Články o Vetřelec 3

Šestaosmdesátiletý režisér Ridley Scott nepatří k těm přehnaně skromným umělcům, kteří nikdy přímo nevyzdvihnou vlastní dílo. Když se jej optali na čtveřici nejlepších filmů historie, zařadil mezi ně i svého Blade Runnera z roku 1982. A vysoké mínění má také o prvním Vetřelci (Alien), z něhož spolu s designérem H. R. Gigerem vykouzlil přelomovou kapitolu filmové science fiction. Hůře se to má s pozdějším prequelem Prometheus z roku 2012, s nímž se Scott vrátil v čase a prozkoumával počátky dokonalých vesmírných zabijáků. Finanční hit publikum rozdělil a sám režisér po letech přiznává, že on i jeho tým „byli dost mimo.“

Natočit film je pořádná řehole. I když hlavní slovo má mít režisér, zvlášť u studiových produkcí se názory střetávají, představy se vyvíjí a původně dosazení členové štábu či obsazení z různých důvodů nemohou na projektu pokračovat. A tak se nadstavbové miliony dolarů občas musí vrhnout do přetáčení už pořízeného materiálu, což je v Hollywoodu naprosto běžnou praxí s různícími se kvalitativními efekty. Kuloáry nedávno pročísly zvěsti o masivních dotáčkách Baleríny ze světa Johna Wicka, jejichž drastičnost vůči přínosu režiséra Lena Wisemana sice zákulisní zdroje posléze mírnily, ale o zajetých praktikách věčně nespokojených studií říkají své. Pojďme si nastínit stručnou historii významných filmových přetáček, v angličtině nazývaných reshoots, které za pět minut dvanáct proměnily slavné filmy a občas i kulturu jako takovou.

Asi každý už ví, že základním pravidlem Klubu rváčů je o něm nikdy nemluvit. Jenže kdy jindy se sluší toto pravidlo porušit než v den, kdy jeden z největších kultů 90. let slaví přesně čtvrt století od své kinopremiéry, že? V kině pecka od Davida Finchera selhala a zprvu se setkávala s kritickým i diváckým nepochopením. Nakonec se ovšem z Klubu rváčů (Fight Club) stal fenomén, k němuž se lidé opakovaně vrací i díky řadě interpretací, v nichž je pro někoho lehké se ztratit. Díky nekompromisnímu diváckému prožitku vás ale může také lehce pohltit.

Když tehdy třicetiletá Sigourney Weaver před pětačtyřiceti lety zametla se zabijákem z kosmu v prvním Vetřelci, před očima vyděšeného i oslněného publika se rodil nový typ filmové akční hrdinky. Eroticky podbarvený souboj s xenomorfem učinil z prominentní newyorské rodačky esenciální protagonistku hororové science fiction i sexuální symbol – zdánlivě obyčejnou ženu, jejíž intelektuální i instinktivní dominance v maskulinním a korporátním nepřátelském prostředí označila milník ve vývoji feminity na stříbrných plátnech. A to platí dodnes, přestože v intenzivně dojeném žánru dosud nepřekonanou Ellen Ripley herečka dávno vybalancovala rozmanitými rolemi v dalších sci-fi franšízách či nenápadnějších, svěže komediálních i tematicky hodnotnějších dílech.

Pokud jste už stihli do kina vyrazit na sci-fi Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus), jejímž prostřednictvím režisér Fede Alvarez vyplňuje dílky zejména mezi původním Vetřelcem (Alien) a jeho prvním pokračováním Vetřelci (Aliens), jistě vás zaujalo, jak přímočařeji hororový snímek nakládá s postavami humanoidních androidů zvaných syntetici. Vesmírných predátorů s vystřelovací čelistí i jejich oplodňovacích výsadkářů si užijeme dostatek, ale stejně jako ve většině předchozích částí pětačtyřicetileté ságy to vlastně nejsou zabijáčtí xenomorfové, před nimiž by lidé měli být nejvíc na pozoru a kdo tahá za nejrozvětvenější tematické nitky. V takové pozici stojí tentokrát hned dva roboti s biomechanickou strukturou, jejichž činy zvýznamňují letité tření mezi lidskou empatií a korporátní vykalkulovaností v průběhu celé franšízy. A nejen to.

