nevyváděl z míry – tou dobou se spíš řešilo, kdo rychleji patentuje komerčně lukrativnější technologii.

Za první film tak, jak mu dnes rozumíme, považujeme necelé dvě vteřiny pořízené francouzským vědcem Louisem Le Princem, který otočil svou kameru na přátele procházející se po zahradě. Le Prince vyřešil problém, jenž do té doby brzdil vývoj celého oboru – snímky nestačí projektorem prohánět, každý z nich se na okamžik musí zastavit, jinak bychom místo filmového obrazu viděli šmouhu. Když pak Le Prince začal plánovat cestu do Ameriky, kde chtěl své vynálezy představit, beze stopy zmizel – dodnes jde o velkou záhadu filmové historie. Šlo o atentát konkurentů z rodícího se průmyslu, přepadení nebo o odklizení nespokojenou rodinou, která nechtěla, aby investoval do tehdy tak podřadné zábavy? To už asi nikdy nezjistíme.

Sledovat lidi procházet se po zahradě má jistě své kouzlo, ale omrzí se. Brzy se ukázalo, že publikum chce na plátně vidět příběhy. Průkopníkem filmového vyprávění byl francouzský kouzelník Georges Méliès, který navíc využil principy jevištního eskamotérství a vyčaroval úžasné a dodnes roztomilé efekty.

Jeho nejslavnějším počinem je jistě Cesta na Měsíc, považovaná dnes za první sci-fi. Příběh inspirovaný Julesem Vernem je z dnešního hlediska velmi jednoduchý. Skupina vědců doputuje raketou na Měsíc a setká se s místními obyvateli, před nimiž musí nakonec uprchnout. Zkrátka jako ve skutečnosti.

Méliès revolucionalizoval jak filmovou techniku a vyprávění, tak i distribuci. Cesta na Měsíc totiž patří k prvním velkým komerčním úspěchům kinematografie.

Filmové revoluce, obzvláště ty z raných dob, jdou často ruku v ruce s kasovním úspěchem. Není nic přirozeného na tom chodit do zatemnělé místnosti a sledovat rozpohybované obrázky – kinematografie se musela nejprve nějak definovat a etablovat. Nejjednodušším ukazatelem samozřejmě byly výdělky a tedy zájem publika.

Metropolis německého génia Fritze Langeho je jedinou položkou na našem seznamu, která byla velkým propadákem. Vrcholné dílo německého filmového expresionismu bylo v důsledku svého mamutího rozpočtu takovou finanční katastrofou, že celé hnutí prakticky padlo. To je také důvod, proč se nedochovala kompletní verze.

Přesto se sci-fi plné úchvatných a přelomových obrazů stalo ikonou kinematografie a zlatým grálem archivářů a restaurátorů, kteří se rozhodli ho zkompletovat a prezentovat v plné nádheře. Vliv Metropolis je obrovský – inspirovala George Lucase pro design robotů ve Star Wars a snad každý filmař musel reagovat na futuristickou architekturu samotného budoucího velkoměsta. Metropolis je nejspíš nejdůležitější propadák historie.

Samozřejmě si nejde představit, že do roku 1927 bylo v kinosálech během promítání ticho – nevyhnutelná byla alespoň přítomnost piána, v lepších podnicích gramofonu. Prestižnější filmy distribuovaly na deskách či v partituře vlastní hudební doprovod. Co však chybělo, byla plně synchronní zvuková stopa, a tedy i dialogy. Realizace byla dlouho příliš chybová, z různých důvodů se obraz a zvuk navzájem předbíhaly či si nestačily a mladí producenti neviděli zase tak velký důvod, proč se s problémovou technikou obtěžovat.

Producenti se ale pletli, jak dokázal komik a megahvězda své doby Al Johnson. Jazzový zpěvák experimentoval s technologií, kdy je zvukový záznam pevnou součástí filmového pásu. I v případě přetržení a zastavení projekce zůstává audiovizuální záznam díky tomuto principu sjednocený.

