Akční filmy existují od raných let kinematografie, velkými pionýry kaskadérských šíleností byli mistři němé grotesky. Od úsvitu širokoformátových blockbusterů v padesátých letech se filmové atrakce stříbrného plátna předháněly v tom, jaké vykutálenější popření bezrizikové inscenace nabídnou. Všichni Bondové, Jackie Chanové či Cruiseové dodávají anonymnímu řemeslu prestižní tvář, kterou ale léta bez ovací tvarují stateční kaskadéři, smělí komparzisté a samozřejmě tvůrci, chrlící ikonické momenty, s nimiž brnkají na nervy pojišťovnám. Deník The Sun zveřejnil průzkum firmy Samsung, v němž dva tisíce respondentů pátralo po dvacítce největších kaskadérských kousků kinematografie. Vítěz nepřekvapí stejně jako spousta dalších zmíněných veličin. Přece se však najde minimálně jedno neprávem zaprášené jméno, jež hlasující opomněli navzdory jeho nadčasovému a racionalitu dodnes zpochybňujícímu přínosu.
Články 23
Do nikdy nekončící a vždy subjektivní debaty o nejlepších hororových filmech historie vstoupil věhlasný magazín Variety, který vybral hned stovku pilířů oblíbeného žánru, u něhož strach, bezmoc a někdy i čiré znechucení zastupují kýžené reakce publika. V první desítce komplexního žebříčku, jenž zohledňuje různorodé žánrové odrůdy vzhledem k jejich přetrvávajícímu efektu i obecnému vlivu na vývoj média, najdeme několik notoricky známých a také poměrně překvapivých titulů. Horor není jen o krvavé hrozbě zabijáků a hysterickém úprku obětí, což tato mnohovýznamová topka dokládá.
Definovat žánr thrilleru není úplně jednoduché. Většinou se jedná o temné příběhy s tajuplnými zápletkami plnými násilí a nebezpečí pro hlavní postavy, přičemž jejich tvůrci kooperují s přidruženými žánry jako krimi, drama nebo sci-fi, v ojedinělých případech také komedie. Takové filmy tvoří nezanedbatelný vzorek, avšak oscarová Akademie dlouhodobě nepřeje temnotě a „podřadným“ žánrům. Třebaže mnozí režiséři považují horor za nejčistší žánr, zlaté sošky sklízí převážně dramata přinášející sociální komentáře a dobově poplatné myšlenky. Thriller (zastoupený v inkriminovaných dílech v různé míře) shrábl Oscara za takřka stoletou historii předávání cen pouze v deseti případech, které si nyní představíme.
Kde se vzal fenomén severských krimi, v nichž nejde ani tak o geniální dedukční schopnosti vyšetřovatelů, jako spíše o povzdechnutí nad nevyřešitelným zlem v jádru lidské společnosti? V těchto dnech máte možnost si v kinech připomenout jeden z etalonů tohoto značně temného žánru.
Vymítač ďábla (The Exorcist), který měl v amerických kinech premiéru přesně před padesáti lety, není obyčejným filmovým hororem. Po Love Story (1970) a Kmotrovi (1972) byl dalším kasovním fenoménem dekády, kdy Hollywood přecházel od konzervativní studiové tvorby k modernějšímu apelu v podobě umělečtějších a tematicky často kontroverzních blockbusterů. Natáčení filmu o dvanáctileté Regan (Linda Blair), již posedne démon Pazuzu, bylo dle některých pamětníků prokleté, přičemž lidé v davech chodili na snímek slibující nepřístupné spojení temných aspektů náboženství se sexuálním podtónem. Legendární horor Williama Friedkina ovšem podává také zprávu o naději, lidské dobrotě a o božím zásahu v době Vánoc.
Když režisér William Friedkin hledal projekt, kterým by navázal na úspěch svých filmů Francouzská spojka (1971) a Vymítač ďábla (1973), narazil na fascinující knihu Cruising od Geralda Walkera o sérii vražd v newyorských gay barech a detektivovi, který má v utajení šíleného zabijáka dopadnout. O sedm let později podle ní natočil snímek Na lovu (Cruising, 1980).
Oblíbený žánr „co by kdyby“ má dalšího zástupce. Jeden z nejslavnějších thrillerů, zdánlivě dokonalé Mlčení jehňátek (1991), totiž mohlo poměrně snadno vypadat o poznání jinak. A Anthony Hopkins by přišel o Oscara za jeden z nejintenzivnějších, ač nejkratších výkonů stříbrného plátna.
Před 25 lety vstoupil do kin zdánlivě nenápadný akčňák Ronin, který se mohl pochlubit obsazením Roberta De Nira a Jeana Rena v hlavních rolích a na první pohled nepříliš zajímavou zápletkou o jedné krádeži. Výsledkem byla strhující jízda pařížskými uličkami, která i dnes bere dech.
William Friedkin byl osobnost v pravém slova smyslu. Sice měl pověst sukničkáře a sebestředného umělce, jenž na začátku divokých 70. let stanul na hollywoodském piedestalu a uměl si to vychutnávat, avšak jeho přínos a nekonečně upřímný názor na kinematografii utvářely a budou utvářet příští generace tvůrců. A to nejen díky Vymítači ďábla, jímž Friedkin, jenž zemřel ve věku 87 let, pomohl zažehnout éru moderních a extrémně výdělečných blockbusterů.
Představitelka princezny Leiy ze Star Wars zemřela roku 2016 v šedesáti letech, přičemž následující rok se s publikem rozloučila premiérou Posledního z Jediů. Pár týdnů před smrtí však stačila zkompletovat také rodinné fantaskní drama Wonderwell, které po sérii odkladů konečně zamíří do amerických a britských kin 23. června.