Rasistické předsudky a umělecké sny. Armageddon Time je zpovědí mistra režie

Spielberg ve Fabelmanech, kteří posbírali sedm oscarových nominací, vzdával hořkosladkou poctu rodině a především filmu, jenž mu pomáhal přečkat formativní období dospívání a nasměroval ho k plnohodnotnému životnímu uplatnění. Armageddon Time, který loni v listopadu zamířil pouze do amerických kin, má méně sentimentální náplň. Gray sám sebe projektuje do dvanáctiletého Paula Graffa (Banks Repeta), jenž se na počátku 80. let touží stát slavným malířem. Sny mu však pošlapává rodina, jejíž předkové se do USA přistěhovali z Ukrajiny a přijali konzervativní styl života, a také škola, v níž se projevuje třídní a rasová diskriminace.

Podobně jako ve Fabelmanových sledujeme vnitřní boj umělce, jehož pragmatické okolí vidí budoucnost ve vzkvétajících odvětvích programátorského průmyslu. Paula podporuje jen oblíbený dědeček Aaron (Anthony Hopkins), jenž chápe význam skloubení vnitřních snů s lukrativním vzděláním. S rodiči (Jeremy Strong a Anne Hathaway) to má Paul složitější. Celou dobu jsme napojení na jeho dětskou perspektivu a chápeme jeho navenek rebelské, pro něj však přirozené a ryzí pohnutky. A ze série poměrně vyostřených konfrontací s rodiči vyrozumíme, jak komplikované může být proniknout k vlastnímu dítěti, které svět pochopitelně vidí růžovými brýlemi.

Armageddon Time je primárně o tom, jak takovou perspektivu s nástupem puberty ztrácíme. Paul se nejprve bez bázně staví proti nenáviděnému učiteli na veřejné škole, jenž si zasedl na jeho afroamerického kamaráda Johnnyho (Jaylin Webb). S ním si Paul rozumí, protože stejně jako on nepatří mezi populární mládež. Jenže zatímco protagonista zůstává nepochopený pro jeho odlišné umělecké cítění a vštěpenou neúctu k řádu a autoritám (a spoléhá se na to, že jeho matka kandiduje do školní rady a vše za něj vyřeší), Johnny se setkává s pohrdáním a odsouzením kvůli své etnicitě. 

Ne že by všichni byli rasisté. Minimálně moudrý děda Paulovi klade na srdce, aby v případě šikany a poznámek na adresu slabších či znevýhodněných neseděl v koutě a obětí se zastal. Zbytek rodiny, především pak starší generace, však nelibě nese, že Paul chodí do jedné třídy s „problémovými“ (a tedy černými) dětmi. Chtějí jej přeložit do soukromé školy pro „bílé a nadějné“, kam už chodí Paulův starší bratr Ted. 

Gray, jenž má východoevropské kořeny a sám obstaral scénář, přitom nemusí odbočovat k Johnnyho perspektivě, abychom si uvědomili další smutnou pravdu. Tedy že vysoká kriminalita a nezaměstnanost v řadách Afroameričanů není výsledkem nějakého „genu zla“, jak by argumentovala část Paulova okolí, nýbrž že jde o nevyhnutelné vyústění systematického tlaku a předsudků společnosti. Johnny sní o tom, že jej zaměstná NASA, a chce si najít důstojnou obživu, aby se vyhnul osudu babičky. Jeho opatrovnice totiž umírá v nuzném bytě a pro Johnnyho je poslední vratkou bariérou mezi svobodou a sirotčincem.

Když oba chlapci, jejichž porozumění nezvládne narušit ani plot Paulovy nové soukromé školy, probírají riskantní plán na zbohatnutí a útěk na prosluněnou Floridu, z jejich slov se zcela přirozeně derou silné emoce. A také pocit beznaděje, který na okamžik připomene i depresivního Půlnočního kovboje z 60. let. 

Armageddon Time, jehož název zřejmě inspirovala skladba od kapely The Clash, vypráví o světě, který každého neměří stejně. Ještě aby, když jedince už od školy hodnotí mocní elitáři prosazující své názory na společnost a politiku. Mecenášem Paulovy soukromé školy je byznysmen Fred Trump (John Diehl), reálná historická postava a otec bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa. V jediné scéně řeční před studenty rovněž Donaldova starší sestra Maryanne v podání oscarové Jessicy Chastain. Ta vyzdvihuje „nejskvělejší stát na zemi“, kde díky tvrdé dřině najdou uplatnění i ženy. Pro Johnnyho a další sociálně slabší v ní však evidentně místo schází.

Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. 

Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta s Marion Cotillard a Joaquinem Phoenixem, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, tento 110minutový snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout.

Pokud vás film zaujal, další inspiraci můžete načerpat v našem žebříčku nejlepších filmů v nabídce SkyShowtime.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů roku 2022 podle hodnocení uživatelů a uživatelek Kinoboxu.