Chrustyn
44 025 bodů •
6
Ducournau mi připomíná ženskou verzi Cronenberga. První půlka vtahujici a řemeslně skvělá. Druhá pomalejší a mimo závěru méně zajímavá a hravá.
Komentáře a recenze 8
Dle počtu bodů
filmfanouch6
12 644 bodů •
8
Bez Francouzů (bratrů Lumiérů) by film nebyl. Minimálně ne v nám známé podobě. Francouzská kinematografie tak rozhodně patří mezi nejdůležitější a nadále se rozvíjí. Jedním z nejvýraznějších zástupců současné francouzské filmové tvorby je poté Julia Ducornau, která se již pár let nazpátek se svým režijním debutem RAW projevila jako režisérka, která se ve svých filmech nebojí tak trochu provokovat, pracovat s černým humorem a leckdy koketovat s dobrým vkusem. Tímto směrem se vydává i její druhý celovečerní film s názvem Titan, který již stihl získat Zlatou palmu na Filmovém festivalu v Cannes. A opět je jisté, že Ducornau natočila něco speciálního a jen tak neviděného. Ducournau se nadále projevuje jako režisérka, která může ve velkém sednout fanouškům Davida Lynche či Davida Cronenberga. S druhým jmenovaným jí pojí především náklonost k body hororu, kterým Titan bezpochyby je. Zároveň Titan dokáže v divákovi vyvolat mnoho pocitů. Vzrušení, znechucení i uchechtávání. Ducournau totiž skutečně dokáže přijít s drsnými momenty, zároveň se nebojí uskočit k černému humoru. Je až překvapivé, že se tak kontroverznímu filmu povedlo vyhrát hlavní cenu na tak významném festivalu, již teď se Titan označuje za nejšílenější film, který kdy v Cannes Zlatou palmu vyhrál. Při vší té šílenosti ovšem má Ducournau výraznou jasnou vizi, která je skrze celý film vidět a i když je všech těch motivů ve filmu možná příliš moc a ne všechny dostanou adekvátní prostor, v součtu to do sebe vlastně zapadá celkem slušně. Příběhy dvou odlišných postav (sériová vražedkyně oplodněna autem vs. hasič potýkající se se ztrátou syna) se protnou a dohromady utvoří složitý vztah, kdy je každý z nich jiným způsobem šílený a dost možná i proto k sobě patří. I když začátek vlastně naznačí skutečně divokou divočinu, po první půlhodině se vlastně karty tak trochu obrátí a vše začne být poklidnější. Pořád se to neobejde bez linky se záhadným těhotenstvím a nepříjemných momentů, ve finále jde ovšem skutečně především o příběh dvou duševních vyvrhelů, kteří se skutečně ideálně našli. A vyvrcholení jejich vzájemného vztahu ve finále filmu dodává speciální tečku, kterou divák nemůže vyloženě odhadnout. Scénář Ducournau toho možná skutečně rozehraje až příliš a na vše není čas. V součtu je ve finále v Titanu možná nejzřetelnější hledání identity, je tam toho ovšem skutečně víc. Celé to vyznění je úmyslně provokativní, lehké střídání žánru poměrně funguje a především se na to hezky kouká. Ruben Impens umí pracovat s barvami, nebojí se kamerových hrátek a na Titan se na to díky němu hezky kouká i v momentech, kdy to úplně hezké být nemá a hezké ani není. Je možná překvapující, že film jako Titan vyhrál hlavní cenu v Cannes, rozhodně to ovšem neznamená, že by na ní kvalitami Titan nedosahoval. Jde spíše o překvapení v tom ohledu, že tak očividně provokativní snímek v Cannes uspěl. I díky skvělé Agathe Rouselle a vynikajícímu Vincentu Lindonovi ovšem vzniká skutečně příjemně nepříjemný zážitek, který svou cílovku dostane do kolen. Titan není pro každého a chce toho možná říct až příliš, o působivý film jde ovšem určitě. A je rozhodně stravitelnější a zajímavější než RAW.....
