Boží ruka

Boží ruka je poměrně zvláštní film. Chvílemi se zdá prázdná a téměř k nepřežití, jindy se od ní skoro nejde odtrhnout. Sorrentino ji zřejmě natočil hlavně kvůli sobě (a pro sebe), což si jako z jeden z nejznámějších a nejvýraznějších evropských filmařů nového tisíciletí, který má v 51 letech na kontě několik prestižních ocenění (včetně Oscara za Velkou nádheru), nepochybně už mohl dovolit. Ve zralém věku se prostřednictvím média, jemuž rozumí nejvíce, pokusil vyrovnat s životní etapou, která jeho život v dobrém i ve zlém nejvíce ovlivnila. Jde o vyznání lásky k rodině, rodnému městu, umění, sportovnímu vzoru a o melancholické zamyšlení nad těžkostmi dospívání. Za opakované zhlédnutí (na rozdíl od svého oblíbeného Tenkrát v Americe) ale jeho výlet do minulosti úplně nestojí.