Hmmm, zajímavé... A nemyslím tím jen tu Pittovu vlnu, chch, škoda, že to nebylo celé víc komediální - ta vlna si o to říkala. Nevím, co si o tom filmu mám myslet - ale asi něco dobrého. Možná jsem to tak měl jenom já, ale připomnělo mi to tvorbu Tarantina (asi hudbou), Johna Waterse (asi hudbou a stylem), Jima Jarmusche (asi divností) a Davida Lynche (asi ty snové sekvence). Každopádně režisér Tom DiCillo si tímhle u mě řekl o zájem. Ale jde mi o to, jak na mě působil film jako celek. Celej ten semišovej příběh se snahou proslavit se hudbou a se snahou mít vztah je sice banální, ale vyprávěnej víc než solidně-divně. Hudebně mě to úplně dostalo - a tím myslím i zpívánky Brada Pitta. On celkově ten jeho výkon se mi líbil. V malé roličce se tam objevil i Samuel L. Jackson, kterej vypadal snad starší, než je teď, chch. Jsem rád, že jsem tenhle film viděl a možná, když se naskytne příležitost, se nebudu bránit kouknout znovu. Je to totiž opravdu něco.
70%. Zažili jste už člověka, který by byl takový debil, až byste ho chtěli umlátit holýma rukama? Johnny Suede takovým člověkem je - a ten účes je ještě nejvíce snesitelný. Skoro se nechce věřit, že takovýhle kretén dokáže okouzlit holky v čele s Yvonne neboli Catherine Keener, kterou jsem si oblíbil už v Životě v oblouznění. Zatímco Život mě pohltil od první minuty, Johnny Semišák se k tomu musel prokousávat postupně a jen díky zajímavému scénáři se mu daří překonávat odpor vůči hlavní postavě.