Jaro roku 1941 - poslední mírový den Jugoslávie před vpádem německých vojsk. Rozhrkaný venkovský autobus nabírá postupně cestující, kteří jedou do hlavního města. Cesta autobusu je metaforou konce jedné epochy, která v sobě nese nejrůznější fobie, strach a touhu po lepším životě. Stejně tak, jak se autobus blíží k cíli a atmosféra uvnitř spěje k výbuchu nesnášenlivosti a podezírání, blíží se nová utrpení pro celou zemi, jejichž předzvěstí jsou první německé bomby dopadající na Bělehrad. S neobyčejnou jemností a citlivostí se ve filmu střídá komická a tragická poloha, kterou do magických dimenzí posouvají svým zpěvem dva cikánští chlapci.
Podnikavá rodinka v meziválečné "autobusové dopravě" , zajímavé osazenstvo a syrová uvěřitelná jugoslávská roadmovie, která na mě působí, jako by byla natočena mnohem dříve, než v roce 1980. Humor velmi podobný tomu našemu, vše s nadsázkou, přesto s grácií. Zajímavý snímek.
Ve staré dobré královské Jugoslávii se schyluje k válce, kterou má každou chvíli zahájit německá invaze. Němci obsadili celou Evropu a nenechají ani tady semínko. Podle jedné postavy – cestovatele v černém obleku jménem Brka - mají Němci přinést do Jugoslávie řád a disciplínu. Z jedné malé vesničky vyráží po nezpevněných polních cestách rozhrkaný a hustě kouřící vesnický autobus, který řídí Misko, obyčejný a trochu prostý synáček majitele a průvodčího v jenom. Ten je velice nerudný člověk, potrpí si na předpisy a za lístky si účtuje nehorázných 200 dinárů. Posádku tvoří bývalý voják srbské armády, zpěvák, proněmecký Brka, mladý čerstvě oddaný páreček, týpek trpící tuberkulózou (velice tragická a věčně odstrkovaná postava) a chvílemi také jeden myslivec a další. Po cestě zažívají spoustu patálií – nejprve s myslivcem, kterého nechce průvodčí nechat nastoupit při nouzovém zastavení, ale donutí jej běžet 200 m na zastávku. Později jej však z autobusu vyhodí, protože jeho zbraň vystřelila díru do střechy a ohrožuje život celé posádky. Následuje zastávka na prasečí farmě, kde vidíme vyvržení prasete a majitel se synkem přiberou další pasažéry – dvě selata, což e posádce moc nelíbí, ale mají smůlu. Dále jsou díky vojákům nuceni jet mimo státní cestu přes pole, které však vlastní jeden starý děda a chce po nich poplatek. Pan průvodčí si však vezme dvakrát tolik, byl to hold dost prohnaný chlápek. Dědula má čtyři silné syny, kteří se postarají o to, aby byly peníze zaplaceny a také propíchnou jednu gumu. Mezitím si také naši pasažéři střihnou pohřební průvod pro zavražděného učitele. Náš čerstvě oddaný páreček se začne muchlovat v autobuse a líbilo se mi, že podle předpisů museli mít oddací list – tohle pravidlo bych ocenil ve veškerém veřejném prostoru. Nakonec dali své lásce průchod v jednom lesíku, kde nevěsta ukázala také své kozi a celá posádka autobusu je nestydatě sledovala (hlavně Brka měl řeči, přitom se rád podíval), až to pokazil ten tuberák svým kašlem a bylo po zábavě. „Tati, já to chci taky dělat“ říkal Misko, otec mu odpoví, že on taky a já se přidávám. Další patálie přišly s neúnosným mostem, jehož stav výrazně přecenil Brka a po opření se o ztrouchnivělé zábradlí zahučel do řeky. Nakonec si udělají pauzu s jídlem – ogrilují maso, dají si k tomu chleba a zapíjejí to rakijou, ale sotva se chystají odjet, tak jim bus zabaví jugoslávská armáda. Ta jej naštěstí vrátí, zato Misko se však nechá přesvědčit a narukuje. Mezitím se zpěvák snaží za každou cenu přebrat a sbalit nevěstu, protože je fakt hezká a on jako zkušený muž ji nabídne více, než ten její mladíček. Ona to dost dobře ví a nakonec to vypadá, že ženich utře. Následuje závěrečná část cesty, kdy vysloužilý voják zapomene na místě zastávky peněženku, a ačkoliv se mu ji snaží myslivec vrátit, tak neuspěje a z krádeže jsou posléze obviněni nebozí cikáni, kteří dělali po celou dobu filmu tak krásný hudební doprovod. „Za Beograd“ „Ooo jo jooo“. Bělehrad však není úplně ideální destinace a lidé odtamtud spíše odjíždějí kvůli nebezpečí náletu, a letecké bombardování skutečně přijde. Bomba dopadne těsně vedle autobusu a tím poměrně hořce zakončí tento vtipný, místy tragický a konec jedné epochy ukazující snímek, který mě utvrdil v tom, že v jugoslávské kinematografii se najde dost kvalitních kousků.
V závěrečné scéně se původně měla po městě potulovat divoká zvířata z vybombardované zoo, k čemuž skutečně došlo během bombardování Bělehradu v roce 1941. Inspirací pro scénáristu Dušana Kovačeviče byl ve skutečnosti starý novinový článek o této události. Bohužel v době natáčení zemřel dlouholetý prezident komunistické Jugoslávie Tito, což mělo za následek prodloužení období smutku a zrušení všech zábavních aktivit v zemi, včetně cirkusového turné, které mělo zajistit zvířata pro tuto scénu. Protože práce s nevycvičenými zvířaty ze zoologické zahrady byla považována za příliš nebezpečnou, museli tvůrci od tohoto nápadu tehdy neochotně upustit. Nápad však byl použit v úvodní scéně filmu "Underground" (1995) režiséra Emira Kusturici o 15 let později.
Od roku 2016 je film zařazen na seznam 100 srbských filmů (1911-1999) a je chráněn jako kulturní dědictví velkého významu.
První volbou pro režii tohoto filmu byl údajně režisér Goran Paskaljević.