Velmi křehký drobnohled do osudů trojce přátel, z nichž většina nechce být jen přáteli a odmítají spolu hrát otevřenou hru. Herecky je to zvládlé na 110%, soustředěný výkon u všech hlavních představitelů, vše snímané pastelovou kamerou slečny/paní Biron, která si dokáže vyhrát s přírodou, obličejem i interiéry. Dolan staví hodně na emocích a větách jež zůstaly nevyřčeny. Námět je velmi zajímavý, ale tvůrci se snaží tvážit strašně inteligentně, ve filmu se většinu času děje méně než v posteli páru po diamantové svatbě, dialogy jsou často stravitelné jako hrouda rybího tuku a pak jsou některá uklouznutí (film chce být chytrým a několikrát pak zbytečně doslovně vysvětluje, až zbytečná symbolika), zpomalené žáběry jsou fajn, ale buď to s nima musítě umět (Peckinpah,Snyder,Woo) a nebo musí mít smysl a ne že se vám otráví. Soundtrack je moc příjemný, ale ikonická píseň z Kill Bill vol.1 trochu rušila (ač nejde o americký originál). Když to budě příště méně strojené a víc od srdce, bez žehlení a zbytečných pokusů o přesah, rád dám Xavierovi šanci, jinak pro mě zůstane víc únavným než zajímavým tvůrcem. Jsou tři a mají se rádi, někteří víc, ale neví kdo koho a kdy, a teď babo raď!... 60%
(Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5*