Báječný hotel Marigold má být místem odpočinku pro skupinu noblesních důchodců z Velké Británie. A je v Indii. Má to být místo, kde stráví své zasloužené stáří, obklopeni přepychem a vymoženostmi. To si myslí až do chvíle, než se těchto sedm seniorů, toužících po změně a novém větru v životě, ocitne před branou ne ještě zcela hotového resortu. Tak začíná vtipné a romantické dobrodružství v zemi neočekávaných radostí, které v život uvedli nejlepší a nejuznávanější herci současnosti. Do sluncem prozářeného Jaipuru přijíždí s jediným přáním začít znovu žít tito penzisté: finančně nezabezpečená, čerstvě ovdovělá Evelyn, iluzí zbavený soudce Nejvyššího soudu Graham, hádavý pár Douglas a Jean, věční hledači lásky Norman a Madge a Muriel - jejímž jediným záměrem je nechat si v Indii vyměnit kloub a okamžitě tuto zemi opustit. Všichni se ocitnou v rukou napospas Sonnymu Kapoorovi, mladému, ambicióznímu a naivnímu majiteli, který zdědil kdysi úchvatnou budovu po svém otci, a který věří, že se mu ji podaří proměnit v prvotřídní luxusní hotel. Zatím může nabídnout jen chaos, co ale chybí Sonnymu ve zdrojích, dokáže v hojnosti nabídnout v nadšení a entusiasmu. Noví hosté jsou i přes jeho optimismus zděšení, postupně zjišťují, že k avizovaným “zlepšením” jaksi nedošlo a vymoženosti jako voda, elektřina nebo telefon zůstávají téměř nedostupné. Stejně tak jsou zmateni Indií, zemí plnou kontrastů, na jedné straně špinavou a nebezpečnou, na druhé straně moderní, krásnou a výjimečnou. Ze začátku to vypadá, že ani jeden ze sedmi hrdinů netuší, co jim budoucnost v cizí zemi přinese. Ale postupně, tak jak si vytvářejí nová přátelství a objevují mnohé nové zážitky, postupně zapomínají na svoji minulost a těší se, co přinese budoucnost.
Báječný hotel boduje hlavně perfektním obsazením a umístěním děje do exotické Bombaje. Ale ani britská elita nedokázala překrýt fakt, že se tady pracovalo s dost mizerným scénářem. 5.5/10
Už jsem to viděla několikrát. A pořád se mi to líbí.
Je to o stáří, ale dokonale britsky namícháno z reality, humoru, životních jizev a životní síly.
Každý z nich má už cosi za sebou. A každý je nějak poznamenaný. Zpočátku veliký smutek, skoro mi dělá problém nedojímat se... postupně se proměňující v pochopení, soustrast a posléze v držení palců, aby to zvládli... a najednou se přistihnu při tom, že jim skoro závidím. Ještě nejsem TAK stará, jako oni, ale jednou mě to čeká. A tenhle film mi dává naději...
(22.9.2020)