Recenze filmu Neruda

64%

Komentáře a recenze 5

Dle počtu bodů
ZkuKol
12 290 bodů
6
Pokud je smyslem filmu probudit zajem o zivot Pabla Nerudy a jeho diło, pak se da v mem pripade mouvit o uspechu. Na druhou stranu jsem mel problem neusnout, hodinky jsem sledoval kazdych deset minut a minimalne polovina sdeleni jsem nerozumel. Proc se meni ostreni, prace s pozadim, obcas se odkazuje na klasicka filmova dila, casto se veci opakuji a v zaveru se spekuluje o tom co vse o Nerudovi je pravda - proste se nabizi spoustu otazek bez odpovedi. Trosku zamrzi ze vidime jen kousek Nerudova zivota - zazil toho dost. Je to proste zajimave zpracovani zajimaveho tematu, ktera ovsem zapomina, ze divak potrebuje film vic nez jen vydrzet... 50%
jaro.mir.mara
4 542 bodů
8
Subverzivní Larrain dekonstruuje nejen Nerudu. Pod jeho taktovkou historicky významné postavy nežijí jen pro pohyb velkých dějin. Ale také například pro své ego, brakové detektivky, sex a chlast. Snímek je vystaven jako subverzivní a dekonstrukční také co do žánrových zvyklostí a co do formy (která pro repetitivnost brakových nebo dobou překonaných prvků nenechává moc prostoru si myslet, že v případě špatného nasvícení, duplicity promluv nebo směšně okaté jízdy ve vozidle před plátnem nešlo o záměr). Způsob vyprávění komunikuje s dějem a naopak (například: brakové detektivky jsou ve filmu nejen zálibou hlavní postavy, ale také materiální kulisou v podobě knih, prostředkem iniciace vedlejší (?) postavy, ale i v mnohém dominujícím žánrem samotného filmu - obdivovaným i lehce vysmívaným zároveň). Nerudovou rolí je být i nebýt hlavní postavou. Není nám dáno jistoty, zda sledujeme jeho vyprávění nebo vyprávění ve vyprávění "vedlejší postavy," která nás provází v roli vypravěče svého příběhu po celou dobu snímku. Vypravěče k smrti vážného, domněle poetického, ale ve skutečnosti nepatřičně ambiciózního a nedůležitého. A nebo je možné na věc koukat tak, že zkrátka sledujeme reprezentaci jedné epizody dějin plnou inscenovaně hlavních a vedlejších postav, kdy vidíme, že některým je z ne až tak snadno obhajitelných důvodů připisována větší důležitost, než jiným (což je o to křiklavější u komunistického hnutí). Larrain si tedy pohrává s žánry, s vrstvami vyprávění, s reprezentacemi hlavních postav i dějinných událostí a v důsledku tedy i s divákem samotným. Nenabízí uhlazenou jistotu, ale naštěstí ani neutopí diváka, protože jen málokdy dění na plátně rozvolní možná až příliš. Hodně příjemná a správně poťouchlá kritika romantizace střetávání světonázorů.