Úplně to vidím, kámo...americký remake s názvem Captain Thunder: Dr. Black Death. V hlavní roli Ryan Reynolds aka cpt. Thunder, Tessa Thompson aka reportérka, nějaký sweetgay jako přicmrndávač a záporák s tváří mladého začínajícího běloherce. Hudební podmaz...cool rapíček. Přece se kurňa nebudu dívat na ty slovanské neznámé ksichty a poslouchat u toho ruský písničky. Navíc....ty vole, vždyť se to odehrává v nějakým fiktivním Petrohradě. To asi ti rusáci chtěli obšlehnout Gotham. Vždyť oni vlastně vyprávěli dost podobnej příběh. Představ si, že by jsi spojil postavu Batmana s Jokerem a proti nim postavil policajta ...toho Gordona. Ale byl by mladší a solitér. Prostě příběh ve stylu Nolanova Batmana, ale němarvelovsky, skólko po rusky, prostě postava inspired by Putin...chacha. Ale tak jako jo...vcelku to fungovalo, triky byly dobrý a akce fungovala na jedničku, to zase jako jo. Ani ta hudba nebyla úplně strašná. A co bylo tedy blbě? No...bylo to hodně dlouhý. Sice jsem se nenudil, ale místy jsem se ani tak úplně nebavil. Ale zase když o tom tak uvažuju....oni amíci ten remake stejně zprasí. On je vlastně Major Grom dobrej tak, jak je. Moderně natočená akčňůvka v neotřelých kulisách, s neokoukanými herci a vcelku dobrou zápletnicí. Tak mě vlastně napadá...asi je to jeden z nejlepších novodobých ruských filmů, který jsem viděl a v mnoha ohledech dává na zadel akčním rádobyspektákulinám, jako byla třeba Netflix slabota Red Notice, nebo 6 underground: Tajné operace. Takže mrkni na to, kámo, moc neuronů ti u toho nepochcípá.
Víc než osud samotné Lídy Baarové mě zaujalo, jak snadné je ocitnout se v roli padoucha jen proto, že jste na očích víc, než nějaký Honzík z pekárny, který si v době protektorátu nechal říkat Hanz a byl jeden z těch statisíců führerfans, kteří nejdřív vítali Němce a podíleli se na likvidaci židů, pak vítali Rusy a skandovali při věšení Němců i Čechů a nakonec zakotvili jako členové KSČ, kde si to pro změnu vyřídili s buržousty... . Třeštíková pomocí dobře zvolených archivních záběrů, poskládala souběžně s příběhem Baarové svědectví o pokrytectví a krutosti, jaké jsou lidé schopni, pokud dostanou příležitost. Nevím jestli to byl záměr tvůrce, ale z pohledu Baarové a nejspíše mnoha dalších, šlo "jen" o změny režimu...při nichž nikdo nemohl tušit, do jaké obludnosti narostou. A to jak v případě nástupu Hitlera, tak komunistů. Touto optikou pak nemůžete v Baarové vidět vlastizrádce, ani se pohoršovat jejím vztahem s Goebbelsem. Nemůžete se divit, že se bála o svoje bezpečí a snažila se utéct. Vždyť i dnes je mnoho lidí, kteří pracují v Německu, nebo Rakousku a kdoví, jak by se v případě vyhrocení vztahů zachovali a na které straně hranic by zůstali. Pokud tedy selhala, tak snad jen v úsudku. Ale jistě ne víc, než miliony jiných žen před a po ní, které zaslepila láska. Díky své kráse, byla v neustálém pokušení ze strany všech vlivných mužů té doby a i když na sebe jistě nepověděla všechno, tak jakékoliv odsuzování není na místě. Nebylo mi jí vysloveně líto, ale bylo mi smutno a pocítil jsem vůči ní i respekt, protože tohle by každý asi nedal. Nejvíc smutno mi ale bylo, když popisovala jak velká úleva a štěstí pro ni bylo, když se jí povedlo utéct z Československa. Přitom pro mnoho z nás, je jedním z klenotů naší kinematografie. Ve všech ohledech zajímavý dokument, Třeštíková tohle opravdu umí. I když bych bral některé výpovědi Baarove s rezervou, pořád zůstává spousta materiálu, který vás přiměje k zamyšlení a možná i revizi svých názorů jak na ni, tak na dobu, ve které žila.