Před pár dny spatřil světlo světa nový trailer k filmu Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus) a fanoušci slavné sci-fi ságy neskrývali nadšení. Nový přírůstek do známé série nabídne křížence prvního a druhého dílu a láká jak na mrazivé hororové pnutí, tak krvavé akční hody upomínající na Cameronův opus. Snímek bude pro ty největší fandy také plný odkazů a pomrknutí na uplynulé díly. Patříte mezi ně? To teď můžete zjistit.

Nezřídka se stává, že filmové velkoprodukce jsou pro zúčastněné peklem. Pravidlo potvrzují hlavně pokračování zavedených a populárních sérií, u nichž je samotná nutnost existence význačnější nežli kreativita a smysluplnost projektu. Vetřelec 3 (Alien³) roku 1992 navazoval na dvě velebená mistrovská díla, která sci-fi zápletku o mimozemském monstru vždy nakousla z trochu jiné strany. Režie se měl původně ujmout tehdy čerstvý objev Renny Harlin (Smrtonosná past 2), jenž se svým nápadem ostrouhal a přes mnoho zamítnutých adeptů a revizí scénáře jej nakonec nahradil David Fincher (Sedm). Temný příběh o vězeňské kolonii, v jejíchž zákrutech útočí hbitá bestie přivlečená v těle Ripleyové (Sigourney Weaver), mohl pod Harlinovým vedením vypadat úplně jinak. A dle finského tvůrce samozřejmě mnohem lépe.

Někdy to prostě nevyjde. Pamela Anderson byla v polovině devadesátých let nejžádanější ženou planety, její herecké predispozice ladily s jednodílnými plavkami v Pobřežní hlídce (Baywatch) jako Kaiser s Lábusem na divadelním jevišti. Kariéra u filmu se jevila nevyhnutelná a tehdejší manželka rockového bouřliváka Tommyho Lee rázem skončila v zajetí mužského světa hollywoodských produkcí. Komiksový akčňák Barb Wire od režiséra druhého štábu Vetřelce 3 (Alien³) Davida Hogana měl podobně laciný šatník jako seriál o plážových záchranářích, červený plavecký úbor vyměnil za upnutý korzet s obřím výstřihem a blonďatou divu vehnal do explozivní akce v pokleslé dystopické variaci na legendární Casablancu. Slavný kultovní propadák nyní vychází ve světě ve speciální 4K UHD edici na Blu-ray a zpětně je toho dost, co na něm stojí za vidění.

První záběry z očekávaného sci-fi hororu Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus) nezklamaly a legendární série, která v tomto století pokračovala dějovými prequely v režii Ridleyho Scotta, se pod dohledem Fede Álvareze (Lesní duch) vrací ke kořenům. Zasazení příběhu mezi událostmi Vetřelce (Alien) a Vetřelců (Aliens), respektive do prostorů ocelové vesmírné lodi, dá ikonickému Xenomorphovi z nejděsivějších představ H. G. Gigera novou várku lidských obětí, jejichž původ a motivace mají vyplývat z jediného momentu v druhém Cameronově filmu. Tím však napojení na předchozí části podle Álvareze nekončí.

Druhá Smrtonosná past (Die Hard 2: Die Harder) sice nedosahuje kvalit prvního dílu, přesto se jedná o bezproblémově důstojné pokračování. Více než dvojnásobný rozpočet je na něm vidět, a i když lze některé příběhové prvky kritizovat, dobové recenze reagovaly vcelku pozitivně a publikum v kinech ještě víc. Je tudíž na místě, abychom si i v chladných lednových dnech o tomto nestandardním vánočním filmu připomněli pár zajímavostí.