Články o Pokoj

Jak rozeznat dobrého herce od špatného? To je záludná otázka do pranice, která si nakonec vždy žádá subjektivní ohodnocení. O talentech Branda, Nicholsona, Streep či Pacina asi polemizuje málokdo, ale takový Nicolas Cage to má padesát na padesát. Speciální kategorií filmových hvězd, jež fotogeničnost samozřejmě definuje, jsou ryzí sexsymboly, především ženy s vizáží a projevem sebevědomé divy módních parketů. Jejich popularita v přece jenom falocentričtější společnosti přirozeně neopadne a úspěch řady krásek (stejně tak atraktivních herců), jejichž herecký rozsah se veřejně zpochybňuje, svědčí o širokém rozptylu charakterových možností v hollywoodském mainstreamu.

Joan Crawford se narodila před 120 lety. Z velké části právě podle této absolutní herecké ikony vznikla stereotypní představa toho, jak vypadá profesionální hollywoodská star. V tom dobrém, ale i v tom špatném. Na jednu stranu neúnavná dříčka, která se vypracovala z ničeho a každý kus své osoby věnovala kariéře. Na druhou stranu excentrická a zlomená žena se zcela nefunkčním osobním životem. Její dcera Christina vydala nedlouho po smrti Joan výbušnou knihu Mommie Dearest (Drahá maminko), která se od té doby stala maskotem všech „tell all“ biografií. Popisovala v ní předně údajně šokující počínání Crawford jako matky. Na její motivy promptně vznikl film, který se měl předvést to nejlepší, co může Hollywood nabídnout. Stal se však jedním z nejslavnějších průšvihů všech dob.

Zapálené debaty o nejotřesnějších snímcích končí ve stejných slepých uličkách jako pře o těch nejlepších. Každý máme trochu jiná kritéria a shodnout se na tom, jaké (ne)kvality jsou skutečně zásadní, bývá často neřešitelné. Proto může být zajímavé poslechnout si pohled zvenčí – tedy od někoho (či spíše něčeho), kdo k těmto otázkám přistupuje co nejméně subjektivně.

Kariéru Nicolase Cage obestírají legendy, memy a do jisté míry i posměšky nad výběrem některých rolí. Jestliže jeho profesní dráhu postihl symbolický i praktický bod obratu, muselo k tomu dojít roku 2006 po uvedení nechvalně proslulého Rituálu (The Wicker Man). Skvěle obsazený remake klasického stejnojmenného hororu z roku 1973 pomyslně zradil temnou a šokující auru originálu, když zapojil bizarní černohumorné prvky a Nicolase Cage nechal přehrávat stylem, jehož se v následné dekádě zbavoval horko těžko. Režisér Neil LaBute po letech zavzpomínal, že teatrálnost filmu vycházela zejména z kolize několika zamýšlených přístupů.

Toxický mstitel z roku 1984 platí za nejznámější béčko studia Troma, jehož produkce pravidelně plní program Festivalu otrlého diváka a dalších akcí zaměřených na filmařské srdcovky, jejichž autoři měli víc nadšení pro věc než klasického kinematografického vzdělání či talentu.

Uplynuly dvě dekády od premiéry nejlepšího nejhoršího filmu všech dob. The Room Tommyho Wiseaua se musí zažít. Jeho řemeslná i vypravěčská nezvládnutost nejde docenit v textu ani Youtube sestřihu. Smršť hlášek a vtipných situací, jež byly zprvu myšleny smrtelně vážně, je neodolatelná. Zároveň se jedná o snímek, který v sobě má kus jedinečné syrovosti a autenticity právě proto, že jeho tvůrce je zcela neschopný námi manipulovat.

Dvacet let po premiéře kmotra pokleslé kinematografie, kultovního vztahového dramatu The Room (Pokoj), se původem polský režisér, scenárista, herec, obchodník a velký narcis Tommy Wiseau vrací za i před kamery v novém celovečeráku. Je jím smrtonosná černá komedie Big Shark, která dle čerstvě zveřejněné upoutávky dostává svému názvu i pověsti netradičního tvůrce. Na New Orleans se přižene obrovský krvelačný žralok, s nímž si bude vědět rady jen trojice hasičů. Pokud jste toužili vidět mix The Room a Žraločího tornáda, čeká vás filmový svátek.

Některé filmy jsou tak mizerné, až jsou geniální. Přesně takový kousek dokázal v roce 2003 přivést na svět Tommy Wiseau, když natočil dnes již legendární The Room. Režie, střih, herecké výkony, nic z toho ve filmu nefunguje. A je ohromná legrace to sledovat.

Někdy má člověk chuť zhlédnout film o dualitě lidského údělu a metafyzické hodnotě alegorických juxtapozic. No a jindy chce vidět něco o tom, jak rozcapené Američany honí po národním parku zfetovaný medvěd a trhá je na kusy. Nabídnout silný zážitek v obojím je umění. Svým způsobem.

Ačkoli většina tuzemských diváků a divaček nedá na naše pohádky dopustit a mnohdy přehlíží jejich zjevné nedostatky, na počátku cesty k pomyslným zlatým érám 50. a 70. let stály dva obskurní projekty, které mají potenciál být nejkultovnějšími a zároveň nejhoršími filmovými díly československé tvorby.