Klajnik
9 173 bodů •
6
Mám rád netradiční festivalové filmy, když jsou dostatečně bizarní. Titane ve mně mísil pocity znepokojení i pobavení bez toho, aniž by jedno narušovalo druhé. Dokázalo to být fyzicky znepokojivé, ačkoliv to nebylo explicitně násilné. To ale dává smysl. Rozškrábání si kůže mi je pocitově nepříjemnější než třeba uříznutá noha nebo vystřelený mozek. Film lze považovat za body terror. Taky to mělo super soundtrack, jak už avizoval ten sexy trailer. Též mě bavily takové detaily, jako třeba jak se ten týpek nastřeloval v koupelně a pak se napínal před těmi zrcadly jak Don Tefflon. Výsledný pocit však není pln nadšení. Film totiž občas nějakou scénou vyvolá smích nebo úzkost, ale jako celek příliš nefunguje. Byl totiž poněkud zmatený a nejasný v mnoha směrech. Některé z oněch nejasných směrů neberu, protože nevychází ze snahy dopřát divákovi svobodu k interpretaci, ale ze zkratkovitého a nepropracovaného scénáře. Kdybych kdysi neviděl film Crash od Cronenberga a nevšiml si Ballardovi předlohy, nevěděl bych nic o pokřivené sexualitě v důsledku nehody. Přesto je celý prolog bouračky a následném pusinkování auta velmi nepřirozená, plytká, zkratkovitá a neúspěšná. Protagonistka pak z nějakého důvodu zabijí. Nebylo mi známo proč. Snad ale proto, aby se příběh posunul a její osud byl provázán s osudem postaršího muže. Takhle si kvalitní práci nepředstavuji. Ačkoliv má film jisté kvality, tak trpí několika zásadními nedostatky, který výsledný dojem snižují. Některé nejasné směry však beru, protože mi jen poskytují možnost nad filmem dumat a prodlévat u něj i po skončení. Mohu se třeba ptát na smysl onoho titanu. Je to pevný kov odolný proti korozi. Jistá tvrdost je též znatelná v osobnostních rysech postav. Nějaká symbolika tu je, ale divák k jejímu rozšifrování není úplně vhodně nasměrován, přičemž si trochám mysliti, že většina lidí skončí u toho, že je to pěkně natočené, občas vtipné, občas šokující, chvílema nudné a že to vlastně ani moc nechápou, znovu by si to nepustili a víc se tím zabývat nebudou, protože masterpiece to pravděpodobně není. Proto taky dávám poměrně slabé hodnocení. Má to dostatečné množství nedostatků na to, aby můj výsledný dojem nebyl jasně pozitivní. Přišlo mi to však zajímavé, své dobré momenty to mělo a jako celek to zkrátka ušlo.
mojmir.sedlacek
6 286 bodů •
8
Vizuálně strhující, příběhově až příliš zamotaný, vyzněním provokující – takový je druhý film francouzské svérázky, nápaditě kombinující motivy rodinného dramatu s tělesným hororem. Více zde.
Deywik
4 987 bodů •
2
takhle ne..!
naineko
1 839 bodů •
6
Tak nevím. Upír z Feratu říznuty Cronenbergovým Crashem? Asi těžko. Z jedné části stojí film na až zvířecí fyzičnosti (která část publika donuti odejít), z druhé putuje někam do snového metaforismu (těžko hledám přiléhavé pojmenování). Přitom se spíš bere strašně vážně (v podstatě má jednu odlehčenější scénu, která ale kvůli osamocení odfunguje jalově), ale zároveň prdí na nějakou důslednost. Čirá krutost některých scén zavání samoúčelností. Našlapané tempo začátku rychle vystřídá pomalé prázdno (které část publika donutí odejít) s nádechem nicneříkajicí iluze, která sama netuší, jak má vlastně vyznít. Dějové přechody jsou nedomyšlené a celkem naivní (Lynch by to alespoň udělal prostě přiznaně divné). Těžko říct, co mělo být tou myšlenkou na pozadí. Tolik jinde zmiňované rodičovství? No... Asi ne. Lapálie mužského světa? Vzhledem k tomu, že jedinými zdravěji fungujícími postavami jsou, alespoň v tom miniaturním čase, kterého se jim dostalo, matka Alexie a matka Adriena... Snad? Možná? Jenže...