Jedno z posledných diel najväčšieho filmového mága Felliniho je nostlagickou spomienkou na zanikajúci svet, výpoveďou o starnutí, i ostrou kritikou nového sveta, ovládaného prostoduchou televíznou zábavou. Hlavnými protagonistami filmu sú Felliniho dlhoroční spolupracovníci - manželka Giulietta Massina a filmové alter ego Marcello Mastroianni. Stvárnili zostarnutý pár varietných tanečníkov, ktorých najznámejším číslom bola imitácia Ginger Rogersovej a Freda Astairea. Po vyše dvadsiatich rokoch sa opäť stretávajú, aby vystúpili v televíznej šou spolu s inými imitátormi. Počas priameho prenosu nastane výpadok elektrického prúdu, čo umožní protagonistom spomínať na časy zašlej slávy a na svet, v ktorom bolo všetko pomalšie a oveľa skutočnejšie...
Ten Fellini mi prostě nesedí. Já nevím proč ale u jeho filmů se bezmezně nudím. Herci jsou skvělí ale film mě prostě nechytl. Všem milovníkům tohoto režiséra se omlouvám ale více dát opravdu nemohu.
Při vší úctě k Marcello Mastroiannimu je toto snad jeho nejslabší film. Zvláštní satira, aneb obrovská show vyhaslých hvězd a pseudohvěz a cesta na pódium vydlážděná prazvláštními scénkami. Ne každý film musí každý pochopit, já toto prostě nějak nepobral.. 40%
Postmoderní snímek jenž v sobě spojuje znovushledání tanečního páru, kdysi napodobujícího slavné americké duo a kritiku televize, zábavy a společnosti. Ve filmu se sešli tři staří známí; Mastroianni jenž dostal vděčnou roli stárnoucího showmana, který bujuje nejen s věkem, ale i opuštěností a nenaplněnou láskou; postava Giulietty Masina se narozdíl od něj dokázala odpoutat od minulosti a žije současností a trojúhelník dotváří Fellini - podle mne jeho nejslabší hrana. Oba herci totiž své role zcela naplnili a věříte jim, ač už tančí, vylévají si srdce, nebo se pokoušejí filosofovat nad životem a smyslem poslední příležitosti. Fellini do toho všeho až otravně cpe kritiku televize, která rezignovala na umění s přidanou hodnotou, vše střihá, sazí na první dojem a je prvoplánovitá, plná klišé a pohybuje se na pomezí laciného cirkusu a panoptika. Ne, že by neměl pravdu, ale dělá to velmi nenápaditě, často se opakuje a sklouzává ke stejné prvoplánovitosti, jakou kritizuje. Jeho kritika reklamy skládající se z náznaků nahoty a sprostosti, jídla (neustálé míchání různých ingrediéncí ) a hlavně vepřového, je příkladem. Ono by to vlastně ani tak nevadilo, kdyby to divákovi nebylo ukazováno několikrát dokola: reklama, liliputi, dvojníci, lidé s rádoby zázraky. Místo aby tvořili za Ginger s Fredem jen pozadí, jsou jim rovni a občas je i zastíní. Navíc jsem občas trpěl pocitem, že scéna měla být svižnější, ale mistr, už nevěděl jak na to - ruzné průchody ředitelů, příchody do maskéren apod. Stáří přichází i na umělce a obyčejná televizní revue není nejlepší místo na rozloučení s karierou, ale může přinést hodně katarze a sebepoznání... 80%