Stačí šarm a krása? I méně talentovaní herci a herečky mohou zářit, jsou ale výjimky

„Je ošklivá a neumí hrát,“ pravila producentka Carol Baum začátkem roku během veřejné newyorské akce na adresu sedmadvacetileté herečky Sydney Sweeney. Minimálně v prvním bodě obžaloby by s ní většina lidí nesouhlasila, hvězda Euforie nebo S tebou nikdy naopak v současnosti hojně naplňuje požadavky vysněné „crush“, tedy ideální ženy, k jejíž kráse nejen teenageři a hereččini vrstevníci horlivě vzhlíží. Její herecké schopnosti, ač doteď zohledněné dvěma nominacemi na prestižní Emmy či spoluprací s režisérem Ronem Howardem na dramatu Eden s áčkovým tvůrčím ansámblem, ale zpochybňuje podstatně víc jedinců.

Obecně jim k tomu stačí tvrzení ve stylu „její talenty jsou v podprsence.“ Když je někdo považovaný za příliš krásného, často se jeho či její elegance a půvab snoubí s charakterovými aspekty, jež si spojujeme s opravdu kvalitními, dramatickými či komediálním herci. Jaké aspekty to ale mohou být? Letitý divadelní režisér Marcus Geduld letos v září zodpovídal úvodní zapeklitou otázku pro magazín Slate. Ihned zdůraznil neodbytnou subjektivitu, s níž můžeme, jindy vyloženě musíme pohlížet na herce jako Nicolas Cage, Joaquin Phoenix nebo zesnulý Philip Seymour Hoffman. Základem nicméně je, když herec či herečka dokážou diváctvo přesvědčit, že si opravdu prochází fyzickými (skok ze střechy, mučení) nebo psychickými a emočními (radost, šok, strach, zármutek) výzvami, jimž čelí jejich postavy.

To je pro Gedulda první podmínkou dobrého herce – totiž přesvědčivost. Druhou shledává v umění překvapovat. Být přirozený a naturalistický, zakořeněný v realistické psychologii, jakou známe z běžného života, je jedna věc. Dobří herci a herečky ale publiku také znemožňují odhadnout, jaká bude jejich další reakce či gesto. Pokud to nedokážou, snadno se stávají nudnými.

Kvalitního herce poznáme rovněž podle toho, jak je ochotný riskovat. Tedy vystoupit z komfortní zóny a před kamerami se pomyslně vysvléct, dát najevo vlastní zranitelnost prostřednictvím přesvědčivého a překvapivého znázornění psychických útrap své postavy. Herci s omezenými možnostmi se oproti tomu vždy nějak chrání a v zásadě odmítají přijímat role, které by je mohly vykreslit v nelichotivém světle, ve špíně zkaženého nitra a pokřivené vnější image. Pamatujete si, že by John Wayne někdy ztvárnil něco jiného než příkladného hrdinu kovbojského ražení?

Někdy k působivému efektu ani není potřeba verbálně hrát, nýbrž jen pozorně naslouchat a reagovat na okolní dění či cizí proslovy beze slov. Všechny tyto parametry splnil například Jack Nicholson v Osvícení – navzdory hororovému a lehce fantasknímu příběhu šílejícího správce opuštěného hotelu zůstal ve ztělesňování rostoucí lability přesvědčivý, přičemž skoro v každé scéně dokázal překvapovat. Ať už trhavými gesty, znepokojivou intonací nebo náhlým propadem do takřka agonického stavu, definovaného šíleným úsměvem a neodbytnými vražednými pohnutkami. Emočně se během toho opakovaně vysvlékal, nejnápadněji při líčení své noční můry či při prvním hovoru s imaginárním barmanem, a také uměl fascinovaně naslouchat, tak jako ve scéně, kdy mu bývalý správce Grady v koupelně vštěpoval, že musí potrestat svou vzpurnou rodinu.

Nicholson současně používal své tělo a hlas jako organický instrument, což učiní skvělého herce i z fyzicky méně atraktivního performera. Příkladem budiž zmíněný Philip Seymour Hoffman, tělnatý zrzek náramně kontrolující své pohyby a syrovou expresivitu, jimiž obratně reagoval na okolní podněty a ve své zranitelnosti nikdy nebyl falešný.