Technologie se prokázala jako funkční a atraktivní. Velkým překvapením však bylo, že diváci a divačky nereagovali nejbouřlivěji na Johnsonovy písničky, které již znali, ale na několik vět, které komik improvizoval mezi výstupy. Ukázalo se, že dialog, který zatím filmaře nezajímal, je budoucností filmu.

King Kong vnesl do filmu úžas a děs v doposud nevídané rovině. Zatím nikdy ve stejné míře neinteragovaly skutečné postavy s něčím tak úžasným, jako byl „osmý div světa“ Kong. Jeho úspěch se filmaři pokusili zopakovat mnohokrát, ale prvotní kouzlo už se přinejmenším v USA nikdy nepodařilo replikovat. Ve světě, v němž už King Konga známe, asi nemůže mít žádný další podobný film stejný dopad.

Režiséři Merian C. Cooper a Ernest B. Schoedsack využili k zobrazení ústředního monstra jak „chlápka v obleku“, tak i špičkovou stop-motion animaci. V lidech vzbudili zájem o exotická témata i příběhy dalších monster srovnatelných s Kongem.

Snad jediné monstrum, které lze s Kongem důstojně srovnat, je japonský Godzilla (mužský rod je správně, v ženském rodě mluvíme o Godzillovi chybně pouze v češtině), který přišel o dvě dekády později a posunul laťku zase o něco dál. A hlavně založil bohatou tradici kaidžú mytologie.

Historie kinematografie nepatří jen hranému filmu – velmi brzy se začali objevovat animátoři. Jejich práce by vydala na samostatný článek a v roce 1937 už za sebou měli nemálo pozoruhodných experimentů i úspěšných grotesek.

Prvním celovečerním animovaným velkofilmem je ale Sněhurka Walta Disneyho. Strhla jak nádhernou animací využívající často překreslování fyzických herců, tak i samotným faktem, že snímek zářil barvami, což bylo stále výjimečné.

Některé přelomové filmy jsou doceněné až časem, význam Sněhurky byl ale zřejmý a Disney měl díky ní skokový náskok nad konkurencí. Ovlivnila nejen vizuální jazyk Disneyho, ale určila celý jeho étos. Cesta Disneyho k dnešní dominanci nebyla zdaleka přímočará, v 80. letech byla jeho animace v takové krizi, že ji od krachu dělil jen krůček. Sněhurčin odkaz ale přežil a daří se mu lépe než kdy dřív.

Stejně jako němý film nebyl nikdy tak úplně němý, ani černobílý film nebyl vždy tak úplně černobílý. Už Méliès ručně barvil jednotlivá filmová políčka, samozřejmě to ale nebylo ono. První široce uplatnitelnou barevnou technologií v hraném filmu byl Technicolor a jeho prvním velkým reprezentantem bylo pohádkové fantasy Victora Fleminga s Judy Garland v hlavní roli.

Čaroděj ze země Oz patří dodnes k nejúspěšnějším filmům vůbec. Z velké části jistě proto, že moment, kdy mladá Dorotka opouští Kansas a vystupuje z černobílého světa do světa barevné fantazie, navěky utkvěl v kulturním povědomí.

Publikum přijalo barvu s nadšením, filmaři a teoretici byli méně jednoznační. Někteří ji považovali za nevkusnou, jiní navíc za nerealistickou (Technicolor zobrazuje některé barvy výrazněji než lidské oko, jiné naopak tlumí). Během následujících třiceti let, zatímco cena barevného filmu klesala, se ale z #blackandwhite postupně stala už jen výsada režisérů, kteří hodně chtějí filmové ceny.

Zdálo se, že nic na světě nemůže kinematografii připravit o její prominentní pozici v zábavním průmyslu, tedy dokud nebyla vynalezena televize. Stejně jako v případě filmu samotného i televize byla dlouho očekávaná – koncepčně byla dokonce starší než samotná kinematografie. Úspěch filmu byl vlastně nečekaný, oproti tomu užitečnost televizního vysílání byla patrná a dlouho se usilovalo o jeho dosažení.

