Medvěd na koksu je ke své škodě překvapivě střídmý film, svůj účel přesto plní poměrně dobře

Cocaine Bear neboli Medvěd na koksu patří mezi „plakátové filmy“. Tedy takové, u nichž jako první vznikne plakát, v tomto případě hrozivá šelma v oblaku bílého prachu, doplněná absurdním titulem. Cílem bývá evokovat roztomilou šílenost a nevázanost, aby chtěli lidé tu drzost vidět na vlastní oči. Samotný film se pak nějak vyplivne, dobrý být nemusí. Kariéru si jím nikdo nebuduje, a jakmile je jednou vybráno vstupné, úkol je splněn. Reklamace plytkého diváckého prožitku v důsledku nízké umělecké kvality se u pokladen nepřijímají.

Medvědovi na koksu bychom ale křivdili. Chopilo se ho mainstreamové studio a režie se ujala populární herečka a komička Elizabeth Banks s mnohaletou zkušeností před kamerou a pár režijními zářezy. Výsledek tedy oplývá production values, know-how i slušným hereckým obsazením. Jedná se o „opravdový film“, nikoli líný cash grab. Sledujeme příběh volně (a „volně“ je důležité slovo) inspirovaný skutečnými událostmi z roku 1985, kdy v americké divočině skončilo pár kilo kokainu. Bohužel ho snědlmístní medvěd a byla mela. Jsme svědky smyšlené verze událostí, kdy místo brzkého skonu, jak tomu bylo ve skutečnosti, začne po parku nahánět a vraždit všechny, kteří mu přijdou pod ruku.

Snímek má milosrdných 95 minut, za což bychom v době nastřelených stopáží měli automaticky přičítat procenta. Prospěl by mu možná prostřih na 80 minut, ale takovou odvahu by dnes americký producent zkrátka neměl. Scenáristovi Jimmymu Wardenovi slouží ku cti, že za tuto dobu dokáže představit zhruba desítku postav, z nichž každá má unikátní osobnost a přesvědčivou motivaci, proč je v parku a nevezme nohy na ramena, když se dozví o přítomnosti zfetovaného predátora.

Parta drogových překupníků chce zachránit zbytek ztracené dodávky a ve stopách jim jde policie. Zároveň na místě pátrá matka s rangery po ztraceném páru dětí. Nikdo není opravdový záporák, prostě lidé se svými cíli. Dokonce i jednotliví členové zločinecké organizace mají osobní konflikty – ovdovělý mladý muž (Alden Ehrenreich) chce svět zločinu opustit, jeho otec a šéf celé operace (Ray Liotta, pro nějž jde o poslední film uvedený po jeho skonu) se ho snaží přesvědčit o opaku.

Nejde o složité motivace ani o bohatý, psychologicky propracovaný děj. Stejně tak medvěd nesymbolizuje hněv přírody ani boží trest. Nic nemá přesah, ani když se budeme hodně snažit. Toto ošetření ale stačí k tomu, abychom postavy poznali a nebylo nám jedno, jaký osud je čeká. Talent herců (včetně character actress Margo Martindale, příznivci BoJacka vědí) pak umí sem tam vystavět i povedenou komediální scénu.

Co se však týče akce, narážíme na největší kámen úrazu. Tvůrci se uchylují k relativně střídmému zpodobnění násilí, jež má navíc nepříjemně digitální pachuť. Medvěd je komplet počítačově animovaný, což zkrátka není ono. I chlápek v nepřesvědčivě padnoucím obleku by se určitě postaral o lepší zážitek. Reagovat na něco fyzicky přítomného a spekulovat o tom, jak se podařilo realizovat praktický efekt, by bylo zdrojem zábavy samo o sobě. Tento prvek ztrácíme, když odpovědí na vše je: „Zařídil to VFX tým.“

Největším hříchem filmu je, že nakonec ucukne a nenaplní zcela svou premisu. Když jdeme na flák o medvědovi na koksu trhajícím lidi na kusy, mohou producenti s jistotou předpokládat, že se nebojíme nějakých těch cákanců krve ani poletujících vnitřností. Snímek má ve Spojených státech rating R a do kina nemohou bez doprovodu lidé mladší 17 let, tvůrci tedy měli volnější ruce co do zobrazení násilí. Proč toho tedy, probůh, nevyužili?

Banks se soustředí na interakce postav a veškerou nápaditost vkládá do nich. Samotný medvěd jako by pro ni byl tak trochu zátěží. Zatímco předpokládáme, že střety se sjetým zvířetem budou vrcholem filmu, Banks svůj autorský zájem uplatňuje mimo tyto okamžiky a rozhodně neumí docenit hororový ani komediální potenciál hyperrealistického násilí. V obou principech smočí nohy, ale neponoří se. A tohle opravdu není kus, kde jsme zvědaví na subverzi našeho očekávání. Chceme vidět medvěda ověšeného střevy koupat se v kaluži krve a chceme ho hned!

Cocaine Bear je případ profesionálního filmu, který se pokusil imitovat antikvalitu béčkového braku. Problém je, jak nejlépe popsala Susan Sontag během své studie campu, že docílit efektu, kdy k špatnému či nevkusnému dílu cítíme sympatie, nejde uměle. Nedílnou součástí takového zážitku je totiž vědomí, že za jeho vznikem stojí upřímnost, touha něco říct nebo i jen blbnout. Produkce jako Birdemic, Sharknado či Titanic 666 se dočkají pomíjivé pozornosti na sociálních sítích, nikdo je ale nemiluje.

Zato The Room Tommyho Wiseaua je nesmrtelný, protože si autor opravdu myslel, že točí veledílo hodné filmových cen. Záměrná špatnost je nudná, když neslouží ničemu dalšímu. Medvěd na koksu je alespoň kompetentním mainstreamovým produktem, i u něj je ale vidět, že se tu především plnila zakázka. Nedohadujme se nyní, jestli v takovém případě může vzniknout plnohodnotný divácký zážitek, v tomto případě se tak ale rozhodně nestalo.

Valentýnské filmy nejsou jenom romantické komedie, ale i melodramata. Které z nich jsou světově nejpopulárnější? Musí jít vždy o příběhy mezi mužem a ženou, nemohou tam být i zvířata a stroje? A jak se ubránit kýčovitému dojetí?