Nikdy by mě nenapadlo že chlápek, který mě kdysi okouzlil poetickou, rozvernou a vtipnou Amélií z Montmartru, mi zkazí den jedním z nejhnusnějších fantasy příběhů, jaký jsem viděl. Stylisticky je to parádní, vizuál neživých předmětů je dokonalý. Děti, představitelka Drobka speciálně, jsou kouzelné a bizarní postavy skvěle obsazené i zahrané. Spousta vynikajících a velmi neotřelých nápadů a s tím souvisejících scén, vytváří hravou směsici smrdutého fantasy artu...který nesnáším. Mám prostě problém s příběhy o pokřivenostech, které se odehrávají ve světě, kde slunce svítí jen aby vám vypálilo oči, hudba hraje jen aby z vás udělala zabijáka a láska vede nevyhnutelně k tomu, že vás zabijí. A neospravedlní to ani ty dvě hřejivé scény v závěru, ani happyend, který už tu slizce úchylnou atmosféru nemohl překrýt. Tento film strkám do šuplíku k "pohádkám" J. Herze, kterého považuji za krále hnusného artu. Totálně mimo můj vkus a preference. A to jsem si myslel, že největším úletem Jeuneta byl Vetřelec: Vzkříšení. Zlatej Alien.
Sally Hawkins pro mě má zvláštní kouzlo, takže ať už je v jakékoliv roli, tak z ní nemůžu spustit oči. Postavy které hraje, díky tomu vnímám mnohem opravdověji, než jen jako imaginární figury, jak jsou popsané ve scénáři. V tomto filmu mám navíc poprvé možnost vidět ji mladou. Celá Poppy, povahou i vzhledově, dokonce i povoláním, představuje ženskou, kterou jsem vždycky chtěl. Přiváděla by mě k šílenství. Jistě, ale vedle takových sluníček je velmi snadné, si jako šílenec připadat. Poppi je třicetiletá žena, která byla obdařena darem životního optimismu a radosti ze života. Život není peříčko, tak proč ho ještě dramatizovat negativním přístupem a škarohlídstvím. Jenže zdaleka všichni to tak nemají, což pocítí i sluníčkovka Poppy. Leigh namíchal první polovinu filmu tak, že se člověk uculuje a moc té praštěné a usměvavé ženské přeje, aby to štěstí tvořené prostými, ale důležitými věcmi neskončilo tvrdým pádem. Je to o nastavení diváka, jestli vnímá živost jako stav pohody a radosti, který občas přeruší nějaká nepříjemnost, nebo jestli bere život spíš jako sled povinností a útlaku, který občas prosvítí šťastné chvilky. A právě takový nešťastný a tím pádem zlostný člověk vstoupí Poppy do života. Leigh chtěl nejspíš ukázat ten kontrast a přimět diváka, aby se aspoň vědomě občas pokusil být víc jako Poppy, než jako Scott. Ale možná se jen chtěl podělit o tu radost, že někoho takového zná a dát některým mužům naději, že sluníčka jako Poppy existují.
Těžko hodnotit přes dvacet let starou bondovku jinak, než pocitově. A přestože je Brosnan sympoš, Sophia opravdu krásná a záporák v podání Carlylea má dostatek charisma...nezmůžu se na víc, než chladné...většinu času jsem se sice nenudil, ale ani vysloveně nebavil. Možná je to tím, že žánr přepálených akčních blockbusterů neberu s dostatečným nadhledem. Na druhou stranu...bondovky s Craigem i poslední M:I se mi líbily. Jeden svět nestačí, přesto ze všech brosnanovek trochu vyčnívá a asi je nejstravitelnější. Zápletka je vcelku ok a začíná se tady projevovat i to, co mě bavilo na pozdějších 007. Je to víc a víc osobní. Pravděpodobně na tom mají podíl pánové Neal Purvis, a Robert Wade, kteří sice i tady vystavili Bonda opravdu velké akční náloži, ale pořád zbyl čas i na další postavy. Bohužel jsem měl pocit, že se v takové poloze necítí Brosnan nejlépe...bylo to jako postavit Shreka mezi sedm trpaslíků. Přesto mu nelze nic moc vyčíst, protože ty zdlouhavé scény, kdy všichni ví, že to dobře dopadne, že se to Bondovi zase povede...protože postava Bonda je odsouzena dosáhnout vždy svého...ty scény mě prostě nudí. A nejspíš je to i důvod, proč jsem byl nadšený z Casina Royal, kde Bond snad poprvé zakusil tvrdou ránu, kdy se mu někdo dostal pod kůži. I když je srovnání trochu nefér, vysvětluje to moje nižší hodnocení. Postavy, kterým se nedá dostat pod kůži, jsou mrtvoly, figurky v rukou scénáristů a jejich úkoly mi nepřipadají moc důležité, když k těmto postavám nemám žádné sympatie a vlastně je mi jejich osud ukradený. A přesně to je můj problém se starými bondovkami. Než přišel Craig, bylo to o chlápcích, kteří srkají Martiny, osouloží koho si zamanou, zabijí kohokoliv, kdo se jim postaví a splní vše, co dostali za úkol. U toho trousí vtípky a tváří se, že jsou vždy nad věcí. Takhle ploché, nejsou ani postavy ve 2D animácích. Pozitivní je, že v této bondovce se to pomalu začínalo měnit k lepšímu