Mnohem větší technická náročnost realizace a především komplikovaná komerční dostupnost domácích přijímačů pokrok výrazně pozdržely, stejně jako druhá světová válka. Začátkem padesátých let už ale bylo jasné, že televize je zde a bude velkou konkurencí pro kina.

Ta tedy rychle vymýšlela, jak si pomoct. Jednou z atrakcí byla stereoskopie, neboli 3D, ta se ale příliš nechytla. Oproti tomu velký úspěch zažil CinemaScope, ve zkratce širokoúhlý film. Tvůrcům umožňoval nabídnout velkolepější a epičtější záběry než akademický formát 4:3 a tvořit tak podívané, jejichž dojem nejde reprodukovat na malé obrazovce.

Technologie vedla k výstavbě doposud nevídaných gigantických kinosálů a vyvrcholila tituly jako 2001: Vesmírná odysea či Lawrence z Arábie. Započal ji biblický epos Roucho režisérů Henryho Kostera a Leona Shamroye. Snímek samotný už dnes není tolik zajímavý, CinemaScope ale navždy změnil, co to je „velkofilm“.

V roce 1977 měl premiéru malý nezávislý film Hvězdné války, o kterém jste asi ještě nic neslyšeli… Každopádně se na něj docela chodilo. A pak ho pár lidí kopírovalo.

Ne, Star Wars jistě není třeba představovat. Možná by bylo naopak na místě vysvětlit, že nešlo o tak absolutní technickou revoluci, jak si možná někteří myslí. George Lucas je v mnoha ohledech velmi konzervativní filmař, který pracuje s odkazy nejen na své oblíbené historické události, ale i s poctami velkých filmařských mistrů.

Nejspíš právě kombinace starého a osvědčeného s dostatečnou špetkou nového způsobila obrovský úspěch, jaký Star Wars svého času zažily. V mnoha ohledech jde víc o revoluci marketingu než filmové techniky, přesto v nich samozřejmě najdeme několik novátorských trikových nápadů, které jsou tím úctyhodnější, když si uvědomíme, že mobil, který máme v kapse, má větší výpočetní kapacitu než celý Hollywood roku 1977.

Jurský Park je záminkou existence tohoto textu, takže jeho přítomnost jistě nepřekvapí. Spolu s Terminátorem 2 jde o film, který naplno odprezentoval nové možnosti digitální technologie a odstartoval revoluci, kterou o patnáct let dřív ohlásily Star Wars.

Sloganem snímku bylo: „Uvěříte, že dinosauři chodí mezi námi.“ A v tom se Spielberg rozhodně trefil. Zasáhl celou generaci dětí i mnoha jejich rodičů a vyvolal zájem o dinosaury, jaký by jim některé současné živočišné druhy mohly jen závidět. Jeho spolupráce se Stanem Winstonem vedla k chytré kombinaci praktických a digitálních efektů, která obstojí i dnes.

Všichni jsme jistě viděli mem s otázkou: „Proč má Jurský park lepší triky než Jurský svět?“ Odpověď? Technická vyspělost je podružná talentu lidí, kteří s technologií pracují. To není útok na stovky a tisíce talentovaných animátorů, ale na režiséry a producenty, kteří jejich schopnosti neumí adekvátně zužitkovat.

Na tomto seznamu jsme se zatím zabývali filmy, které svou technickou revolučnost okázale staví na odiv. Dává smysl, že právě takové si nejvíc pamatujeme a oslavujeme je. Existují ale i ty, jež dosahují nějakého výjimečného efektu a otevírají filmu nové možnosti, aniž by si to většina publika uvědomila.

