The Room, nejhorší film všech dob, slaví 20 let. Krom legrace nabízí i varování

Většina z „tak špatných, až dobrých“ filmů nenabízí opravdu silný zážitek. Jejich pověst těží z několika kusých okamžiků a půlnoční projekce čerpají energii především z komunitní pospolitosti, z přítomnosti přátel a dobré nálady, kterou si během sledování sami uděláme. The Room je však případ podívané, v níž každá věta, každý pohyb, každá režijní volba vyvolávají přinejmenším úsměv.

Scenárista, producent, režisér, herec a (možná) upír Tommy Wiseau se v roce 2003 zjevil zdánlivě odnikud. Se vzhledem pornoherce, jenž strávil 20 let v kómatu, neidentifikovatelným přízvukem a kapsou plnou peněz neznámého původu dal dohromady štáb lidí a natočil film, který z něj měl udělat velkou hollywoodskou star. Místo toho z něj učinil legendu campu. Což taky není k zahození.

Příběh The Room (ne, nikdo doopravdy neví, proč se dílo jmenuje Pokoj) sleduje Johnnyho (Wiseau), jenž chystá svatbu se svou „budoucí ženou“ Lisou (Juliette Danielle). Zdánlivě má vše – dobře placené místo v bance, nádhernou partnerku, která oslní každého, kdo ji potká, neoficiálního adoptivního syna Dennyho (Philip Haldiman), jenž ho obdivuje, a spoustu přátel. Johnny je velkorysý, milý, krásný a úžasný v posteli… Jenže znáte ženský! Lisa z dlouhé chvíle spadne do aféry s jeho nejlepším kamarádem Markem (Greg Sestero) a Johnnyho svět se začne rozpadat až k tragickému konci.

Jde o snímek notoricky známý vrstvením zdánlivě nesouvisejících scén, jež začínají a končí vždy o několik okamžiků dříve či později, než by dávalo smysl. Postavy se chovají bez konzistence a logiky a scénář je tak mimo, že se takřka každá věta stala hláškou. A všemu vévodí bizarní tvář Tommyho Wiseaua, neschopného přeříkat nejjednodušší fráze, na nějž přesto všichni (krom té nevděčnice nevděčné!) reagují, jako by šlo o návrat pána Ježíše Krista.

Publikum si zamilovalo absurdnosti, jako jsou scény zaplněné zarámovanými fotkami lžiček (protože Wiseaua nenapadlo vyměnit prefabrikované obrázky u nově zakoupených rámečků). Na snímku však není úžasné jen to, že z něj na nás vyskakují podobné nesmysly. Mnohé šílené volby prostupují celou stopáž, vrací se opakovaně a jejich přítomnost tedy musí odrážet Wiseaův promyšlený tvůrčí záměr. Tenhle mix nahodilosti a systematičnosti se skvěle doplňuje. The Room by nemohl být tak strhující, kdyby byl pouhou kupou blbostí. To, co mu dodává opravdový náboj, je Wiseaův tvůrčí génius.

Tento snímek vyprodukoval s upřímným přesvědčením, že mu pod rukama vzniká nová americká klasika srovnatelná s dramatickou tvorbou Tennessee Williamse. Sám sebe považoval za nového ultimátního umělce. V mnoha ohledech měl pravdu, Wiseau svým nešťastným způsobem vskutku naplňuje autorský ideál. Jeho produkce je plně podřízená každému rozmaru svého režiséra, takže Lisa nesmí být nazývána „snoubenkou“, protože toto slovo má v angličtině francouzský základ a Wiseau pohrdá Francouzi.

Nejde však o pouhé vrtochy. Třeba pověstné natahování scén o pasáže překračující Johnnyho příběh, které neslouží žádné zjevné funkci, jsou legitimním tvůrčím postupem. V rozhovorech Tommy vysvětloval, že se pokusil zobrazit svět, který přesahuje vyprávění. Hypoteticky bychom mohli obraz opustit s každou z postav a sledovat její vlastní linii. To je zcela adekvátní.

Důvod rozpadu této volby tkví samozřejmě ve Wiseauově nepopsatelné nezručnosti, ale možná ještě víc v jeho nezájmu o druhé. O této technice si přečetl kdesi v učebnici pro začínající romanopisce, rozhodl se ji tedy imitovat. Při sledování je však bolestně patrné, že ho příběh žádné jiné postavy kromě idealizované verze sebe sama nezajímá. Jsme tedy svědky konfrontací nepropracovaných postav působících vzhledem k špatnému scénáři a neexistujícímu hereckému vedení jako zombie. Vrcholným okamžikem jistě je, když Lisina matka během jedné scény nonšalantně prohlásí, že má rakovinu, což její dcera okamžitě přejde a znovu o tom nepadne ani slovo. Těžko se vysvětluje, že věta: „Včera mi přišly výsledky testů, rozhodně mám rakovinu prsu,“ je jedním z nejvtipnějších filmových momentů všech dob.

Byla by však škoda zůstat u toho, že The Room je legračně nezvládnutý. Wiseau dokázal najít typ autenticity a výpovědnosti, o nichž ani netušil, že existují. Přestože chtěl natočit příběh ukřivděného samaritána Johnnyho, jehož ženská proradnost přivedla až k sebevraždě, z úhlu pohledu Lisy vidíme něco jiného. Obraz ženy, která je všemi tlačená k „objektivně správným“ rozhodnutím a k plnění předepsaných společenských rolí.

