Recenze filmu V úskalí

Komentáře a recenze 5

Chrustyn

44 055 bodů •13. 1. 2021

6

Sofia Coppola, mě před lety doslova uhranula filmem Ztraceno v překladu ale od té doby se míjíme. On the Rocks se mi na papíře jevil jako žánrově a příběhově hodně podobný snímek, ale i přes přítomnost Billa Murreye, se to Sofii ani tentokrát nepodařilo. Přestože se zde řeší důležité životní problémy, emočně se mě to nedotklo ani na minutu a pamětihodné scény, jako "tokyjské loučené" z výše uvedeného filmu, se tu neobjevují vůbec. Film začne, pokračuje, končí, nic mezi tím ani potom.

filmfanouch6

12 654 bodů •24. 10. 2020

8

Sofia Coppola je dcerou režiséra Francise Forda Coppoly, režiséra legendárních snímků jako trilogie Kmotr nebo Apokalypsa. Časem se vydala v otcových stopách a v roce 2003 vznikl její nejslavnější a nejlepší film Ztraceno v překladu, vyložená ukázka geniální a podmanivé filmařiny, která ukázala, že má Sofia podobně jako její otec vyloženě filmařský talent. V posledních letech se ale pro mně Coppola stala ztělesněním filmaře, který na své vrcholné dílo nedokázal ani částečně navázat- U Bling Ring jsem trpěl, A Very Murray Christmas mi přišlo cringe a remake Oklamaného byl vlastně celkem oukey....... akorát to prostě nebyl kdovíjak výrazný snímek, jenž by se zasloužil o to aby, filmovému divákovi zůstal v paměti. Částečně jsem tak už vlastně pochyboval nad tím, zda je Sofia Coppola schopná se vrátit ke svým počátkům a svého vrcholu. No a letos dorazil snímek On the Rocks a i když to tak vrcholná filmařina jako kdysi Lost in Translation není, tak je to velmi dobrý předpoklad toho, že Coppola v sobě pořád přece jen něco má. Odmysleme si teď na chvíli ten bizár A Very Murray Christmas a uvědomme si, že podobně jako u Ztraceno v překladu v kooperaci Coppola/Murray vzniká v samém základu vlastně stejně milý film, jako bylo kdysi dávno právě Ztraceno v překladu. Kulisy Tokia jsou sice tentokrát vyměněny za New York a Bill Murray sice hraje podobný typ, ale přesto též zásadně charakterně odlišný než v případě Ztraceno v překladu, skutečně jde ale mezi těmito dvěma filmy najít několik shodných a úsměvných podobností, které ale zároveň neznamenají, že by skutečně Coppola po 17 letech natočila duchovní pokračování. To opravdu ne. Tenhle film má jednu výraznou kliku a to díky tomu, že Bill Murray a Rashida Jones mají jako otec a dcera s velmi podivným vztahem výrazně povedenou vzájemnou chemii a veškeré jejich konfrontace díky tomu jednoduše stojí za to. Bill Murray si v tomhle ohledu bez problémů jede svůj herecký vrcholný standard a po dlouhé době (pomineme cameo v Zombielandu 2) jde vyloženě vyčíst, že si užívá, že zrovna hraje a to dost možná i díky tomu jak moc mu tenhle typ rolí sedí. A Rashida Jones zase potvrzuje, že jedna z těch hereček, která vlastně není slavná v tom pravém slova smyslu, přesto když se někde objeví tak to stojí za to. A takových výrazných rolí by Jones v blízké době zasloužila víc. Víceméně poprvé od Requiemu za sen z roku 2000 se jinak ve vážné (vážnější) úloze objevuje Marlon Wayans, který se pro mně účinkováním v peklech jako Pár nenormálních aktivit nebo Padesát odstínů černé stal ztělesněním herce, kterého už snad nikdy nechci vidět, přesto je ale skutečně fajn vidět Wayanse hrát dobře, fajn vidět, že má vůbec možnost něco si zahrát a předvést, že není úplné otravné poleno a především je fajn vidět Marlona Wayanse, po dlouhé době hrát v něčem co vypadá skutečně filmově a má to aspoň nějakou uměleckou vizi. Nevím, jestli to znamená, že Wayanse v podobných úlohách v blízké době uvidíme častěji, přesto bych to ale uvítal a vlastně bych mu díky tomu i všechny ty hříchy proti lidskosti (za kterými většinou stál i jako producent a scenárista) vlastně odpustil. Velmi fajn tu jinak je i Jenny Slate nebo Jessica Henwick, která má v poslední talent se projevovat čím dál tím více a už tak trochu začínám chápat, proč se najednou s jejím obsazováním roztrhl pytel. Na rozdíl od Ztraceno v překladu nemá V úskalí tak zajímavé charaktery a ani samotným příběhem či vizuálem tak razantně nestrhne, přesto je to ale ukázka takového filmu, který očividně točí člověk co má filmy nejenom rád, ale skutečně je umí točit. Nevadí tak vlastně, že je V úskalí ,, pouze´´ velmi příjemnou filmařskou jednohubku, která nemá potenciál utkvět divákovi v hlavě na nějakou výrazně delší dobu, protože je to pořád velmi fajn. Coppola napsala funkční a dostatečně emocionálně působící scénář a dle toho následně vznikl fajn film, který sice na Ztraceno v překladu nemá, přesto je to ale částečně velmi fajn návrat Sofie Coppoly ke svým kořenům a vůbec bych se nezlobil, kdyby v podobných vodách zůstala i u svých příštích filmů. Pokud dopadnou alespoň nějak tahle, tak budou stát za to a já je uvidím moc rád......

