Hudební skladatel Gustav von Aschenbach, zotavující se po srdečním záchvatu v Benátkách, se již nikdy zdraví ani uspokojení nedočká, stihne se jen platonicky zamilovat do andělsky půvabného polského chlapce Tadzia (s nímž nikdy nepromluví, ani se jej nedotkne). Ale více než o znenadání probuzenou erotickou vášeň, i když je ta přítomna též, jde o uchvácení krásou, která si člověka podmaní a ovládne - ostatně v retrospektivách podloženou bouřlivou diskusí Gustava s přítelem o kráse (zda krásu lze umělecky stvořit či zda ji jen můžeme našimi smysly vnímat, skladatel odmítá přijmout názor, že morálka nemá s tvorbou nic společného). Vizuální ztvárnění filmu, zasazeného do období odeznívající secese, koresponduje s emotivním laděním filmu, do ještě starosvětského hotelu ještě nepronikly znepokojivé zprávy, k nimž se dostane hrdina vyprávění - hrozí epidemie cholery. Vzhled dezinfikovaného města, v jehož šedých, nehostinných uličkách se povalují haldy odpadků, tak dotváří apokalyptické zarámování melancholického příběhu, který jen předznamenává konečný zánik starého světa a jeho jistot. Roku 1911 přichází do Benátek vyčerpaný hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V prostředí honosného italského letoviska se chce zotavit, načerpat novou životní sílu i inspiraci. Ta přichází v nečekané formě a bere na sebe podobu efébsky krásného polského mladíka Tadzia. Aschenbach postupně přichází na to, že jeho fascinace chlapcem se mění na platonickou lásku k ideálu krásy, který se celý život snažil hledat v hudbě. Situace v Benátkách však přestává být bezpečná nejen pro Aschenbachovy city, ale i pro jeho zdraví. Zákeřné scirocco přiválo do stojatých vod benátských kanálů choleru. Benátčané žijící z turistů se snaží informace o epidemii za každou cenu co nejdéle udržet v tajnosti. Smrt v Benátkách, která patří k vrcholům tvorby režiséra Luchina Viscontiho, je druhým dílem tzv. německé trilogie. Film je dokonalou evokací atmosféry pozdní secese, belle époque i starého světa, který po 1. světové válce zanikl. Předobrazem postavy Gustava von Aschenbacha byl hudební skladatel Gustav Mahler. Proto ve své adaptaci Visconti změnil Aschenbachovu profesi ze spisovatele na hudebního skladatele. S pomocí dokonalé scénografie a hudby Mahlera, Lehára a Musorgského vytvořil z předlohy, která bývala považována za nesfilmovatelnou, reflexi o podstatě umělecké tvorby, krásy a o dvou silách řídících život člověka: síle lásky a síle smrti.
Podle názvu jsem čekal nějakou detektivku, ale dočkal jsem se zvláštního poetického obrazotvorného dramatu, který je velmi chudý na dialogy a vše většina se odehrává beze slov a s tesklivou romantickou hudbou Gustava Mahlera. Krása Benátek za mě nebyla využita a to je škoda. Zvláštní film, který mě prostě chvílemi nudil, ale měl i silné pasáže. Dal bych 65%.
Skvostná studie Luchina Viscontiho - nejpovedenější ze tří filmových adaptací románu Thomase Manna Der Tod in Venedig. Neumírá jenom spisovatel (ve skutečnosti románové i filmové alter ego Gustava Mahlera - ve filmu velice přesná maska) Gustav, ale celá doba umírá nakažena cholerou. Jedno z nejcitlivějších ztvárnění probouzejícího se homosexuálního citu, který je pro staršího z dvojice osudný. Závěrečná scéna na benátském lidu, kdy Aschenbach s roztékajícím se líčidlem na tváři umírá s pohledem na milovaného Tadzia, je dokonalá.