Mezi filmovými znalci velice oceňované a obdivované umělecké dílo, které však můj prostý a jednoduchý mozek nedokáže vstřebat natolik abych ho jako mnozí jiní mohl nazvat geniálním. I přes atmosféru jsem se dost nudil.
Antonioni ve Zvětšenině s přehledem zinscenoval pop-artovou úvahu s několika mimořádně působivými okamžiky i s ohledem na sexuální nevázanost 60. let a jeho mistrovství ocenili jak kolegové filmaři, takových kvalit jako Ingmar Bergmann nebo Martin Scorsese, tak diváci. Film stál 1,8 milionů dolarů a vydělal hned 20 milionů, což s ohledem na inflaci dělá dnešních 120 milionů dolarů.
Myšlenkově bohaté dílo, které unikátním subjektivním způsobem řeší nejasnou a matoucí objektivitu naší existence a prožitků. Pokud se včas stačí naladit na Antonioniho náročnou asociační hru a přistoupit na to, že sleduje příběh oproštěný od tradičních narativních rovnic, bude každý průměrný filmový fanoušek u Zvětšeniny chrochtat blahem, pokud ale bude chtít být příliš objektivní v posuzování poselství či žánrového zařazení snímku, odejde zřejmě zklamaný a zbude mu "pouze" obrazově i akusticky nadčasový a krystalicky průzračný kus filmařiny. Já se přikláním mnohem výrazněji k první možnosti..
Geniálně budovaný film, který nesedne každému, pravý filmový fanoušek ho ale musí ocenit 2x tolik jako normální divák. Komplexní film, který fakt není pro každého a partu, kteří si spolu film pustí může dohnat k rozporu o tom jestli je film pozérskou pseudo chytrou sračkou nebo velmi složitým filmem, který se toho snaží opravdu hodně říct i když není snadné tyto věci jen tak pochopit a rozluštit. Krom chvilek spojených s trošku topornějším tempem mě vlastně nenapadá na co si jinýho stěžovat......
Učinila jsem si takový závěr, že čím film potřebuje delší obsah, tím je divnější a nepochopitelnější. Blahem jsem tedy opravdu nechrochtala! Nevím, jestli tak zvané "artové filmy" se vyznačují vesměs značnou nudou, ale připadá mi to jako takové "umění pro umění". Jako by chtěl režisér ukázat, jak moc je nadčasový a intelektuálně filozofický. Já jsem sice doktorka filozofie, ale takové filmy mi připadají přeumělkované a divák je sleduje v jakémsi polokómatickém stavu, aby na závěr konstatoval: "Ano. Velmi zajímavé! Pozoruhodné uchopení!" Ale když se na to "pozoruhodné uchopení" jako buran odvážně zeptáte, nikdy se nic vlastně nedozvíte. Jen v těch pohledech cítíte jisté pohrdání, že jste neporozuměl(a). Ať si kdo chce co chce říká, ale podle mě je to zas jeden z přeceňovaných filmů přelomu šedesátých a sedmdesátých let s nikterak vyčnívajícími hereckými výkony, s chaotickým dějem a některými scénami, které jako by tam byly přidány dodatečně pro zvýšení efektu, ale přitom jsou samoúčelné. Že nejsem dostatečně konkrétní? Tak třeba ta scéna milování se v tom jakémsi snad papírovém koberci nebo co. Ale je jich tam takových víc.
Mistrná záležitost, na které je, na rozdíl, od většiny filmů, skvělé, že stárne. O to víc totiž vynikne jedinečná atmosféra Londýna roku 1966, do které Antonioni umístil sebevědomého fotografa Davida Hemmingse, který se během svého crusiungu městem dotkne kraje možného zločinu. Ve filmu je naprosto zásadní atmosféra, lehce stylizovaná, malinko snová, s ikonickými scénami (The Yardbirds, tenis). Nevím jestli intelektuál označí Zvětšeninu za umělecký film, ale pro mě to tak je.
Antonioni se konečně našel. Po pozérské tetralogii o odcizení přináší plnohodnotný film, který má nějaký smysl. Zvětšeninu jsem od něj viděl jako první kousek, ale čím víc jeho dalších filmů vidím, tím víc si jí vážím.