Matka jí vysvětluje, že Johnny je její jedinou cestou k materiálnímu zajištění. Přátelé jí připomínají, že její nekonformnost může vést k rozpadu celého kolektivu. Postavy předkládají argumenty, proč je naprosto absurdní, aby zažívala cokoli krom vrcholu blaha. Vždy jde nicméně o princip směny. Lisa má být šťastná, protože Johnny jí může dát vše, co potřebuje. Optikou vyprávění má morální povinnost s ním vydržet, protože opak otřese celým světem v základech. Pokud by člověk tak bezchybný jako Johnny ztratil svou partnerku, má vůbec něco smysl? Pouhý fakt, že k němu už nic necítí, je irelevantní.

Wiseau postrádá i stopové prvky empatie a Lisu prezentuje jako někoho, kdo pro své chování nemá žádné důvody a kdo se rozhoduje na základě jakési hysterické ženské pseudointuice, jež ji staví na (sebe)destruktivní cestu. Ale jen proto, že Lisu nechápe Johnny a Tommy, neznamená, že my nemůžeme.

Není tajemstvím, že Wiseau se během psaní scénáře vyrovnával s rozchodem a prostřednictvím filmu se pokoušel přesvědčit sebe, svou ex a celý svět, že dát mu košem byla nejhorší, nejhloupější a nejméně smysluplná věc, jakou šlo udělat. The Room zkonstruoval tak, aby legitimizoval sebe jako člověka. Každá scéna, dialog a režijní volba tu existují proto, aby mu daly za pravdu. Dobrý režisér by námi možná mohl manipulovat a snažit se nás ošálit, ne však on. Vystavěl tedy pomník vlastnímu selhání. My totiž agendu předobrazu Lisy cítíme v plné míře. Přes veškerou snahu vykreslit ji v negativním světle můžeme říct jen: „Holka, dobřes’ udělala!“ To je největší paradox a nakonec nejvíc fascinující součást celého filmu.

V umění nejde o zcela neobvyklý fenomén. Mnoho čtenářů a čtenářek například podotýká, že u Tolstého (ano, skončili jsme u toho, že Tommyho Wiseaua přirovnáváme ke Lvu Tolstému, smiřte se s tím) je někdy těžké souhlasit se samostatnými tezemi a názory, jež autor vyslovuje. Nicméně komplexní způsob, jakým je schopný zachytit svůj svět, nám dovoluje aplikovat na něj vlastní systém hodnot a dojít k bohatému zážitku. Tak je možné, že spisovatel, který rozhodně neměl ideální vztah k ženám, mohl stvořit Annu Kareninu. Lze říct, že Tommy Wiseau, synonymum tvůrčího antitalentu, dochází do stejného bodu z přesně opačného směru.

Tento princip jde protáhnout na další aspekty Wiseauovy vize. Jeho upatlaná snaha imitovat velká mainstreamová dramata jim nastavuje unikátní zrcadlo. Tommy věřil, že tento film mu přinese ovace a uznání Hollywoodu. Prvotní impuls je jistě označit ho za blázna. Když se nad tím však zamyslíme, Wiseau ve skutečnosti velké americké klasiky chápe – šovinistické příběhy dokonalých individualistických hrdinů, kteří docházejí k nešťastnému konci hlavně proto, že svět je pro jejich čistou duši příliš zkažený. Když odstraníme veškerou vypravěčskou a řemeslnou finesu, zůstávají nám často banální, samolibé a sebedojímavé příběhy, jimiž se autoři vyrovnávají se svými bolístkami. U The Room představuje jediný rozdíl Wiseauova neschopnost obléknout svůj námět do slušivějšího kabátu.

Tommyho máme tendenci vnímat jako romantického hrdinu ražení Burtonova Eda Wooda. Roztomilého mamlase se srdcem na správném místě, který si chce splnit svůj sen a přes absenci talentu ho za to můžeme respektovat. Kniha kolegy Grega Sestera (James Franco podle ní dost nepřesně natočil špatný film Disaster Artist) ho však odhaluje jako toxického, manipulativního a narcistního tyrana, který vyžaduje pozornost, zájem a obdiv. Jeho přístup k přípravě hojných sexuálních scén pak hraničí se zneužitím Danielle. Wiseauova neschopnost udržovat s lidmi kolem sebe zdravé vztahy dokonce vede ke spekulacím, že následkem zranění mozku po autonehodě je v něm něco fyzicky špatně.

Neměli bychom si ho tedy idealizovat, a to ani ironicky. Jeho schopnost antiúspěch The Room maximálně komerčně zužitkovat poněkud kalí dojem bezelstnosti, jímž je obklopený. Tento člověk na produktu své malichernosti, sebestřednosti a arogance i přes zcela bezprecedentní selhání ještě po dvou dekádách bohatě vydělává, což je opak karmické spravedlnosti.

Jenže nejde popřít, že na The Room je cosi vtahujícího. A nejen legrační pomýlenost autora. Jedná se o úpěnlivé varování, vybízející k lepšímu zvažování vlastních schopností nejen v kariéře, ale i v životě. Protože jedna věc je jistá. I když si s ním rádi uděláme selfíčko na půlnočce a s nadšením během projekce vykřikujeme památné hlášky, nikdo nechceme být Tommy Wiseau.