Robert Zemeckis má na kontě oba typy těchto filmů. Jeho technický perfekcionismus a hračičkovství vedly například k jedinečné podívané Falešná hra s králíkem Rogerem, která mísí hraný film a animaci.

Skutečnou revolucí jsou ale neviditelné triky Forresta Gumpa, které dokázaly, že počítačová grafika už nejenže může tvořit atrakce, ale může i rozšiřovat svět zcela přirozeně a uvěřitelně. Potřebujete postavu bez nohou? Můžete obsadit kohokoliv a nohy odstranit v postprodukci. Potřebujete, aby vedle sebe stáli dva lidé, kteří se před kamerou nepotkali? Prostě dejte dohromady dva archivní záběry! Forrest Gump byl prvním krokem k dnešním blockbusterům, kde se režisér až ve střižně rozhodne, jaké oblečení mají jeho postavy nosit.

Animace si prochází svým vlastním, paralelním vývojem. I do něj ale samozřejmě extrémně zasáhl vývoj počítačů. Toy Story se příliš nevěřilo, ale Pixar si ji vydupal ze země a díky obrovskému finančnímu i kritickému úspěchu se rozpoutala skutečná revoluce.

Ne každý je z ní nadšený, klasická animace začala být někdy tak trochu izolovaná a podceňovaná. To ale nic nemění na tom, že některé z nejúspěšnějších a nejmilovanějších filmů posledních 25 let jsou počítačem generované animáky a CGI se v mnoha ohledech stalo symbolem rodinné zábavy.

Na první pohled se zdá podivné, proč vedle Star Wars a Metropolis zmiňovat středně povedenou komedii bratří Coenů. Přitom nejspíš žádný film nového století nepřinesl pro kinematografii tak velkou změnu – vskutku by se dnes nenašla produkce, která by revolucí Bratříčku, kde jsi? nebyla ovlivněna.

Jde totiž o první celovečerní mainstreamový film, kde každé jedno políčko obrazu prošlo digitální barevnou korekcí. Dříve vznikala barva analogicky a šlo tak trochu o alchymii – o reakci filmového materiálu se správně namíchanou chemickou směsí. Dnes už prakticky každý film zpracovává barvu pomocí počítače, což umožňuje doposud nepředstavitelnou úroveň rozsahu manipulace i kvality. Kameraman Coenů Roger Deakins byl první, kdo plně pochopil, že právě v tom je budoucnost.

Pán prstenů je dalším ze zdejších titulů, které spíš než konkrétní revoluční nápad přinášejí působivé užití všeho, co zatím kinematografie vymyslela. Pán prstenů symbolizuje spolu s Titanikem éru přechodu od analogu k digitálu a bere si z obou světů to nejlepší. Proto lze bez špetky ironie povzdechnout: „Takové filmy už se dnes nedělají.“

Detailní miniatury doplněné počítačovými triky, komparzisté podpoření unikátní digitální armádou s vlastní umělou inteligencí, falešné perspektivy, krásy Nového Zélandu a samozřejmě Glum, za jehož nominaci na Oscara lobbovaly davy. Pán prstenů je dodnes projekt, jaký nemá svou velikostí, přítomným talentem i obrovským viditelným úsilím mnoho srovnání.

Všichni jistě tušili, kam musí celý seznam mířit. Technické revoluce jsou dnes vzácné, ale Avatar mezi ně jistě patří. Přelomovým nebylo využití 3D – to se různě vynořovalo a zase mizelo prakticky po celou historii filmu. Nicméně vytvoření fotorealistického vtahujícího ekosystému prostřednictvím digitálních technologií nemá konkurenci.

James Cameron ve své tvůrčí megalomanii pokořil další laťku a pod záminkou jednoduchého milostného příběhu nabídl prostřednictvím jedniček a nul svět, na jaký si jde sáhnout. Avatar je film, do nějž se vstupuje, a aby publikum iluzi podlehlo, musel naplno využít všechny zbraně, které má kinematografie k dispozici. A ještě nějaké navíc.