Martrix

2 452 bodů •2. 4. 2021

7.5

Někomu může V úskalí připadat málo vtipné a vlastně nepříliš zajímavé povídání, postavené jen na hercích a solidních dialozích. Chápu, ale nesdílím. Vedle akčních spektáklů, hrubozrných rádobykomedií a nekvalitních sci-fi filmů, je nejnovější počin Sofie Coppoly jemné pohlazení, jakého je schopná asi jen žena. Pokud bych měl napsat o čem to bylo, tak já viděl příběh o tom, kam můžou přivést ženu s pochybami předsudky a okolím podporovaná nedůvěra v partnera. Jak moc je nejistota a názory druhých toxická, pokud nevěříte svému úsudku a nemáte důvěru v člověka, který je vám nejbližší. A ve druhé vlně nám Coppola ukazuje, že přestože mohou mít dcera a otec (kdokoliv), naprosto odlišné názory a životní cesty, může mezi nimi být s trochou respektu krásné pouto. Mohlo to být pojmuto jako hutné drama, ale v podání Coppoly je to lehce úsměvný příběh ze života, okořeněný postavou Billa Murraye, který si jako vždy krade film pro sebe. Tady je to ale úplně v pořádku, protože taková je i postava, kterou představuje. Navíc v mém případě se mu to tak úplně nepovedlo, protože Rashida Jones je přesně můj typ, takže ... . Díky sympatickým postavám a pampeliškovému feelingu, to hodnocení trochu přifouknu.

AtemuLukas

2 432 bodů •28. 9. 2024

6

komedie, která není ani komedie. Drama, co není ani drama. Tak nějak by se dal popsat tento film. Teď to neberte špatně, je tu náznak filmu Ztraceno v překladu, avšak tady to nepůsobí tak dobře. Možná to bude tím, že tady je ten příběh trochu nevybalancovaný a působí tak, že režisérka vlastně nevěděla, jak ten film uchytit. Na jednu stranu tu máme ženu, která se obává nevěry svého manžela a její otec jí má pomáhat v dokázání nevěry a na druhé straně tu máme snahu dcery sblížit se s otcem, kde zažívá vtipné momenty. No a to nepůsobilo, jako dobrá kombinace. Ale budiž. Vadilo mi spíše něco jiného. Chápu, že v dnešní době musí být moderní páry, kdy je běloška vdaná za Afroameričany, nebo LGBTQR+ páry, ale bože, to nemohli vybrat lepší manželský pár, jak tyhle dva? Jako chemie je mezi nimi téměř nulová a vůbec se k sobě nehodí nemluvě o jejich dětech. Na druhou stranu to je asi jen můj problém. Film má podobné tempo, jako Ztraceno v překladu a i když je podobný i dějovou myšlenkou, tak přeci jen tento počin se mi líbil dost méně. Moje hodnocení tedy je jen za Billa. Dávám 6/10.