Sorrentino chce být novodobým Fellinim, ale vůbec mě neba. Jako reklama na Itálií to je fajn a díky krásným obrázkům bych tam vyrazil hned, ale jako film se to táhne jak smrad.
Lehce jinačí, než klasický Sorrentino. Ve filmu je použito mnohem méně diegetické hudby a až kýčovitých záběru (které i tak vypadají překrásně), než jsme byli zvyklí. Co však Boží ruka nedosahuje ve vizuálu dosahuje v tématech, kterých se dotýká. Film je totiž s největší pravděpodobností zatím nejdospělejší Sorrentino, a také režisérův nejvíce osobní snímek. Druhá polovina filmu je na mě až moc pomalá, avšak rozhodně se jedná o mnohem lepší film, než předchozí Oni a Silvio.