Právě dojem falše a související vytržení z filmové diegeze následují tehdy, když herci plně nedokážou následovat těchto pět atributů, které jsou vzájemně propletené. Mohou být ale herci a herečky dobří a úspěšní, i když takový arzenál dovedností zkrátka postrádají? Keanu Reeves je obrovskou hvězdou, již lidé po zásluze adorují za mnohokrát prokázané osobní kouzlo, dokonalou image či zbožňované kultovní projekty v čele s Matrixem a Johnem Wickem. Úplně se ale nejde zbavit dojmu, že se jedná mnohdy o prkenného herce spoléhajícího na automatické sympatie a vhodný casting. Když se pouští do emočních extrémů, těžko lze hovořit o splynutí postavy s jejím představitelem, jenž stojí pomyslně mimo dění, podobně jako Kristen Stewart, Orlando Bloom nebo Hayden Christensen.

Reeves je nicméně výborný Neo a dokonalý John Wick, jelikož jeho charisma, odměřený projev a také emoční limity jsou tím, co dané postavy v daných filmových světech příhodně formuje. A to může mnohdy platit také pro avizované „krásné herečky“, které dle obecného soudu často bývají jen na ozdobu. Margot Robbie či Scarlett Johansson prokázaly variabilitu a schopnost přimknout i ke zranitelnějším hrdinkám, mnohé ženské osobnosti ovšem trpí na tzv. typecasting a ani nemají šanci ukázat, co v nich vězí.

Jistě, někdy talent zkrátka má své očividné meze. Megan Fox byla svého času nejžhavější mladou ženou světa a její pózy v Transformers měly především glorifikovat idealizovanou krásu a tryskající sexappeal. Z takových poloh se nikdy nevymanila, nově ji obsadili do sci-fi Subservience, kde ztvárňuje robotickou služku s bezchybným tělem, jímž svádí svého majitele, jinak příkladného otce od rodiny. Amber Heard je rovněž žádoucí jako „trofej“ mužských hrdinů v Nikdy to nevzdávej nebo Drive Angry, ale tahounem se nikdy nestane a její soukromí, především ve spojitosti se skandálním manželstvím, rozvodem a soudem s Johnnym Deppem, vysoce přehlušuje její profesní vklad.

Omezené herecké možnosti se přisuzují také Alexandře Daddario, původní final girl z hororů Texaský masakr motorovou pilou 3D či Bereavement, již nejvýmluvněji charakterizuje scéna z filmové Pobřežní hlídky, v níž Zaca Efrona upozorňuje, že se jí neustále dívá na prsa. Na nedostatek příležitostí z důvodu škatulkování, ať už v rámci atraktivní image či latinskoamerického původu, si čerstvě postěžovala také vysloužilá herečka Eva Mendes. Ta sama o sobě dokonce řekla, že nikdy nebyla moc dobrá. Přesto ale za šestnáct let před kamerami slavila řadu úspěchů a znal ji celý svět.

Etalonem mezi hvězdami se zpochybňovaným talentem je poslední dobou izraelská rodačka Gal Gadot. Modelka s armádním tréninkem disponuje neobyčejnou symetrickou vizáží a sebevědomým držením těla, čímž vynahrazuje křečovité hlasové predispozice a mizerný timing. Jako superhrdinka každopádně vypadala už předtím, než ji obsadili do role Wonder Woman, jíž rozhodně povýšila stagnující filmové DC univerzum. Při jejím nástupu v závěru Batman v Superman si málokdo řekl „ta holka je mimo“. Správná a nejčastější reakce zněla „ta holka je hrozně cool,“ což jako Diana Prince potvrzovala i v obou celovečerních sólovkách Wonder Woman.

Příběhy o hrdince z utopického matriarchálního ostrova vyžadovaly perfektní tělesnou přípravu či jistou úroveň humorné krkolomnosti, když se protagonistka orientuje v cizím lidském prostředí. To Gadot naplňovala dokonale a její noblesní šarm jí na několik let dopředu zajistil prestižní hollywoodské nabídky. V případu Hercula Poirota Smrt na Nilu už vynikly její herecké limity, ale nadcházející úlohou Zlé královny v hrané Sněhurce může opět překvapit tím, jak i v nepřekvapivosti plynoucí z nezranitelné a nenaslouchající role vězí aura skutečné filmové hvězdy.

Gadot se před kouzelným zrcadlem samozřejmě musí vyvarovat teatrálnímu přehrávání, které definuje spoustu špatných, potažmo někdy jen mizerně obsazených herců a hereček. Tommy Wiseau z „hrozivě skvělé“ perly The Room bude navždy příkladem, jak se to nemá dělat. Jak být s vašimi fyzickými a charakterovými zbraněmi opravdu dobrým hercem, to je zkrátka složité. Mark Wahlberg v Hříšných nocích či Skryté identitě každopádně dokazuje, že skoro nikdo si na vrcholové scéně nezaslouží soustavně podceňovat.

Prohlédněte si žebříčky nejlepších herců a hereček podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Slate, Backstage, Kinobox